Hlavní obsah
Gustav Eim patřil k mimořádným novinářům. Foto: Repro Gustav Eim, Životopisná studie a edice korespondence, Karolinum 1999

Novinář Gustav Eim slovem vládl jako plamenným mečem

Patřil k nadaným novinářům a významným mladočeským politikům. Gustav Eim byl štědrý, podporoval umělce i vědce a mnozí jej považovali za žurnalistu světového formátu. K jeho přátelům patřil básník Jaroslav Vrchlický stejně jako historik Antonín Rezek.

Gustav Eim patřil k mimořádným novinářům. Foto: Repro Gustav Eim, Životopisná studie a edice korespondence, Karolinum 1999
Novinář Gustav Eim slovem vládl jako plamenným mečem

Spisovatel a žurnalista Servác Heller se o něm vyjádřil, že je „nejobratnějším českým publicistou nové doby, žurnalistou, jenž psaným slovem vládl jako plamenným mečem".

Na Gustava Eima se v dějinách jaksi pozapomnělo. To si vynikající komentátor a glosař nezasloužil (jeho biografií se zabývala Helena Kokešová v knize Gustav Eim, životopisná studie a edice korespondence, Karolinum 1999).

Měl ovšem nepřátele i ve vlastní době.

Riegrova dcera ho měla plné zuby

Jedovatá Marie Červinková-Riegrová se s Eimem často setkávala v poslanecké sněmovně ve Vídni, kam chodila se svým otcem Františkem Ladislavem Riegrem, a pozastavovala se nad tím, jak často je Eim zastavuje a rozmlouvá s ním. Nelíbil se jí ani jeho zjev.

Jak prohlásila, byl tlustý a „jest nápadný na lavici žurnalistů a hlava jeho činí dojem žlutého, holého masa“. Také ji popuzovalo, že je ostříhán dohola, takže „není takřka vidět, že má vlasy, protože mají asi stejnou barvu jako žlutá jeho kůže“.

Riegrovy „děti“ - Marie Červinková-Riegrová (sedící vlevo) Eima nemilovala.

Foto: Repro Gustav Eim, Životopisná studie a edice korespondence, Karolinum 1999

Jeho schopnosti ale ocenila, a jednou jej dokonce pochválila, že zhubl, ovšem „každého osloví, všude vleze a do všeho se připlete, vždy fidelní (veselý, bezstarostný) a obratný a nikdo si netroufá ho odbýti“. A dodala: „Jest jako rtuť, jíž je všude plno.“ Jiní ale dovedli Eima ocenit víc.

Po jeho smrti v únoru 1897 si poznamenal jeho ctitel - politik Josef Kaizl: „Strašně veliká a v mnohých kusech nenahraditelná ztráta pro stranu i národ, nejšikovnější, nejprozíravější, na lidské slabosti a myšlenky nejvypočítavější praktický politik český. Intrikán nejrafinovanější ve velkém slohu, osobně poctivý a nepřístupný.“ Životní osudy neměl Eim jednoduché.

Vášnivý záškolák

„Pro churavost, již však jen předstíral, neúplně zkoušen, podrobil se za první pololetí později zkouškám“ - tuhle nelichotivou poznámku Eimovi připsali na vysvědčení ve školním roce 1868-1869, kdy chodil na pražské Akademické gymnázium. Měl tehdy 75 omluvených a 95 neomluvených hodin! Užíval si prostě života, a dokonce dostal 11. března 1869 osmihodinový karcer a známku z chování „nezákonnou“, protože se v noci kolem třetí hodiny z 30. na 31. ledna 1869 porval s německými studenty v kavárně Magdaleny Retzerové na rohu Perlovky.

Narodil se 7. října 1849 ve Šťáhlavech u Rokycan (Ottův slovník naučný udává mylně 9. října) jako nemanželský syn svobodné Marie Honalové. Ta se později provdala za Josefa Eima, měšťana a řeznického mistra, který Gustava „z lásky k matce, své choti, adoptoval“. Později se znovu vdala - za řezníka Josefa Fingera a měla s ním dvě dcery. Finger se ke Gustavovi choval hezky a Gustav měl na oplátku ke svým sestrám pěkný vztah. Byl dobře finančně zajištěný, a tak začal navštěvovat plzeňské gymnázium a později pražské Akademické.

