Hlavní obsah

Z dějin sebevražd: České země na předních příčkách už od 19. století

Právo, Lenka Bobíková

Neděle prvního května 1904 byla pro rodinu bankovního úředníka Koťátka z pražských Vinohrad tragická. Jeho dcera, 28letá Marie, se oběsila v bytě na vlastním šátku. Důvody byly bizarní – před čtyřmi měsíci navštívila anglikánskou přednášku v ulici Na Poříčí a od té doby „byla velmi nervosní, odmítala jíst a pít, až sešla docela“. Vše ukončila sebevraždou. České země se umístily mezi prvními pěti zeměmi s nejvyšším počtem sebevražd už v 80. letech 19. století.

Foto: Monestier, M., Dějiny sebevražd, Dysbuk 2003

Smrt s použitím břitvy už dnes téměř vymizela.

Článek

Obecně platilo, že ženatí muži a vdané ženy se uchylovali k tomuto způsobu odchodu ze života mnohem méně často než svobodní nebo rozvedení. A častěji muži než ženy. A ještě další poznatky vydala statistika.

V květnu dopoledne

Podle statistiky nejvíce sebevražd páchali lidé mezi dvaceti a třiceti lety, nejčastější výskyt sebevražd byl v měsíci květnu, a poté opět v říjnu. Lidé se nejčastěji zabíjeli dopoledne. Zvlášť vysokým počtem sebevražd proslula rakousko-uherská armáda. Tam se uchylovali k sebevraždě zřejmě kvůli pronásledování nadřízenými, špatnému zacházení, nedostatku sexu a pocitu osamělosti. V roce 1878 bylo např. v armádě 399 sebevražd.

Sebevraždy se jako černá nit táhnou dějinami od nepaměti. A to až do dnešních dnů. Současná definice sebevraždy z roku 1968 zní: „Sebevražedný čin je útok proti vlastní osobě s různým stupněm úmyslu zemřít. Sebevražda je sebezničující čin s fatálním výsledkem.“ A takové sebevraždy protkávaly minulost.

Vyléčení ze sebevražedné mánie

Ve třicátých letech 20. století dokázala jistá Hilda Strassingerová z Berlína, že kandidát dobrovolné smrti, byť se připravoval sebedokonaleji, musí mít na své straně i osud. Nervózní plavovlasá Hilda se poprvé pokusila otrávit ve 14 letech, a to kvůli tomu, že jí rodiče zakázali jít na ples.

Zachránili ji, ale už o rok později vyskočila z okna. Naneštěstí, či štěstí, jak je libo, nějaký dobrák zrovna vyhodil z okna matraci. A na tu Hilda beze šrámu pohodlně dopadla. Za půl roku skočila do řeky, ale uviděl ji kolemjdoucí mariňák a vylovil ji. Zoufalí rodiče ji nakonec umístili na psychiatrickou kliniku. Tam ji údajně uzdravili. Uzdravení netrvalo dlouho – po návratu z kliniky se svlékla do naha, vběhla do sousedního dvora, a tam se vrhla do jámy, ve které stály ostré kůly.

Podle dr. Lisla např. dřevaři a uhlíři volili oběšení, prostitutky a žebráci skákali do vody, řezníci se věšeli, umělci stříleli.

Opět ji zachránili, i když byla strašlivě pobodána. Sérii ukončila ještě jedním skokem z okna, přičemž se pouze praštila do hlavy o protější zeď. A podle tisku: „Když přišla k sobě, byla ze sebevražedné mánie vyléčena.“ Takové případy byly ovšem řídké. Jiní dovedli svou smrt do vítězného konce.

Vyrobil si gilotinu

„Některým je lépe vsedě než vestoje, lépe vleže než vsedě, a jiným lépe mrtvým než zaživa,“ říkalo o sebevraždě jedno arabské přísloví. Ti, kteří se rozhodli odejít ze světa, volili leckdy zvláštní způsob. V roce 1852 si v Paříži vyrobil truhlář Ambroise Tardieu vlastní gilotinu z pracovního stolu a nabroušeného rýče a sám si usekl hlavu, „aby to bylo jako v La Santé (pařížská věznice – pozn. aut.)“. Gilotiny tehdy byly ve Francii jako prostředek k dosažení smrti oblíbené.

Byly i prostředky jiné. Jistý stařec ve Vídni, který měl strach ze smrti(!), si v roce 1878 zatloukl do temene hlavy osmicentimetrové hřebíky. Vedoucí lékař královské nemocnice ve Vídni dr. Reyer zase využil roku 1851 vynálezu chloroformu a jeho vdechováním spáchal sebevraždu.

Nejčastěji si ale kandidáti smrti vybírali prostředky daleko přístupnější. Končili svůj život střelbou, otravou jedem, upálením, oběšením, skokem z okna, probodnutím se, skoky pod dopravní prostředky.

Rozsápán lvy

Před první světovou válkou vypracoval jistý dr. Lisle studii, v níž dokazoval, že na způsob sebevraždy mělo vliv i povolání a pohlaví. Ženy si častěji volily léky a jedy, muži se nebáli krvavějších prostředků. Podle Lisla např. dřevaři a uhlíři volili oběšení, prostitutky a žebráci skákali do vody, řezníci se věšeli, umělci stříleli. Lisle se vůbec nezmínil o dalším kuriózním způsobu sebevraždy, a to sebevraždě s pomocí zvířat.

Foto: Monestier, M., Dějiny sebevražd, Dysbuk 2003

Společná sebevražda milenců.

V červenci 1906 ji provedl např. francouzský vikomt Luis Elemedy. Prohrál v kartách celý svůj majetek, poté pozval přátele na opulentní večeři a místo dezertu dal přivézt z jarmarku klec se třemi lvy. Přátelé se začali radovat v očekávání představení a ztuhli, když uviděli, že vikomt vrazil dovnitř klece. Následovalo strašné divadlo, při němž lvi nebožáka rozsápali.

Zůstal po něm list, ve kterém prosil přátele, aby to, co z něj zbylo, „sebrali a dali do rodinné hrobky“.

Nutno podotknout, že podobné případy byly v českých zemích vzácné. A motivy sebevražd?

Zabila jej pečeně

Majordomus Velkého Condého Vatel měl 26. května 1671 velký úkol. Na zámek Chantilly přijel král Ludvík XIV. a Vatel připravoval pohoštění. Ale objevil se zádrhel. Paní de Sévigné o tom napsala: „U jednoho z četných stolů chyběla pečeně a dodavatelé ústřic se nevrátili z přístavu u moře, kam byli pozváni. Vatel řekl: Přišel jsem o čest, takovou hanbu neunesu, má pověst je tatam.“

Pak odešel do svého pokoje, opřel se o meč a pokusil se probodnout si srdce. Podařilo se mu to až napotřetí. Hanba jej zabila. Pomluvy a ostudy byly také jednou z příčin sebevražd. Obdobně zabíjely prohry v bojích i vojáky a vojevůdce. Zabíjely i emoce. Především láska.

Patřím k jejímu hrobu

Bývalý francouzský ministr války Ernest Jean Marie Boulanger odešel v roce 1889 do belgického exilu se svou milenkou Marguerite Bonnemainovou. Ta za dva roky zemřela. Boulanger po pohřbu řekl příteli: „Patřím k jejímu hrobu.“ A 30. září 1891 se na Margueritině hrobě zastřelil.

Foto: Monestier, M., Dějiny sebevražd, Dysbuk 2003

Generál Boulanger se zastřelil na hrobě své milenky.

Jiný byl konec geniálního německého básníka Heinricha von Kleista (1777-1811). Ten zjistil ve svých šestnácti letech hroznou věc. Byl od narození impotentní. Každá milostná schůzka skončila zklamáním.

Nakonec zašel Kleist tak daleko, že začal přemýšlet o smrti. Jednou potkal ve společnosti krásnou, elegantní ženu, pětatřicetiletou Henriettu Vogelovou. Zamilovali se do sebe a rozhodli se, že svou lásku naplní společnou smrtí. Odjeli v listopadu 1811 do hostince ve Stimmingu u jezera Wannsee u Postupimi.

A tam se stal zázrak – Kleist se konečně pomiloval se ženou. Přesto se milenci rozhodli, že své předsevzetí uskuteční. S pistolí odešli 21. listopadu do lesa a Kleist se slovy: „Sbohem, má lásko, brzy tě budu následovat!“ Henriettu zastřelil a poté obrátil zbraň proti sobě.

Foto: Monestier, M., Dějiny sebevražd, Dysbuk 2003

Heinrich von Kleist zemřel spolu se svou milou.

Zcela jiný byl případ Francouze, chladnokrevného doktora Bancala, který připravoval na počátku 20. století dvojitou sebevraždu se svou milenkou Louisou.

Řezy břitvou

Bancal byl po svém pokusu odsouzen za vraždu. Louisa měla zemřít jako první. Podle Bancalovy výpovědi: „Nařízl jsem jí dvakrát nohy, ztratila spoustu krve a omdlela. Když přišla opět k vědomí, stále chtěla zemřít. Potom jsem jí otevřel tepnu na levé paži. Pak jsem ji znovu řízl.“ Louisa zemřela. A Bancal se také řízl třikrát břitvou. Nezemřel, tvrdil: „Znovu jsem si zabořil nástroj do ran a otáčel jím sem a tam, ale bez úspěchu.“

Vedle lásky byla častou příčinou sebevražd bída a úpadek. Sebevraždami se nechvalně proslavilo Monte Carlo se svými kasiny, která adepty smrti ožebračila.

Po krizi, která začala v USA v roce 1929, se během tří dnů uskutečnilo v New Yorku 210 sebevražd. Lidé skákali z mrakodrapů, topili se v East River, trávili se plynem.

Tvrdilo se, že v osudný černý pátek přišel do hotelu Waldorf Astoria muž a chtěl pokoj ve vyšším patře. Chlapec z hotelové služby se jej prý zeptal: „Chcete to kvůli výhledu, pane, nebo chcete skočit dolů?“ Ve třicátých letech 20. století za hospodářské krize vlastnil jeden mladý muž motocykl, který byl samá porucha. Jednou se stalo, že mu na cestě praskl řetěz. Muž měl všeho plné zuby. Nechal motocykl na silnici a oběsil se na nejbližším stromě.

Počet sebevražd stoupal i za velkých politických krizí. Některé byly kuriózní – i v českých zemích, kde adepti smrti užívali jedy, stříleli se, skákali z oken, polykali různé předměty, věšeli se a podřezávali si žíly.

Popsal je dr. Josef Thomayer, který se zajímal o zachráněné sebevrahy. Vedla jej k tomu smutná rakouská statistika o počtu sebevražd z roku 1903 – tehdy bylo v Rakousku 4661 případů. Thomayer sledoval své pacienty v nemocnici – bylo jich 58.

Po koitu počala vrhnouti

Thomayer popsal případ pacientky, která se pokusila o otravu šafránem potom, co se rozešla s jedním vojákem. S tím měla ovšem poměr pouhé čtyři dny. Přesto ji rozchod tak rozrušil, že „četla jen botanické spisy, pak vzala deko šafránu a s cukrovím je snědla. Chodila poté po Praze, až potkala se s mužem, který ji častoval a odvezl do hotelu. Po coitu (!) počala vrhnouti“. Skončila v ústavu pro choromyslné.

Foto: Monestier, M., Dějiny sebevražd, Dysbuk 2003

Některé sebevraždy byly kuriózní – knihvazač spáchal sebevraždu s pomocí lisu na papír.

Další, osmnáctiletá dcera pijáka, se otrávila, poněvadž „oční lékař jí sdělil, že jedno její nemocné oko těžko se vyhojí“. A v roce 1905 se pokusil skončit svůj život sedmadvacetiletý nezaměstnaný, který „o Vánocích vypil vodu, v níž močil sirky, protože jsou svátky, tedy doba, kdy je každý spokojený“. Leckdy se sebevrazi nechali inspirovat literaturou.

Utopit se v šampaňském

V roce 1886 např. vyšla v Paříži a současně v Londýně kniha Dvacet čtyři receptů na dobrovolnou smrt, podepsaná pseudonymem Bruller. Autor v ní pečlivě probíral všechny možné způsoby odchodu ze světa. Krásným ženám např. radil, aby se utopily ve vaně plné mléka či šampaňského. Pro slabé na srdce doporučoval nákazu smrtelnou infekční chorobou atd.

Tak či tak, počet sebevražd narůstal i po první světové válce, byť nebyly tak bizarní jako v minulosti.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám