Poslední dopisy psané před popravou

Mezi odsouzenými byli obchodníci a řemeslníci, ale také studentka, knihař nebo muzikant... Většina se provinila účastí v odboji proti Němcům. Rozsudky smrti však padly i za držení zbraně, poslech zahraničního rozhlasu nebo porážku prasete.

Popravené dnes připomíná památník obětí justičních zločinů Münchner Platz v budovách bývalého soudu a vazební věznice. Vévodí mu sousoší na nádvoří v místech, kde se exekuce prováděly.

Česká historička Pavla Plachá z pražského Ústavu pro studium totalitních režimů a její německá kolegyně Birgit Sacková z drážďanského památníku zpracovaly téměř osmdesát dopisů, jež odsouzení napsali rodinám na rozloučenou těsně před popravou. Publikovaly je ve studii Tento dopis si nechte na památku na mě, která vyšla v historické revue Paměť a dějiny. Co list, to předčasně zmařený lidský život a trýznivý smutek nejbližších...

Obvykle trvalo asi dva měsíce, než nabyl rozsudek smrti právní moci. Celou tu dobu strávili odsouzenci v poutech – a v naději, že uspěje žádost o milost. Pokud ji státní zastupitelství zamítlo, byl odsouzený do dvanácti hodin popraven.

Čekání na smrt strávili vězni ve zvláštních celách v přízemí, kde jim pod přísným dozorem sundali pouta. Na předtištěném formuláři s hlavičkou věznice potom směli sepsat závěť nebo poslat poslední vzkaz svým milovaným. Dopis, na který už nemohla přijít odpověď... Mohl být v rodném jazyce, cenzuře se však nevyhnul, takže v mnohých listech jsou začerněná místa.

Rozsudek byl proveden stětím gilotinou. V lepším případě pochovali popravené na místních hřbitovech v hromadných hrobech, do nichž byly rakve ukládány ve čtyřech vrstvách. Ti méně šťastní skončili v pitevně, kde jim pracovníci Anatomického institutu univerzity v Lipsku odebrali orgány a vzorky tkání. Na jejich výzkumu si nacistický lékař Max Clara, vedoucí ústavu, vystavěl odbornou reputaci. Další mrtvá těla posloužila k výuce mediků.

Pozůstalí pak museli zaplatit 300 říšských marek jako náklad za proces, vazbu i samotnou popravu.

Co táhne hlavou člověku, který ví, že jeho život za pár hodin skončí? Vzpomínky, víra ve spravedlivou věc, touha po opětovném shledání v lepším světě, starosti o ty, kteří zůstali...

„Jiří, Ty nekuř, radím Ti a uč se pilně cizím řečem, čti knihy, aby ses vzdělával. Brak jako ,rodok‘ (míněno rodokaps, nenáročný dobrodružný titul, jemuž dala jméno edice Romány do kapsy) nečti!“ nabádal syna před popravou odbojář Eduard Král.

„Frantíku, budeš-li to moci udělat, postarej se o moji rodinu, jsi ještě svobodný, dovolí ti to tvoje povaha, ujmi se Růži, prosím Tě o to,“ žádal bratra odsouzený Václav Cajthaml.

S vyhlídkou na smrt – a nejspíš také pod vlivem vězeňského duchovního, pátera Franze Bänsche, – podlehli svůdné představě života věčného i mnozí přesvědčení komunisté. „Bohu bych byla blíž, kdybych mohla vzít své drahé děti do náruče, sama se schovat do pevné a jisté náruče mužovy,“ napsala v dopise na rozloučenou odbojářka Marie Škardová.

Mnozí odsouzení také uvedli, jak si přejí být pochováni. „Věro, popel můj neber, kdyby Ti ho nabízeli, nepřeji si to,“ instruoval manželku odsouzený Karel Morkes. František Bureš zase projevil zatrpklé přání, aby na společném hrobě, který bude sdílet se svými již zemřelými dětmi, nebylo nic jiného než kopřivy a nápis: „Každý, kdo nás pochválí, ať se ihned popálí.“

Odbojář Václav Gottlieb chtěl být uložen do hrobu se svou ženou. „Udělejte na hrob obyčejný pomník z kamene ze Žďáru, symbolizoval moji i matčinu povahu, nechte na ten kámen označit, kde jsem zemřel a kdy,“ žádal své děti. Poslední přání se mu splnilo jen částečně: ostatky nebylo možné vyzvednout z drážďanského hromadného hrobu, a tak má na rodinném hrobě na hřbitově v Rokycanech jen kenotaf.

Zvláštní pozornost pak věnovala historička Pavla Plachá osudům pěti konkrétních lidí. Prostřednictvím jejich tragických příběhů přibližuje každodennost zrůdné nacistické perzekuce, mentalitu odsouzených a úděl pozůstalých rodin.

Ludvík a Marie Fouskovi si v roce 1935 pronajali řeznictví ve Svratce na Vysočině. Dařilo se jim, a tak mohli pro čtyřčlennou rodinu – měli spolu dceru Evu a syna Jiřího – o šest let později koupit vlastní dům. Na dobré bydlo nakonec doplatili. Ludvík porážel za okupace načerno hovězí dobytek a prasata, a tak byl odsouzen za porušení nařízení o válečném hospodářství k trestu smrti.

„Moje drahá maminko, Jiříčku a Evičko! Přijměte ode mě poslední pozdrav a vzpomínku. Píši Vám dnes naposled, zítra odcházím z onoho života navždy, v půl šesté ráno 6/8... Maminečko moje, neztrácej prosím tě hlavu nad mojí ztrátou a smiř se s tím hrozným neštěstím tak, jak jsem se smířil já... Evinečko, drahá, přej svému tatínkovi k svátku zase jako vloni a já ti pošlu 10.000 pusineček... Maminko... ať Ti Frantík opraví pěkně domek, vše dobře, co je dřevěného, podezdí... a zařiď si nějaký dobrý obchod. Veškerej inventář odprodej, co nebudeš potřebovati. Jiříčkovi ponech všechny moje věci pěkné po mě na památku... Přijměte od svého starostlivého táti poslední s bohem Bůh Vás opatruj,“ rozloučil se Ludvík s manželkou a dětmi.

Byl popraven 6. srpna 1942. Dopis došel Marii týden poté, ona však pátrala po manželovi ještě dalších dvacet let. Nikdy ho nepřestala milovat. „Ne děti, Váš otec nikdy nebyl keťasem, ten se poctivě o vás staral a chléb svůj si zasloužil. Když něco koupil (na černo) pod ruku, vždy lidem v krámě veřejně prohlásil, zde je maso bez lístků dražší a zde na lístky podle stanovených cen... Vzpomínejte na něho vždy s láskou a úctou,“ napsala dětem v dubnu 1945.

Leo Steiner byl obchodník, žil však hudbou. S pražským pěveckým souborem Zlatá hvězda hrál trampské písně – a rád se ohlédl za každou sukní. Ale jen do doby, než jeho manželka Hanna otěhotněla. Pak začal sekat dobrotu.

V období protektorátu pomáhal shánět potravinové a oděvní lístky pro Židy, kteří byli částečně vyloučeni z přídělového systému. Gestapo jej zatklo na základě udání bývalé milenky, která se nesmířila s rozchodem. Za černý obchod byl odsouzen k trestu smrti.

„Moje milovaná Haničko, Jiřinko, Gretinko a Jirko (sestra a švagr)! Dnes v 1/2 7 bylo mi sděleno, že v 1/2 7 ráno budu popraven... Jsem zbaven velkého utrpení, neboť mříže jsou pro mě horší než smrt... Prosím odpusť mi... Mým přáním je, ať Ti Jarmila (milenka, která Lea udala) vrátí můj náramek a 600 korun. Je u ní také ještě můj oblek. Všechno jí odpouštím a musíš tak učinit i ty,“ napsal ženě.

A připojil vzkaz pro dceru: „Moje Jiřinko, můj andílku, buď zdravá a buclatá, ne hubená jako já! Moji milí vidět mě si přáli, udělal jsem chybu – jsem jen člověk, a tak mě zavřeli... Kdybych Tě mohl mít u sebe jen na malý okamžik, dech by mi uvízl v hrdle, jen – nemohl bych Tě vůbec držet v náručí, protože mám spoutané ruce. Neplač, spi, zavři očka svá, Tvůj táta se na Tebe a Tvou mamičku z nebe dívá.“

„Haničko, moc Tě prosím, buď silná, všichni musíme zemřít. Nesmíš plakat, to je moje přání. Děkuji Ti za vše, za Tvou velkou lásku, také jsem Tě miloval jako nikoho na tomto světě... Nezoufejte a přejte mi, že už nemusím být ve vězení a trpět hladem. Líbám vás, moje Haničko a Jiřinko, naposledy tisíckrát a jsem ve vašich srdcích,“ zakončil Leo dopis.

Popravili ho 24. února 1942, měsíc po narození dcery. Hannu s miminkem odvlekli nacisté ještě téhož roku do koncentračního tábora. Zahynuly o dva roky později v Osvětimi.

Jaroslav Kostlivý, povoláním dozorce plzeňské věznice, působil za okupace jako spojka několika ilegálních organizací. Po zadržení gestapem byl suspendován a odsouzen k trestu smrti. V té době měl s manželkou Vlastou tříletého syna Miloše a podporoval starou maminku.

„Všichni moji nejdražší. Děkuji Vám všem za Vaši námahu, kterou jste měli se mnou. Už jí není více zapotřebí. Moje tělo bude na věčné časy ve Vašich myslích odpočívat... Nezoufejte a na mě vzpomínejte v dobrém. Vzpomínám na dědu, jak se rýpe v zahrádce, jak babi shání a ostatní všechny vidím v jejich denním zaměstnání. Vy jste moji nejdražší, Vám ať Pán Bůh oplatí velkým štěstím za ten žal, který jsem Vám způsobil... Milošku, až vyrosteš, starej se o maminku, oplať jí její péči. A uč se. Vlastino, buď silná, netruchli pro mě... budeš-li mít možnost, vdej se znovu a dej Miloškovi nového tátu. Ale ať je na něho hodný - jinak ne... Loučím se s Vámi se všemi, Váš Jara,“ napsal ve svém posledním dopise.

Poprava byla vykonána 22. října 1943. Vlasta zůstala sama s malým synem a posléze byla německými úřady nuceně nasazena na práci v továrně. Podruhé už se neprovdala. Miloš po válce vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pracoval v podniku Elektrifikace železnic.

Zdeňka Varhulíková se chtěla stát středoškolskou profesorkou, kvůli uzavření vysokých škol však studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy nedokončila. V polovině 30. let tajně vstoupila do KSČ. Po okupaci se zapojila do odboje: roznášela komunistické letáky, opatřovala zbraně a munici. Gestapo ji zatklo v lednu 1943.

„Drahá moje maminko, milovaná vřele do poslední chvíle! Tatínku můj drahý a Tonouši, bratře rodný! Mohu Vám poslat poslední políbení a poslední obejmutí bez censury, protože i tu ve tmě nejtemnější jsou mezi lidmi lidé... ulehčují nám osud, třebaže riskují, že sami se octnou na našem místě... Abys věděla, jak jsem tu žila ty měsíce. Měla jsem hodně jídla a dobré. Sláva Ti řekne, od koho. Domácí buchty a koláče, chléb se salámem, s máslem, masem, cukr i jednou dort. Nejlehčí pouta, kožená, měkce vyložená a poutána jen na noc a pro formu,“ popsala Zdeňka.

Ve vězení uvěřila v Boha. „Maminko milovaná, Ty nesmíš plakat, ale radovat se. Však my se jednou sejdeme... Co na tom záleží, projdu-li tou branou dřív já než Ty a tatínek... A tatínku, nic nelituj, že jsem brala vážně to z té písně, za národ svůj i život klásť. Utrpení stálo za naději, že ,bude v Čechách bílý den a plno růží kolem‘,“ rozloučila se Zdeňka v dopise, který z cely zřejmě tajně vynesla německá dozorkyně, jež jí po celou dobu věznění ulehčovala život.

Zdeňka Varhulíková byla popravena 26. července 1944. V rodné Praze ji připomíná kenotaf na hrobě rodičů na hřbitově v Bubenči a pomník před starou čistírnou odpadních vod tamtéž.

Valentin Meerwald se narodil do německé rodiny v Arnoštově na Prachaticku. Pracoval jako brusič skla v karlovarském Moseru. Vstoupil do KSČ a stal se odborářem.

Spolu s manželkou Emmou byli součástí velké odbojové skupiny, která rozšiřovala zprávy zahraničního rozhlasu, vyráběla letáky, v nichž obviňovala Hitlera z rozpoutání války, a pomáhala válečným zajatcům. Gestapo ji odhalilo a zlikvidovalo v létě 1943.

Poslední dopis adresoval Valentin sestře Wilhelmine, protože Emma byla v té době ve vězení. „Moje milá sestro! Až budeš číst tyto řádky, nebudu už mezi živými. Moje milá Emmo! Ještě jednou Tě objímám a líbám Tě srdečně a vroucně. Co zmůžou slova. Ty sama víš nejlíp, že jsem chtěl jen dobro, že jsem nikdy nesledoval jen vlastní cíle... Žij blaze, můj milý chlapče! Tvůj starý pán odchází na svou poslední cestu. Mezi muži není potřeba mnoha slov. Zůstaň mým milým zářivým klukem... Ctnostný je ten, kdo je dobrý a ochotný pomoci. Čiň dobro a nikomu neubližuj,“ rozloučil se se synem Waldemarem.

Valentin Meerwald byl popraven 4. září 1944 a pohřben na hřbitově sv. Jana v Drážďanech. Jeho jméno přibylo na hrob až po válce z nařízení sovětských orgánů. Když však byly ostatky popravených odbojářů přemisťovány na společné pamětní pohřebiště, na Valentina se zapomnělo: byl přece Němec! Emma se odstěhovala do vzdáleného Meklenburska a opuštěný hrob byl v roce 1981 postoupen jinému nebožtíkovi.