Neuvěřitelný osud rodáka z Čech dona Tadea

Po stopách výjimečného osvícenského vědce a cestovatele se vydal lékař Vladislav Rogozov. V madridských a bolivijských archivech zkoumal krabice pozůstalosti, které před ním po staletí nikdo neotevřel. Vyfotil v Bolívii Haenkeho dům, mluvil s jeho potomky v šesté a sedmé generaci. Našel je snadno.

„Když jsem přijel do Cochabamby, otevřel jsem telefonní seznam a vyskákalo na mě příjmení Haenke v různých obměnách,“ prozradil Magazínu.

„Podle toho, co jsem si z jejich vyprávění poskládal, byl Haenke nesmírně zajímavá, mnohostranná a nadaná osobnost: typický osvícenec se vzděláním ve spoustě vědních oborů, vynikající muzikant, úspěšný podnikatel. Byl to zvídavý duch toužící poznávat, nejen aby uspokojil chtění po vědění, ale aby své znalosti předal dál. Při obrovském rozsahu svých aktivit byl také velmi systematický, jako pravý Němec: účty si vedl do nejmenšího desetníku a pesa. Tím vším pak prolíná jeho humanismus a starost o lidi. Chudé léčil zadarmo, vakcíny proti neštovicím si nechal posílat na vlastní náklady,“ popisuje Vladislav Rogozov.

Thaddaus Xaverius Peregrinus Haenke se narodil 5. prosince 1761 v Chřibské (německy Kreibitz) v Lužických horách v rodině statkáře Eliase Georga Thomase Haenkeho a jeho ženy Anny Rosalie. Rodiče byli etničtí Němci a vážení občané. Bydleli na náměstí hned vedle radnice, otec jako rychtář radil lidem v právních záležitostech.

Matčin bratr Josef Eschler byl farářem a často si k sobě brával některé z dvanácti sestřiných dětí, aby početné rodině ulehčil. Brzy zjistil, že jeho malý synovec má nejen bystrou hlavu, ale je také bohem nadaný muzikant. Latina mu odsýpala, jako když bičem mrská, a učitel hudby si nemohl talentovaného žáka vynachválit. Studia v Praze byla jasnou volbou.

Chlapec bydlel a studoval v jezuitském semináři sv. Václava, zpíval ve sboru, hrál na hoboj a na trumpetu. Po zrušení řádu roku 1773 přešel na gymnázium na Starém Městě a začal se věnovat přírodním vědám. Nadání mu získávalo přátele. Díky podpoře svého gymnaziálního profesora, osvícenského jezuity Ignáce Cornovy, dokončil v roce 1782 studium matematiky, fyziky, astronomie a filozofický kurz. Už jako doktor filozofie se zapsal ke studiu medicíny a botaniky.

Tam si talentovaného studenta všiml profesor Josef Gottfried Mikan, s jehož pomocí vypustil Tadeáš v roce 1784 první horkovzdušný balon v českých zemích. Studia dokončil nadaný mladík ve Vídni u botanika Nicolase Josepha Jacquina, který se podílel na budování zahrad v Schönbrunnu. Haenke ještě ani neoslavil třicetiny, když se stal členem Královské české společnosti nauk.

Vynikající znalosti - a přímluvy renomovaných vědeckých přátel - mu nakonec zajistily nabídku zúčastnit se velké vědecké expedice na západní polokouli, kterou pořádal španělský král Carlos IV. Dne 30. července 1789 vypluly z Cádizu na jihozápad dvě španělské expediční korvety Descubierta a Atrevida pod velením zkušeného italského námořního kapitána Alessandra Malaspiny. Haenke však na palubě nebyl. Vyřizování dokladů trvalo tak dlouho, že odplutí zmeškal...

Pokusil se výpravu dohnat na obchodní lodi s poetickým jménem Nuestra Seňora del buen Viaje, Naše Paní dobré cesty. Smůla se mu však lepila na paty dál: loď ztroskotala v ústí řeky La Plata a Haenke přišel o veškeré vědecké vybavení. Zachránil jen holý život, spis Carla Linného o klasifikaci rostlinných druhů a doporučující dokumenty. Malaspinu opět nedohnal.

Zatímco expedice obeplouvala Jižní Ameriku, zkrátil si mladý botanik cestu napříč kontinentem: vyrazil přes Buenos Aires na západ do Chile. Jak napsal časopis Jindy a nyní z roku 1829, čekala ho „cesta přeobtížná“ horskými průsmyky And, „kterou však přece šťastně vykonal“. V dubnu 1790 se konečně k výpravě připojil v přístavu Valparaiso.

Spolu s Malaspinou plul Haenke další tři roky na sever: podél západního pobřeží Ameriky a Kanady dorazili až na Aljašku. Pak se vydali napříč Tichým oceánem na západ: přes Filipíny do Austrálie, na Nový Zéland a nakonec na Tahiti. Všude tam vstoupil na pevninu jako první rodák z Čech. Tehdy ještě neměl tušení, že se domů už nikdy nevrátí.

Celou dobu sbíral a třídil botanický materiál. Učinil desítky objevů. Do Španělska posílal stovky kreseb a desetitisíce vzorků - mezi nimi i semena kalifornských sekvojí, které v tamních arboretech rostou dodnes.

V létě 1793 se expedice vrátila na jihoamerický kontinent a Haenke ji opustil, aby se vyléčil z kurdějí. Po uzdravení zůstal v Jižní Americe a na přání španělské koruny dál podnikal výzkumné cesty do Peru, Bolívie a Chile. Procházel hory a pralesy, sbíral vzorky rostlin a minerálů, mapoval naleziště nerostného bohatství a říční sítě včetně pramenů Amazonky. Roku 1796, po pětiletém cestování, se usadil v třetím největším bolivijském městě Cochabambě.

Zatímco Francií zmítala revoluce a starý kontinent válcovala napoleonská vojska, v Peru panoval klid a mír. Z Tadeáše se stal don Tadeo. Koupil menší statek se zahradou a zařídil v něm lékařskou ordinaci. Žil si dobře.

Cochabamba sice leží v tropickém pásmu, ale vzhledem k vyšší nadmořské výšce tam panuje věčné jaro. Země rodila obilí, jablka, švestky, hrušky i ořechy jako doma v Čechách, a přitom stačil pouhý den jízdy na koni, aby se Tadeáš ocitl v pralese, kde kvetly tropické květiny, nebo v údolí, kde se pěstovalo kakao, káva, bavlna či cukrová třtina. Jen kdyby domů nebylo tak daleko! „Když slunce ve Vídni zapadá, máme tu poledne, a když tam poledne jest, slunce tu vychází,“ stýskal si na velkou vzdálenost v dopisu rodině.

Domov mu scházel, z návratu však měl oprávněné obavy. Španělská koloniální moc se rozpadala. Myšlenky francouzské revoluce - volnost, rovnost, bratrství - rezonovaly i za oceánem, a slovo reforma znamenalo v očích Carlose IV. totéž, co vlastizrada. Když kapitán Malaspina po návratu upozornil na nesmyslnou koloniální krutost, skončil ve vězení.

Vědecké výsledky jeho expedice byly na dalších dvě stě let zapečetěny a světlo světa spatřily až v 90. letech minulého století. To se ovšem z nejnovějších a zcela zásadních objevů dávno staly archiválie...

Haenkemu bylo jasné, že rodný dům hned tak nespatří. Jako „upřímný a vděčný syn“ alespoň posílal stárnoucí matce značné částky peněz. Stále byl na královské výplatní listině, a tak podnikal výpravy do okolí Cochabamby. Při jedné z nich objevil v roce 1801 leknínovitou rostlinu s překrásnými bílými květy a obrovskými plochými kulatými listy.

„Sešel jsem se se slavným botanikem Haenkem v loďce na Rio Mamoré, velikém to přítoku Amazonského proudu, když jsme objevili v jednom z močálů řeky tak neobyčejně krásnou květinu, že při pohledu na ni Haenke na kolena klesl a Stvořiteli v mohutném svém údivu nejvřelejší díkuvzdání pronášel,“ napsal španělský páter, který tehdy botanika doprovázel.

Stejně jako spousta dalších Haenkeho objevů, ani tento nebyl ve své době zaznamenán. Teprve roku 1837 ustanovil anglický botanik John Lindley nový rod a leknín nazval na počest panovnice své země Victoria regia. Viktorie královská.

Podnikavý Haenke založil v Cochabambě botanickou zahradu a z bylin, které doma pěstoval, vyráběl léky. Mapoval místní minerální prameny. Zaznamenával zpěv ptáků v notách. Působil jako vládní komisař u kmene Chiriguanů. Kreslil obrázky z jejich života, sepisoval slovníčky místních dialektů. Z domova si nechával posílat hudební partitury - Bacha, Händela, Haydna, Mozarta, Myslivečka, Koželuha - a na verandě svého domu pořádal veřejné koncerty, při nichž hrál na klavír.

S vědeckým světem na starém kontinentu udržoval čilé kontakty. Do Evropy zasílal přírodniny i pojednání o životě jihoamerických indiánů - a při tom všem ještě stíhal sledovat novinky. V roce 1806, pouhých osm let od objevu vakcinace, očkoval jako první lékař v Latinské Americe proti neštovicím.

Kromě domu v Cochabambě vlastnil statky na několika místech Bolívie. Na ranči v Buxacaxei pěstoval bource morušového. Založil tam sklárnu, výrobnu hedvábí a barvířskou dílnu. Zkoumal stříbrné doly v Potosí a uvažoval o těžbě stříbra na vlastních pozemcích.

Objevil chilský ledek - účinné přírodní hnojivo, ale také hlavní složku střelného prachu a zdokonalil technologii jeho výroby. Na statku v Taratě postavil továrnu na výrobu střelného prachu. „Město je výrobou domácí pyrotechniky proslulé dodnes. Utrhané prsty tam patří k nejčastějším úrazům,“ podotýká Vladislav Rogozov.

Táhlo mu na padesát a byl z něj vlivný a zámožný muž. Jenže časy se začínaly měnit. Na jihoamerickém kontinentu rostlo napětí mezi kolonizátory a bojovníky za svobodu kolonií. Don Tadeo se ocitl mezi dvěma ohni: jako důstojník španělského námořnictva pobíral pravidelný plat ve službách monarchie, jako člověk měl blízko k myšlenkám svobody. K jeho dobrým přátelům patřil jak cochabambský starosta, tak Esteban Arze, jeho soused z Taraty a jeden z vůdců odporu proti Španělům.

Střelný prach se v neklidné době stal strategickou surovinou. Hrál Haenke dvojí hru? Dodával ho monarchistům i povstalcům? Není to vyloučeno. V roce 1809 ho Španělé obvinili z neoprávněného pobírání financí. „Okamžitě se vraťte do Madridu!“ nařídil mu ústy místokrále z Buenos Aires španělský král Ferdinand VII.

„Nemohu odjet, můj zdravotní stav po pádu z koně to nedovoluje. Prosím o prodloužení pobytu alespoň na rok,“ žádal Haenke. Příčinou však zřejmě nebyl úraz, nýbrž rozvětvená rodina, kterou se mu nechtělo opustit. V té době už měl děti nejen se svou hospodyní Francescou, ale také s krásnou kečuánkou Sebastianou.

„Jako člověk, který miloval život a hodně cestoval, měl zřejmě víc dětí na různých místech. Na svých statcích v Cochabambě a Taratě se také staral o několik sirotků, kteří přijali jeho jméno,“ podotýká Vladislav Rogozov.

Žádost o prodloužení pobytu byla zamítnuta. A měsíc nato propuklo povstání proti monarchii. V ulicích Cochabamby se bojovalo. Haenke měl na obou stranách blízké přátele, ale také nepřátele. Když revolucionáři nakrátko ovládli město, spolu se starostou zajali a uvěznili i dona Tadea.

Byl sice brzy propuštěn, ale jen proto, aby ho po potlačení povstání uvěznili pro změnu monarchisté. I ti ho záhy propustili, údajně kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Svobody však dlouho neužil. 4. listopadu 1816 zemřel Tadeáš Haenke ve svém domě v Cochabambě tak náhle, že ani nestačil přijmout svátost církevní. Bylo mu 55 let.

Oficiální zpráva španělských úřadů konstatovala, že služebná omylem podala donu Tadeovi namísto léku jed, po němž nastaly prudké křeče a vzápětí smrt. Mezi prostými lidmi však dodnes kolují divoké domněnky: Služka ho otrávila záměrně prudkým jedem zapečeným v oblíbeném kukuřičném moučníku s pomerančovou marmeládou. Nebyla to služka, jedem mu posypali dezert agenti cochabambského guvernéra. Přidal se k povstalcům, a otrávili ho ve vězení. Zemřel u přítele, který ho potají nechal pochovat pod klášterní chodbou, aby jeho duše nalezla po smrti věčný klid...

Jak uvedla rakouská badatelka Renée Gicklhornová v Haenkeho monografii z roku 1966, úmrtí mohla způsobit obyčejná cévní mozková příhoda. „To se dnes nedá s určitostí říct. Příčinou mohla být také ruptura aorty či infarkt. Nebo už zmíněná otrava. Je tam řada indicií, že smrt byla velmi náhlá a nebyl zájem ji vyšetřit. Monarchisté zabavili Haenkeho pozůstalost, dodnes se nenašla celá. Jeho úmrtí je navíc v matrice cochabambského kláštera zaznamenáno odlišným rukopisem než zápisy, které mu předcházejí a které následují,“ podotýká Vladislav Rogozov.

Zcela jisté není ani místo posledního spočinutí slavného botanika. „Původně byl pochován na hřbitově františkánského kláštera v Cochabambě. Když však v minulém století stavěli silnici, byl hřbitov zrušen a kosti skončily v ossariu. Renée Gicklhornová tam v šedesátých letech našla lebku s nordickými rysy, která mohla patřit Haenkemu. Ta je dnes pohřbena spolu s dalšími ostatky z kostnice v zahradě kláštera, místo označuje jen kříž na zdi,“ konstatuje Vladislav Rogozov.

Přestože pozemská pouť osvíceného českého rodáka skončila v bezejmenném společném hrobě, svět na něj nezapomněl. Jeho jméno je vyvedeno zlatým písmem - spolu s jednasedmdesáti jmény dalších významných osobností - pod okny Národního muzea v Praze. Kavárna v přízemí rodného domu v Chřibské nese název U Tadeáše a v patře je malé muzeum. Na Aljašce najdete ostrov Haenke Island a ledovec Haenke Glacier. Jedna z největších ulic v centru Cochabamby nese jméno Avenida Tadeo Haenke. A městem dodnes kolují legendy o zázračném lékaři a jeho nesmírném bohatství.