Hlavní obsah
Klystýry byly dlouho oblíbenou součástí diet. Foto: Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994

Historie hubnutí aneb Kdo dietu přežil, měl vyhráno

Spolek nejtlustších mužů založil v Paříži v lednu 1898 Francouz Michel Hartigues. Měl k tomu dobrý důvod – vážil 224 kilogramů. I chůze pro něj byla problémem – tlusté, krátké nožičky nemohly jeho tělo unést. Toto je jen malý střípek do místy až nebezpečných dějin diety, jelikož zdravou životosprávou spojenou s umírněným jídlem a pitím se zabývali lékaři už kolem roku 400 našeho letopočtu. Pozoruhodné to bylo i v českých zemích.

Klystýry byly dlouho oblíbenou součástí diet. Foto: Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994
Historie hubnutí aneb Kdo dietu přežil, měl vyhráno

Založení pařížského spolku mělo svůj smysl, tlustí chtěli zhubnout a společně držet dietu. Hartiguesovi se to podařilo – v polovině roku 1899 už vážil „pouhých“ 145 kilogramů.

Prohlásil tehdy: „Jsem nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Ani si nedovedete představit, jak trpí člověk, je-li přespříliš tlustý. Nehledě k tělesným neduhům, jest k nevydržení neustálá zvědavost a nepřetržitá pozornost ze strany pouličního obecenstva. Spodky mé, jež vrhají nyní široké záhyby, přiléhaly dříve k mým končetinám jako trikot. Mezi vestou a hrudí mají nyní místa tři až čtyři pecny chleba.“

Hartigues zhubl svéráznou metodou – spánkem. Lékař mu dával léky na spaní, on ležel neustále v posteli a nejedl, pouze pil. Celých čtrnáct dnů. Jeho kolegům ze spolku se tak nevedlo – jednomu tentýž lékař doporučil štípání dříví a nebohý tlouštík přibral v dobré kondici tři kila. Další jezdil na kole – a přibral dokonce deset kilo. Hartiguesovi nová váha vydržela. Bez diet to ovšem nešlo. Jedl zeleninu, brambory, smažený chléb a pil víno.

Manželka Ludvíka XV. Marie se v roce 1727 tak přejedla fíků a melounů, že jí to urychlilo porod dvojčat. Jindy spořádala 1500 ústřic – král se už domníval, že je vdovcem. Královně dokonce udělili poslední pomazání.

Diety, posty a touha zhubnout zdaleka nejsou tedy jen současným trendem. Provázely lidstvo odpradávna, bez ohledu na to, že se ideál krásy měnil. Od štíhlých gotických bledničkovitých paní až po kulaté, ňadraté rubensovské krásky. Vždy se objevovali ti, kteří chtěli být štíhlejší, a jako jejich protiváha pak nenasytové, kterým bylo jedno, jak vypadají.

Vínem ke zhubnutí! Ale ty následky…

V polovině 19. století se lékaři i zastánci přírodního lékařství dohadovali o správnosti tzv. Schrothovy diety, která neměla jen vyvolat zhubnutí, ale také léčit revma, nemoci plic a srdeční choroby. Sedlák Jan Schroth působil v Lindavě v rakouském Slezsku a svou dietu spojoval i s přikládáním obkladů. Byla drastická – první dva dny směl pacient pít k snídani kakao a odpoledne dostal tvrdé, nemaštěné housky.

Třetí den nahradila kakao ke spokojenosti mnohých sklenice horkého bílého vína a následovaly zase housky, doplněné špenátem, rýží, chlebem, výjimečně kouskem masa, jehož sousta se měla padesátkrát rozžvýkat.

Ve čtyři se s jídlem končilo, zato se pokračovalo vypitím několika skleniček teplého vína. Víno si pacient platil sám, a proto si ho mohl popřát, kolik chtěl, na kolik měl nebo co snesl. Tedy až do stadia úplného zpitomění. V další části léčby – asi po týdnu – konzumoval nemocný už jen housky a víno. Vodu ani jiné nápoje pít nesměl. To pacienty drtilo.

Zprvu natěšení hubnoucí se začali postupně chovat jako zoufalci. Neustále trpěli žízní a po čase nemohli vinný mok ani vidět. Tajně prosili ošetřovatelky o sklenku vody, ale nebylo jim to moc platné. Byli hlídáni dokonce i při mytí a na toaletě.

Dieta ovšem byla úspěšná – údajně zhubli až o dvacet kilo. Metoda měla své odpůrce. Zastánci zdravé výživy tvrdili, že úlisný Schroth vyrábí z lidí alkoholiky, a ti mu za to ještě platí.

Časopis Přírodní lékař v českých zemích nemohl Schrothovi přijít na jméno – dokonce vyslal do jeho léčebny „na zvědy“ zdravého redaktora Jakuba Trnku. Tomu pobyt v léčebně málem zničil zdraví. Po návratu napsal do Přírodního lékaře, že „téměř zchátral, trpěl příšernou žízní, a to jej skoro připravilo o rozum“.

Metoda měla i své zastánce. Lékař Josef Jesenský si ji chválil – slabé víno prý nepijákům neškodí, vždyť přece „Mojžíš trýznil Židy 40 let v poušti hladem a žízní a oni pak nakonec mohli vládnout celým světem“. V čase Schrothovy metody měly diety už svoji historii.

S hnisem odteče i tuk

Takzvanou zdravou životosprávou spojenou s umírněným jídlem a pitím se zabývali lékaři už kolem roku 400 našeho letopočtu. Ve 12. století pak dokonce vznikla báseň o životosprávě, tzv. Salernská pravidla zdraví (Regiment sanitatis Salernitanum).

Metody, jak zhubnout, byly ovšem drastické. Dietní kúry se opíraly především o pouštění žilou, klystýry, dávicí prostředky, močopudné prostředky nebo sázení baněk s pijavicemi. Ti, kteří se něčemu podobnému podrobili a zůstali při smyslech, mohli mluvit o štěstí.

Nejhůře dopadli ti bohatí (chudáci na podobnou léčbu neměli ani peníze, ani konstituci), kteří se podrobili hubnutí pomocí „umělého hnisání“. To spočívalo v tom, že „žíňovka“, provázek z vlasů nebo bavlny, se zaváděla do kanálku vyvrtaného pod ohybem kůže na šíji.

Tekutý hnis, který odtud až měsíce odkapával, měl odvést špatné a přebytečné látky z těla, a tak bránit otylosti i nemocem vůbec. Někdy se dokonce do rány vtíraly žíravé látky. O počtu těch, kteří přežili, se nic neví. Po absolvování kúry už zřejmě hubnout nepotřebovali.

Král Slunce se bez klystýrů neobešel

Diety ovšem měly svůj smysl – lidé si často dávali do nosu, a to zejména panovníci. Rozežraností například proslul i jeden z největších francouzských králů – Ludvík XIV., řečený Král Slunce (1638–1715).

Snědl na posezení čtyři talíře různých polévek, celého bažanta, jednu koroptev, talíř salátu, skopové ve vlastní šťávě s česnekem, dva pořádné kusy šunky, talíř sladkostí, ovoce a kompoty.

Ludvík XIV. jídlo miloval tak, že musel dostávat stovky klystýrů ročně.

Foto: Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994

Jeho bratr Filip Orleánský na tom nebyl o nic lépe – k večeři pozřel celou šunku, dvanáct pečených bekasín (což je pták z čeledi slukovitých), kastrol kaše, salát a mandle.

Oba urození byli pěkně vyžraní, a tak jim osobní lékař Charles Bouvart předepisoval nejrůznější diety. V jediném roce předepsal Ludvíkovi celkem 212 klystýrů, 215 projímadel a 47 pouštění žilou. Lékaři se marně pokoušeli odstranit královu chuť k jídlu. Od roku 1647 do své smrti v roce 1715 dostal Ludvík asi 2000 dávek projímadel a několik set klystýrů.

Nejčastěji dostával tzv. projímavý bujón. Byl z telecího masa s cikorkou, šťovíkem, hlávkovým salátem a citrónem. Tekutina pro klystýry se zpravidla skládala z odvaru ibiškového kořene, lístků divizny a lněného semínka. Do směsi se přidávaly růžová voda a mandlový olej.

Ale nepřejídali se jen muži. Manželka Ludvíka XV. Marie se v roce 1727 tolik přejedla fíků a melounů se zmrzlinou, že jí to urychlilo porod dvojčat. Jindy spořádala 1500 ústřic – král se už domníval, že je vdovcem. Záležitost šla tak daleko, že královně udělili poslední pomazání.

Janáše praštili do hlavy

Právě v 18. století vzrostl počet hlasů nabádajících k dietám. V roce 1796 vydal německý lékař Christoph Wilhelm Hufeland knihu o makrobiotice, v níž vybízel k držení diet, duševní pohodě a vyrovnanosti, „vedoucí k dlouhověkosti“. V 19. století a na počátku dvacátého se objevily nové diety, z nichž mnohé byly spojeny s vegetariánstvím.

Christoph Wilhelm Hufeland doporučoval střední cestu mezi askezí a obžerstvím – ukazuje ji karikatura.

Foto: Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994

V roce 1904 přijel do Prahy Rakušan Richard Janáš, aby „přesvědčoval lid k přísné dietě a vegetariánství“. Sám finančně podporoval spolek Český Kneipp, i když bohatství na něm zrovna vidět nebylo. Chodil asketicky bosý, v bílé říze připomínající sv. Mikuláše a ve sněhobílém prádle, které si denně pral. Vedle přednášek o dietách nabízel i služby zahradnické, protože byl vyučen zahradníkem a při všem jeho cestování si chtěl i přivydělat. Pražští vegetariáni a dietáři jím byli nadšeni, přesto ho v Čechách potkala také smůla. A to na výletě.

V úterý 12. července si totiž v Krkonoších vyrazil se známým spiritistou Karlem Sezemským a jeho ženou na vycházku z Hořeních Štěpanic směrem k Benecku. V půli cesty na Janáše vyskočil z křoví jakýsi rozlícený muž, popadl ho za krk, praštil do hlavy a nakonec mu strhl z řízy pásek, kterým hlasatele diety zřezal, přičemž mu neustále spílal a nadával. Ohromený Sezemský poté muže od Janáše odtrhl a rozzuřence odvlekl na policejní stanici.

Ukázalo se, že gangsterský útočník byl Jan Rolník, kostelník ze Štěpanic, který se domníval, že Janáš, stejně jako Sezemský, šíří spiritismus. Sám spiritisty nesnášel a rozhodl se Janáše ztrestat.

Otrubový chléb i zelenina

V době Janášovy návštěvy se uplatňovaly diety nejrůznější. Lékaři v 19. století doporučovali při dietě pravidelné vážení, nejlépe týdenní, přičemž za ideální váhu, např. pro pětadvacetiletou ženu měřící 165 cm, považovali 60 kilo. Stejně starý muž, 170 cm vysoký, měl vážit 70 kilo. Řídili se přitom tzv. Gaertnerovou tabulkou.

Pro otylé doporučovali otrubový chléb, pražené polévky, čerstvé ovoce a zeleninu. Tlustí si také měli obrátit pořadí jídel – začínali moučníkem a končili polévkou. Přísné diety často končily u vegetariánství. To bylo chápáno jako cesta k dlouhověkosti.

Lékař Josef Thomayer, který občas uplatňoval v nemocnici dietu bez soli, touhu po dlouhověkosti zpochybňoval. Měl v péči tři stoleté pacienty – a ti „celý den jen spali, takže život jim stejně k ničemu nebyl“.

Sám otylé nesnášel, nestřídmost v jídle považoval za chorobnou vášeň a příčinu nemocí – dny, revmatismu, onemocnění srdce a trávicího ústrojí.

Toto mínění sdíleli i další lékaři – v dietních sanatoriích probíhaly přísné kúry. Tlouštíkům byl doporučován pohyb.

Profesor Thomayer neměl tlouštíky rád.

Foto: Kronika medicíny, Fortuna Print, 1994

MUDr. Jaroslav Barth ale v roce 1925 popsal i rizika přílišného pohybu – cvičící často nehubli vůbec. Stokilový úředník, jeho pacient, šel kvůli zhubnutí z Košic až do Prahy pěšky a – přibral deset kilo. Celou dobu totiž dobře jedl a popíjel.

Barth varoval i před metodami odstranění tuku, které byly tehdy moderní – odtučňování parními, horkovzdušnými nebo elektrickými potními lázněmi, napařováním či přikládáním zahřívacích pásů, jež „zbaví tuku nakrátko“. Podle něj pomůže jen klasická „hladová dieta“. Tuto teorii ostatně vyznávají mnozí i dnes.

Může se vám hodit na Seznamu:

Dieta = lékařská léčba

V roce 1963 se věda o výživě dostala na vysoké školy a za nezbytně nutnou při otylosti a zažívacích chorobách byla uznána dieta s omezením soli jako základní terapie.

V téže době se začalo s varováním před pokrmy obsahujícími cholesterol a tuky.

Roku 1966 obletěla svět na titulních stranách módních časopisů téměř na kost vyhublá modelka Twiggy, jejíž vzhled se stal na dlouho ideálem krásy a celé generace mladých dívek inspiroval k hubnutí – mnohdy za každou cenu.

V sedmdesátých letech 20. století proběhla světem vlna redukčních diet, kdy se oblíbeným prostředkem hubnutí stala tzv. anorektika, léky, které snižují chuť k jídlu.

Později se ukázalo, že užívání anorektik snadno vyvolává závislost. Posedlost dietami vedla v osmdesátých letech až k mentální anorexii u dívek.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků