Hlavní obsah
Karel Mečíř popuzoval okolí svým zevnějškem i chováním. Foto: Repro foto Rozmluvy s Antonínem Švehlou a o Švehlovi, Karolinum 2018

Diplomat Karel Mečíř. Tři divoženky ho připravily o pověst i zaměstnání

V roce 1922 rozvířil evropské diplomatické kruhy skandál spojený s osobou Karla Mečíře, vyslance, politika a oblíbence šéfa agrárníků Antonína Švehly. Dal by se nazvat Drama mezi třemi divoženkami. Hlavního aktéra připravil skandál o pověst i zaměstnání. Přitom byl už v listopadu 1918 jakožto „Švehlův muž“ jmenován členem Revolučního národního shromáždění...

Karel Mečíř popuzoval okolí svým zevnějškem i chováním. Foto: Repro foto Rozmluvy s Antonínem Švehlou a o Švehlovi, Karolinum 2018
Diplomat Karel Mečíř. Tři divoženky ho připravily o pověst i zaměstnání

Všechno začalo nevinně. Karla Mečíře jmenovali v září roku 1919 mimořádným vyslancem Republiky československé v Belgii. Měl pověst vzdělaného, originálního člověka, byť poměrně nekonvenčního. A zasloužil se o mnohé.

Od bohosloví k právničině

Karel Mečíř se narodil roku 1876 v Mladé Boleslavi v úřednické rodině. Měl čtyři sourozence – sestru Bělu a bratry Jana, Miloše a Vítězslava. U Mečířů dbali na vzdělání, Jan a Miloš se stali báňskými inženýry, Vítězslav se věnoval farmacii. Karlova cesta životem se vyvíjela klopotněji, spíš v zatáčkách než rovně. Absolvoval gymnázium v Mladé Boleslavi, zapsal se na obor filozofie na Karlově univerzitě, aby jej už za rok opustil.

Z neznámých důvodů odjel do Říma do českého semináře a dva roky studoval bohosloví. Ani u teologie nevydržel. Vrátil se do Prahy, tentokrát na Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Tu ukončil s mírně nadprůměrným prospěchem v roce 1901. A nastoupil kariéru státního úředníka jako konceptní praktikant na místodržitelství Království dalmatského v Zadaru (dnešní Chorvatsko). Tam se zřejmě nudil, protože se rozhodl, že raději zkusí advokacii.

Nastoupil jako koncipient v kanceláři Alfreda Rudolfa v Hradci Králové. Tady Karlovi vadila pravidelnost a řád, víc jej přitahovala zábava a dobrodružství. O jeho lehkomyslnosti svědčil i dluh z jedné restaurace, kvůli kterému se dokonce octl na policii. K jeho zklidnění nepomohla ani ženitba (osudy Karla Mečíře se zabývali historikové Eduard Kubů a Jiří Šouša v knize Rozmluvy s Antonínem Švehlou a o Švehlovi, Karolinum 2018).

Podivín se znalostí zahraniční politiky

V lednu roku 1902 se šestadvacetiletý Mečíř oženil s o tři roky starší dcerou sladovnického mistra Gabrielou Wilkovou zvanou Ella a o rok později se jim narodila dcera Blanka. Přesto opustil opovrhovanou advokátní kancelář a vrhl se do víru žurnalistiky. Komentoval politické dění nejprve v novinách Čas, později v agrární Obraně zemědělců, v roce 1906 přeměněné v časopis Venkov. Právě tam se sblížil s předákem agrární strany Antonínem Švehlou. Z jeho popudu působil za balkánských válek jako zpravodaj Venkova, a to v zázemí i na frontě.

Ella Mečířová milovala konflikty.

Foto: Repro foto Rozmluvy s Antonínem Švehlou a o Švehlovi, Karolinum 2018

Po vzniku ČSR začal pracovat v tiskovém odboru ministerského rady a zastával funkci tajemníka agrární strany. Jako „Švehlova muže“ jej jmenovali v listopadu 1918 členem Revolučního národního shromáždění.

Ze stejného důvodu odjel s čs. delegací na mírovou konferenci do Versailles. Aktivně se účastnil všech jednání a získal pověst bystrého a činorodého člověka. Jeho osobní cíle ale směřovaly výš. Toužil se stát diplomatem. A to byl problém. Zahraniční záležitosti totiž spadaly do sféry vlivu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. A Beneš nemiloval Švehlu, a tudíž ani „jeho lidi“.

Prezident tehdy učinil, zřejmě na přímluvu předsedy agrární strany, ústupek. Navrhl vyslat Mečíře do Říma. Na to mu Edvard Beneš napsal: „Situace je taková: je to podivín, nevyniká ani vzdělaností, ani kulturou, ani chováním – má ovšem jisté znalosti zahraniční politiky. Půjde-li do Říma, stane se tam jistě brzy směšným. Do Holandska, do Belgie, to by ještě šlo.“

Beneš prostě pochopil, že se Mečíře nezbaví, a tak pro něj hledal méně významný post. A toho se novináři také dostalo. V září roku 1919 jej jmenovali mimořádným vyslancem v Belgii. Mečířova kariéra se octla na samém vrcholu.

Zjev výstřední

Místo, kam Karel Mečíř odjel, u mnohých vyvolávalo závist. Nebylo divu. Belgie, vyspělá průmyslová země, patřila k nejbližším spojencům Francie a ovlivňovala i poválečné uspořádání Evropy. I proto někteří nechápali, proč zrovna agrární novinář získal tak pěkné místo. Navíc byl jediným vyslancem v důležité zemi, který se nezapojil za první světové války do zahraniční akce. Své okolí dráždil i svým vzezřením a vystupováním.

Je člověk vynikajícího vzdělání a nadprůměrné inteligence.
Hanuš Jelínek o Karlu Mečířovi

Působil impozantně – snědý, černovlasý, s rozcuchaným vousem. Pohyboval se rychle, při řeči divoce máchal rukama. Návštěvy přijímal rozvalený v lenošce, s ledabyle uvázanou kravatou, pokuřoval přitom camelky a ty, velkopansky nedokouřené, típal do popelníku. Rád proháněl i diplomatický personál. Mečířův spolužák z gymnázia, literát a žurnalista Hanuš Jelínek, o něm prohlásil, že má výstřední zjev, ale „je člověk vynikajícího vzdělání a nadprůměrné inteligence“.

Jazykové předpoklady pro svůj úřad určitě měl: ovládal němčinu, francouzštinu, italštinu a angličtinu. A vlohy také. Čáru přes jeho politický vzestup mu ale udělala milostná aféra, která se zvrhla ve frašku přetřásanou i v novinách.

Žena s hladem po životě

Zřejmě na mírové konferenci se Karel Mečíř seznámil s Lallou Vanderveldeovou, manželkou tehdejšího nejvýznamnějšího představitele sociálně demokratického hnutí Emila Vandervelda. Padesátiletá Lalla pocházela z bohaté, umělecky založené rodiny. Patřila k nekonvenčním, rebelujícím ženám. Sama o sobě prohlašovala, že vždy využívala každé příležitosti, kdy „může jíst ovoce ze stromu života“.

Ideální manželství podle ní by „mělo být založeno pouze na přátelství a nejlepším uspořádání vztahu obou partnerů, kteří se navzájem milují, žít v oddělených domech a setkávat se jako milenci, když jejich srdce zavolají“.

Lalla Vanderveldeová patřila k požitkářkám a vychutnávala život.

Foto: Repro foto Rozmluvy s Antonínem Švehlou a o Švehlovi, Karolinum 2018

Co si o tom myslel její o tři roky starší muž Emile, není známo. Lallin intimní poměr s Karlem Mečířem začal jeho nástupem na místo diplomata. Milence spojovalo mnohé – touha po dobrodružství, sklon k požitkářství a nuda. Také se nijak neschovávali, personál vyslanectví brzy poměr odhalil. A všechno o něm roztrousil. Emile Vandervelde, tehdejší ministr spravedlnosti, zakročil.

Manželka zasahuje

Všechno proběhlo v tajnosti na neformální diplomatické úrovni, aby se aféra neprovalila na veřejnosti. Belgický ministr zahraničí Henri Jaspar požádal v říjnu 1921 prostřednictvím vyslance v Praze Pierra Bureho o Mečířovo odvolání. Přispělo k tomu i chování vyslancovy manželky a dcery Blanky. Ella, půvabná hnědovlasá a modrooká žena, sršela temperamentem a milovala konflikty. V únoru 1919 např. ve svém bytě zfackovala sluhu a poštvala na něj psa, který ho kousl do ruky. Nadto mu ještě začala vyhrožovat.

Když na jaře 1921 zjistila, že její Karel „má metresu“, rozzuřila se. S manželem se pohádala a ten ji vyzval, aby odjela i s dcerou Blankou. To se také stalo, ale obě dámy s sebou odvezly i stříbrnou toaletní soupravu z majetku vyslanectví. To popudilo zase Mečíře a žádal navrácení. Ella mu ukradenou cennost sice poslala, ale největší ostudu si teprve plánovala.

Psi ohryzali nábytek

V srpnu 1921 trávil Karel Mečíř dovolenou v Čechách. Ella s dcerou toho využily a vypravily se i se dvěma psy do Bruselu na vyslancovy náklady. Usadily se přímo v jeho rezidenci – v krásné vile pronajaté československým státem od soukromého majitele. Vlastník vyhradil diplomatovi jen část objektu, zbytek zapečetil. Nebylo divu, měl v něm uložen starožitný nábytek, vzácné koberce a stříbrné náčiní pro kuchyň. To návštěvnice z Čech neodradilo. Nechaly pečeť strhnout, zmocnily se stříbrných příborů, několika koberců, ložního prádla a porcelánu. To všechno si nechaly personálem zabalit.

Dcera Blanka působila jako sboristka v Národním divadle.

Foto: Repro foto Rozmluvy s Antonínem Švehlou a o Švehlovi, Karolinum 2018

A nejen to. Devastace pokračovala i v Mečířových místnostech. Psi paní Elly poškrábali nábytek, ohryzali nohy židlí a stolů a prokousali potahy pohovek. K heslu „po nás potopa“ se připojila i sama jejich majitelka s dcerou. Zřejmě úmyslně otloukly zlaté ornamenty na krbu, potrhaly žíněnky v postelích a Ella „v návalu vzteku“ rozbila drahé umyvadlo. Ohromení zaměstnanci legace nahlásili počínání obou žen do Prahy. Do věci se vložil i ministr zahraničí Edvard Beneš.

Poslal do Bruselu šifrovanou depeši se sdělením: „Prosím sdělte pí Mečířové, že ji žádám z důvodů politických, aby v době nepřítomnosti p. vyslance nezůstávala na legaci ani v Bruselu vůbec.“

Pětadvacátého srpna přišla odpověď – manželka vyslance se nemůže vrátit kvůli zdravotnímu stavu. Následovalo další zpupné sdělení, že se z Bruselu ani nehne. Handrkování nakonec skončilo dohodou: dámy se vrátí domů přes Paříž, na útratu dostanou 2000 belgických franků, dalších 2000 na bruselské pohledávky, a do Belgie už se nevrátí. Začátkem září skutečně zemi opustily se sedmi zapečetěnými bednami. Mečíř ovšem netušil, jaké finanční újmy mu způsobily.

Majitel hrozil soudem

Postupně Karel Mečíř zjistil, že jím očekávaná škoda 2000 až 3000 belgických franků vzrostla až na sumu 65 000. Majitel rezidence se zhrozil nad stavem místností a oháněl se soudem.

Vrácením části předmětů a dohodou s ním se podařilo snížit náhradu na 30 000 franků, více než čtvrt milionu korun. Za takovou částku bylo možné si pořídit doma novou vilku či koupit mlýn nebo statek. To znamenalo pro vyslance katastrofu. Takovými penězi neoplýval.

Ministerstvo zahraničí sice souhlasilo s tím, že finanční pohledávku uhradí, ale Mečíř ji musí splácet. Navíc se ještě ukázalo, že obě ženy nakupovaly ve velkém garderobu a parfémy, navštěvovaly kosmetické salony – a účty posílaly vyslanectví, „s gustem a ostentativně“. Celá aféra představovala obrovský skandál.

Antonín Švehla Mečíře podporoval.

Foto: Zdeněk Kárník, České země v éře první republiky, Libri 2002

Bavily se jí diplomatické kruhy a belgický časopis Pourquoi pas? psal o „cikánském vyslanci z Československa“. Mečíře nakonec pověřili zřízením legace u řeckého krále v dubnu 1922. I tam ale za ním dorazila horkokrevná Lalla. Kvůli ní jej odvolali v roce 1924, což ukazovalo Benešovu bezmeznou trpělivost.

Mečířovy ženy poklidně žily dál

Ella Mečířová se s manželem rozvedla. Zemřela v roce 1954 v Klánovicích u Prahy, v lokalitě, kde se shromažďovala pražská smetánka.

Dcera Blanka se s otcem usmířila. Po návratu z Bruselu získala místo jako sboristka v Národním divadle.

Po třicítce se provdala za Jindřicha Fialu, o devatenáct let staršího vrchního ředitele Městské spořitelny na Vinohradech, s nímž měla dceru.

Emile Vandervelde zemřel v roce 1938 – jeho žena Lalla se znovu neprovdala, zemřela v 96 letech v pečovatelském domě v Anglii.

V srpnu roku 1927 jej penzionovali. Dopadl dobře – za přispění Antonína Švehly se stal generálním tajemníkem Zelené internacionály. Tím se vyřešily jeho finanční problémy. Přesto až do své smrti v roce 1947 dával dvě sedminy svých příjmů na umoření dluhu. Jeho aféra postupně upadla v zapomnění. Poslední desetiletí života trávil psaním detektivek a románů, jako např. Mračna na Východě.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků