Hlavní obsah
Děti za války mimo jiné třídily náboje. Foto: Repro Český svět, Paseka 1997

Dětství za Velké války: hlad, zpustlost a těžká práce

V roce 1916 mívali v podvečer v pražských Nuslích odpočívající obyvatelé prapodivnou návštěvu. Malá špinavá ženština za sebou táhla hranatý podivný balík a směrem k němu krákorala: „Tak táhni, polib pánům ruku a nečum tak pitomě, sic tě kopnu, ty mizero, a připamatuj si, co jsem vlastně chtěla těm pánům nabídnout!“

Děti za války mimo jiné třídily náboje. Foto: Repro Český svět, Paseka 1997
Dětství za Velké války: hlad, zpustlost a těžká práce

Několikrát do balíku dloubla pěstí a z něj se vyklubal vlasatý čtyřletý kluk ve starém kabátě po tátovi a ve vojenské čepici. A začal kolovrátkově drmolit: „Pjosím milostpani, esli by od maminty netoupila mjaso, chjeba, čutloví, kafíčto, mjíčto.“

Byla to Marie Reisnerová, zvaná Coura - keťaska, se synem Bártíčkem - Bartolomějem, známá kuplířka a „minibordelmamá“. Svou živnost provozovala ve dvou ubohých pokojích a Bártíček jí vydatně pomáhal v podomním prodeji.

Děti za války byly zneužívány i využívány.

V čase válečného hladu našla mezi chudými zájemce o plesnivý chleba nebo psí maso. Soucit s Bártíčkem jí trvale získával zákazníky.

Takový příběh nepatřil k ojedinělým.

Děti se využívaly i zneužívaly. A samy postupně vlčily. Policisté, učitelé, církev i rodiče si tehdy stěžovali na „mravní porušenost, zpustlost i zločinnost mládeže“, vyvolané působením války (válečnými dětmi se zabývala M. Lenderová, M. Halířová a T. Jiránek v knize Vše pro dítě!, Paseka 2015).

Nebylo divu - děti bez otců, se zaměstnanými matkami, připravené o pravidelné vyučování (mnoho škol zabralo vojsko pro vlastní účely) postupně ztrácely zásady slušného chování, před válkou běžné. A to císař vyhlásil válečný slogan Vše pro dítě! Samozřejmě nesplnitelný. Vzmáhalo se násilí u mladých lidí, dokonce i u dětí.

Rabovali a vytloukali okna

V květnu roku 1918 se třináctiletý Josef Brožek z Libušína účastnil se stejně starými kamarády rabování statků a mlýnů na Kladensku. Přelézali vrata a otevírali je plenícímu davu, rozbíjeli okna a metali kameny po policii.

Výrostci i děti se cpou do přeplněných vagonů při výpravách na brambory.

Foto: Repro Říjen 1918, Paseka 1998

Četnost podobného chování zaznamenala i statistika. V roce 1914 představovali odsouzení za trestné činy v českých zemích ve věku do dvaceti let asi 21 procent z celkového počtu provinilců, v roce 1918 tvořila stejná věková skupina už 41 procent.

Často dospívající i malí pro obživu riskovali život.

Důvod „zpustnutí mládeže“ spatřovala monarchie především v rozpadu rodiny a chybějící mužské autoritě. Největší neštěstí pro děti a mladistvé představoval ale především hlad, nedostatek základních životních potřeb a přirozená snaha sehnat něco k jídlu. Nutilo je to přidávat se k demonstracím dospělých s křikem „hurá!“ a „chceme jíst!“. Často dospívající i malí pro obživu riskovali život.

Mají hrůzu z mých hadrů

„Každé probuzení na haldě je zklamáním, připomene mi, že jsem v partě zlodějů, že kradu uhlí a že se mne děti bojí. I ty, s nimiž jsem nedávno seděl v jedné třídě. Mají hrůzu z mých hadrů, z mé špinavé neučesané hlavy,“ vzpomínal na své válečné dětství pozdější proletářský spisovatel Vašek Káňa.

Právě tehdy se rozmáhaly dětské potulky a zločinnost, zejména krádeže. Mnohé dívky a chlapci z chudých rodin uprchli z domova, přespávali na haldách a hromadách u hutnických pecí - v relativním teple. Některým se říkalo uhlobaroni - naskakovali na vlaky s uhlím a shazovali je na trať.

Kořist prodávali nebo odnášeli domů. Stejně zacházeli s ukradeným ovocem a zeleninou. Občas žebrali. Lup na kolejích byl nebezpečný - vlaky hlídali vojáci a ti neváhali střílet. Tragicky mohl dopadnout i skok z vagonů. V úterý 1. října 1918 se několik výrostků na libeňském nádraží vydrápalo na vagon s dřívím a začalo shazovat dolů polena.

Tak nešikovně, že jeden z velkých kusů kmene se skutálel na koleje a vykolejil vůz následující. Školák Bedřich Seba se poté snažil z vlaku zmizet, ale „dostal se pod jedoucí vůz a ten mu utrhl obě nohy“.

Sbírání pajčlíků

Dospělí si za války stěžovali, že jejich potomci hovoří sprostě, s radostí si kreslí obrázky genitálií, s gustem vyprávějí lascivní vtípky zaslechnuté od vojáků, popěvují oplzlé písničky. A kouří.

Dětem, které sbíraly zbytky doutníků, takzvané pajčlíky nebo špačky, se říkalo pajčlíkáři. Velmi rychle reagovaly na nedostatek tabáku - od srpna 1916 se staly součástí přídělového systému tabačenky. Proto doma sušily nedopalky, nacpávaly je do dutinek a prodávaly. Často se děvčata i chlapci výdělku z prodeje vzdali a smrduté cigarety vykouřili sami.

O „znemravnělou mládež“ se staraly dobročinné spolky.

Běh za koňským masem, právě dodaným do obchodů, podle Humoristických listů z roku 1918.

Foto: Repro Humoristické listy 1918

Zřídily pro ni takzvané prázdninové kolonie ve venkovských obcích, kde mládežníci zůstávali dva až tři týdny.

Působili v nich učitelé, dospívající museli cvičit a pohybovat se v přírodě. Přesto kolonie nemohly vyřešit základní dětské problémy - zimu, tvrdou dětskou práci a všudypřítomný hlad. Těmi trpěly i takzvaně slušné děti.

Očima by jim sousto vyrvali

„Několik dětí z rodin, poněkud lépe potravinami opatřených, pojídá svůj krajíček chleba, tu a tam ještě s pomazánkou. Většina dětí bez svačiny na ně pohlíží. Očima by jim sousto vyrvala. Loudění o sousto nezná mezí, žaloby dětské, že sousedící dítě jim chléb vzalo a snědlo, jsou na denním pořádku,“ vzpomínal jeden z pražských učitelů na válečné poměry. Základní životní potřeby se po většinu války daly oficiálně získat jen na příděl.

Od roku 1915 byla zavedena centrální distribuce potravin, v dubnu téhož roku lístkový systém na mouku a chléb, v roce 1916 lístky na maso.

Bílá mouka brzy zmizela z pultů, po černé dostávali žáci průjem. Buchty pekly hospodyně z černé mouky a hovězí krve, stejně tak knedlíky.

Těsto na ně nedrželo pohromadě a trhalo se. Pamětník Ludvík Vincenc si vybavil rodinné stolování: „Chleba nám otec k snídani a večeři odvažoval, abychom měli všichni stejně. Byl to vždy malý krajíček a k němu hrnek hořké černé ,kávy‘ ze žaludů.“

Stát, snažící se nahradit maso, doporučoval konzumaci a pěstování zeleniny: salátu, kedluben, ředkviček, květáku. Děti pojídaly tuřín, vodnici, pampelišky, kopřivy, lebedu.

Rozdávání teplé polévky chudým dětem. Pražská Letenská pláň, září 1914.

Foto: ČTK

Často doma zastupovaly zaměstnanou matku a naučily se vařit z „šetřivých“ receptů.

Účastnily se i domácích povinností, které se před Velkou válkou staly už minulostí - znovu se podomácku tkalo, podrážely se boty, vařilo mýdlo ze zbytků tuku, kořenilo se rozdrcenými jádry z pecek. A navíc se válečné děti začaly měnit.

Hladem hubly, bledly, šedivěly

„V městech pomalu už není dětí. Jsou to jen malé, ustarané lidičky, trávící dlouhé hodiny ve frontách, naplněné starostmi, bude-li co jíst a čím se odívat,“ charakterizoval situaci v roce 1918 redaktor Časopisu lékařů českých.

Dospívající i s menšími sourozenci jezdili vlakem i chodili pěšky na venkov za jídlem a měnili cenné předměty za brambory, mouku, sádlo. Celé dlouhé hodiny čekali ve frontách na mléko, nahnilé zelí, marmeládu bůhví z čeho, brambory, které „smrděly tak, že se nedaly jíst“. Celé hodiny i noci leželi a spali před obchody, aby se na ně ráno dostalo.

Smrt hrozila i při opatřování jídla ve městě - v Plzni hlídka zastřelila několik dětí, které se pokusily vyprosit chleba u vojáků, kteří nakládali bochníky v pekárně.

I potomci z bohatších rodin to neměli jednoduché. Tady se také jídelníček zhoršil, jak dokládá vzpomínka z rodiny malíře Arnošta Hofbauera: „K snídani obyčejně bývá chléb s řepovým listím míchaný, častěji bývá perník z ohavné mouky, prý z nejedlých kaštanů, ze slámy a stromové kůry. V poledne je bramborová polévka, lívance z nepravé ječné mouky, večer bramborová kaše. Maso se fasuje jednou nebo dvakrát za týden, ale musí se sedět celou noc před krámem. Také tuřín se prodává, ale není to dobrá zelenina, jakou jsme jedli v míru. Je to nějaký dobytčí druh.“

Zlou krev navíc vyvolávali ti, kteří se mohli jakžtakž dosyta najíst - děti keťasů a spekulantů.

V roce 1916 si na nespravedlnost a nedostatek potravin pro děti stěžovalo několik žen na stránkách Práva lidu: „Čtrnáct dnů krmím děti černým kafem a už to není k snesení. Jak se mám na to dívat, že já nemohu dostat mléka ani pro dítě, a tady do banky vozí se denně 300 litrů mléka na svačiny pánům úředníkům a služebné některých pánů si tam chodí a odnášejí domů.“

Lidé včetně dětí čekají na otevření obecní pekárny v Praze.

Foto: Repro Cesty z apokalypsy, Academia 2018

Děti sužované hladem stále hubly, bledly, často jim šedly vlasy. Z pochopitelných důvodů - musely se podílet ještě i na hospodářském zajištění rodiny víc než dřív. Jejich dětství se měnilo v nedospělé nedětství.

Sprosté vtipy šířil mezi dětmi

Pamětník František Pražák popsal případ jedenáctiletého chlapce, který ještě před Velkou válkou pracoval na brněnských jatkách. Tam od devíti do dvanácti hodin v poledne obracel střeva na výrobu uzenin. V pátek a v sobotu začínal už ve čtyři ráno.

Vydělal si deset korun a jídlo. Sršel sprostými vtipy nasbíranými od řezníků a s gustem je vyprávěl dětem ve škole. Dětská práce se tedy u nás uplatňovala i v čase míru. Za války ale byla situace jiná. Množství mužů mizelo v armádě, továrny i další podniky ztrácely zaměstnance.

Muže nahradily ženy a děti. Dětská práce nabývala od roku 1914 na významu. Děti pracovaly v zemědělství, řemeslnických dílnách i obchodě. Nosily a obracely cihly při sušení, pomáhaly v tkalcovnách, pekárnách, přádelnách, třídily náboje. To všechno více než osm hodin denně.

Na změněnou situaci reagovalo i školství - učitel nyní mohl poskytovat úlevu dětem pomáhajícím na poli a těm, jejichž otcové a bratři bojovali na frontě. I docela malá drobotina znamenala na poli pomoc - sbírala klásky, lesní plody a dřevo.

Sběr byl vůbec důležitý - nejmenší i větší děti sháněly pro frontu i civilní život ostružinové listí, mařinku, bukvice, houby, jitrocel, ale i hadry a kosti, starý papír a noviny, ze kterých se zhotovovaly vložky do bot. A existovaly i další činnosti - stavění kuželek v hospodách, prodávání pohlednic, vyrábění hraček…

Tak či tak, většina dětí Velkou válku přežila, ale za obrovskou cenu. Mnohé přišly o otce a jiné příbuzné, ztratily dětskou naivitu, viděly víc hrozného, než jim příslušelo. A netušily, že je čeká ještě druhá světová válka.

Děti sužovaly i nemoci

  • Na začátku Velké války sužovaly děti dvě nakažlivé nemoci, cholera a úplavice. Hygienická opatření byla ale dobrá, úmrtnost u těchto nemocí tak byla nízká.
  • Ve druhé polovině roku 1914 se ojediněle v českých zemích objevily pravé neštovice, vymýcené už na počátku 20. století. Postupně ovšem nemocných přibývalo. Na jejich rozšíření mělo vliv zhoršení sociálních a hygienických poměrů a také příliv uprchlíků z ostatních zemí.
  • K dalším nebezpečným nemocem patřil tyfus, záškrt, spála, spalničky, černý kašel, TBC a španělská chřipka, stejně jako nemoci z hladu.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Související články

Výběr článků