A tam vyváděl tak, jak bylo popsáno. Byl rád, že jej nakonec nechali odmaturovat, a hodlal pokračovat ve vzdělání studiem práv. To mu ovšem poněkud ztěžovala živá náchylnost ke kavárnám a hospodám.

Rád se napil a kouřil

Eima přitahovala vinárna U Ježíška ve Spálené ulici, kam chodíval Jan Neruda, stejně jako Antal Stašek, Líbalův hostinec na Ferdinandově třídě i Bendlova kavárna (pozdější Slávie). Tu navštěvoval Bedřich Smetana, herec Jakub Seyfert a mnozí další slavní. Eim se rád napil, zbožňoval dobré jídlo a kouřil. O žurnalistiku se zajímal už v Plzni na gymnáziu a psal do Plzeňských novin, do Pravdy a Svobody Josefa Baráka.

V roce 1873 se stal zaměstnancem Posla Františka Šimáčka. Právnickou fakultu navštěvoval dost zřídka, ale týž rok studia dokončil. Jako společník byl Eim oblíbený a žádaný - Antal Stašek o něm prohlásil, že neznal nikoho, kdo by poměrně mladý měl tolik známých mezi spisovateli, umělci i politiky. Nakonec si jej všiml i majitel Národních listů Julius Grégr a nabídl mu slušný plat - 150 zlatých měsíčně. A Gustav Eim nabídku přijal.

Kousavý a plný výsměchu

„Nikdy předtím ani potom nebylo v jeho práci tolik humoru, tolik vtipu, tolik kousavého a tolik pyšného výsměchu jako tehda,“ napsal o působení Eima v Národních listech Servác Heller. Přelomovým rokem se pro Eima stal rok 1879, kdy čeští poslanci po dlouhém období pasivního odporu vešli 7. října do říšské rady. Tehdy se Eim stal parlamentním českým zpravodajem. Právě ve Vídni si jako pavouk usoukal fungující síť informací. S českými poslanci a deputacemi z domova se rád setkával každé ráno v Café Zentral v Herrengasse a po desáté odcházel do říšské rady.

Na říšské radě ve Vídni byl Eim jako doma.

Foto: Repro Gustav Eim, Životopisná studie a edice korespondence, Karolinum 1999

Psal pod šifrou E. Utvořil kolem sebe jakýsi vídeňský okruh zpravodajů. Mimo jiné do něj patřil novinář Josef Penížek. Eim byl pilný, sledoval všechen tisk a postupně se stal velmi známou osobností. A oženil se. Mohl si to dovolit - Julius Grégr mu zvýšil plat o 100 zlatých.

Manželka čelila jeho výbuchům s humorem

„Bývalo v bytě obou mládenců přečasto hlučno až do rána, přičemž vypito kolik džbánů chmeloviny,“ líčil pamětník Václav Vlček Eimovy začátky v Národních listech ještě v Praze. Eim tehdy bydlel s hercem Antonínem Puldou v Ostrovní ulici, rád se stýkal s herci a herečkami a prý chodil každou chvilku k jiné herečce na švestkové knedlíky. A herečku si také vzal - Julii Řezníčkovou. O tom, jak se s ní seznámil, není ovšem nic známo. Zřejmě se s ní oženil někdy v červnu roku 1886, i když s ním žila ve Vídni od roku 1882.

Podle básníka Machara mu byla Julie „ženou, matkou, opatrovnicí, spolupracovnicí, vším. Její povaze byl dán v úděl rozšafný klid a shovívavý humor - jimi čelila výbuchům jeho temperamentu a každému rozčílení, jež si přinášel ze světa domů do světa vnějšího.“

Julie Eimová manžela ve všem podporovala.

Foto: Repro Gustav Eim, Životopisná studie a edice korespondence, Karolinum 1999

Také úžasně vařila. Někteří o ní roztrušovali, že není příliš vzdělaná, ale ona se neustále učila a napomáhalo jí i setkávání s významnými lidmi. Svému muži dělala sekretářku i rádkyni. Mohla si to dovolit - jejich manželství zůstalo bezdětné, a tak měla na Eima spoustu času. Ten se za její podpory stále výrazněji prosazoval.

Lékař mu zapovídá píti pivo a Eim s ním smlouvá o každou sklenici, a kde může, hledí obejíti příkaz

Bezcharakterní potvora

„Otec měl velmi dobré mínění o nevšedních schopnostech Eimových, a nejen o žurnalistické zručnosti, ale též o jeho politickém instinktu, že politice nejlépe z nich mladočechů rozumí - jen že říká mezi námi, že je to bezcharakterní potvora,“ líčila Riegrův vztah k Eimovi Marie Červinková.

Eim zkrátka staročecha Riegra zlobil. Přitom nepatřil k mladočeským radikálům. Staročeši se ale stejně cítili ohroženi. Vyhráli sice ještě volby do zemského sněmu v roce 1889, ale tušili, že vítězství nebude mít dlouhého trvání. Mezi oběma stranami propukaly nervózní spory. V březnu 1891 mladočeši vyhráli volby. Eim se stal poslancem s mandátem poličsko-litomyšlským. V parlamentě jej bylo plno - valil se jako kulička rtuti z jedné místnosti do druhé. Usiloval především o zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Eim byl neúnavný, ale práci mu ztěžovala nemoc, která jej sužovala.

Nechtěl vycházet z domu

„O Eimovi vyprávěla Barbora Bůvová, jak je chorý, nervózní. Přicházejí na něj záchvaty bolesti. Lékař zapovídá mu píti pivo a Eim s ním smlouvá o každou sklenici, a kde může, hledí obejíti příkaz,“ charakterizovala Eimův přístup k chorobě Marie Červinková. Eim se skutečně necítil dobře, byl neurotický a popudlivý, ale nehodlal zanechat ani alkoholu, ani doutníků.

Léčil se v lázních Sedmihorkách, v Karlových Varech i Mariánských Lázních, ale životosprávu neměnil a choroba se zhoršovala.

Lékař a chirurg Eduard Albert se s Eimem spřátelil.

Foto: Repro Gustav Eim, Životopisná studie a edice korespondence, Karolinum 1999

V roce 1889 například psal o své návštěvě ve Vodňanech u přítele Heritesa a Zeyera: „Řádil jsem ve Vodňanech tak jako ve Vídni někdy. Samé pitky, samá hostina. Co jsem u Tebe vypil!“ Právě v roce 1889 nemoc vrcholila - Eim se pod mrakem úzkosti bál vycházet z bytu na ulici a přítel novinář Penížek jej musel sám do parlamentu téměř vláčet.

Trpěl zřejmě agorafobií. Dokonce se mu změnilo i písmo a korespondenci diktoval. Podle J. S. Machara: „Sám psáti nemohl – písmeny mu vyskakovaly nedisciplinovaně z pera, kácely se po papíře vpravo a vlevo, a je-li písmo obrazem duše, pak jeho listy svědčí, že v jeho duši byl rozháraný nepokoj, stálá bouře, nemocný kvas.“

V roce 1890 dokonce na dva dny upadl do bezvědomí. Později se jeho choroba dostala až do stadia maniodeprese a užíval čím dál tím víc uklidňujících léků, zejména chloral. Marně jej jeho přítel a lékař Eduard Albert před množstvím medikamentů varoval. V roce 1897 se Eim odebral na léčení do Itálie - jenže tam se všechno zhoršilo. Pronásledovaly jej strašné přeludy a bludy. Vše končilo nervovým záchvatem. Nakonec zemřel ve Florencii 7. února 1897 na progresivní paralýzu mozku. Pohřbili jej na Olšanských hřbitovech.

Gustav Eim jako mecenáš

  • Pomáhal prosazovat známé vědce a umělce. Říkali mu „český konzul ve Vídni“.
  • Podpořil snahy básníka Jaroslava Vrchlického v jeho úsilí o dosažení profesury.
  • Stejně pomohl například spisovateli Ignátu Herrmannovi k stipendiu 300 zlatých od ministerstva kultury.
  • Uspíšil slavnou kariéru houslisty Františka Ondříčka a s jeho podporou získal Jaroslav Kvapil místo v Národním divadle.
  • Ještě po Eimově smrti se obraceli žadatelé o pomoc k Julii Eimové.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků