Hlavní obsah
Jáchym Topol na výstavě Sametové podzemí výtvarnice LaPapuly (k vidění do konce listopadu v jihlavském DKO) Foto: Luboš Pavlíček, ČTK

Ve světě to vyhrává Topol. Překladatelé z češtiny vybírají nejlepší českou beletristickou knihu po roce 1989

Pěti zahraničních překladatelů z češtiny (zastoupeny jsou francouzština, němčina, polština, arabština a angličtina), rezidentů Českého literárního centra, jsme se u příležitosti nadcházejícího třicátého výročí sametové revoluce zeptali na dvě otázky: 1. Která je podle vás nejlepší česká beletristická kniha po roce 1989? a 2. Je něco, co může současná česká literatura nabídnout světu?

Jáchym Topol na výstavě Sametové podzemí výtvarnice LaPapuly (k vidění do konce listopadu v jihlavském DKO) Foto: Luboš Pavlíček, ČTK
Ve světě to vyhrává Topol. Překladatelé z češtiny vybírají nejlepší českou beletristickou knihu po roce 1989

Benoît Meunier

1. Abych na takovou otázku mohl odpovědět fundovaně, musel bych přečíst mnohem víc česky psaných knih. Takto se mohu rozhodnout jen na základě toho, co znám: pro mě je nejlepší česky psanou knihou po roce 1989 titul Europeana Patrika Ouředníka. Nese se v jedinečném tónu na hranici literatury a parodie vědeckého diskurzu. Absurdita a zdánlivá nezúčastněnost vypravěče (idiota, robota), vyjmenovávajícího sled „historických“ událostí 20. století, vyvolává současně smích i nepříjemný pocit a ukazuje, do jaké míry je to, co nazýváme dějinami, vždy jen vyprávěním. Je to mistrovské dílo černého humoru a odráží se v něm vliv různých velkých „pábitelů“ české literatury od Haška po Hrabala.

Měl bych ale zmínit i další mimořádné knihy: například romány Anděl a Chladnou zemí Jáchyma Topola a Druhé město a Zlatý věk Michala Ajvaze mají vlastní, nenapodobitelný hlas a nesporné literární kvality.

Benoît Meunier (1977) je rodák z Lyonu, vystudovaný bohemista, od roku 2004 žije v Praze, do francouzštiny přeložil Bohumila Hrabala, Jaroslava Haška, Patrika Ouředníka, Karla Čapka nebo Michala Ajvaze.

Foto: České literární centrum

2. Současná česká literatura má té světové nepochybně co přinést: znám z ní sice jen malý výsek, ale řekl bych, že jsme dnes svědky nástupu generace, která se snaží nabourat formy tradičního románu (v českém prostředí bohužel dlouho ustálené) a uchopovat nová témata. Hovořím o autorech a autorkách jako Petra Hůlová, Emil Hakl, Bianca Bellová, Jaroslav Rudiš, Petr Stančík, Josef Pánek nebo Marek Toman. Momentálně překládám Pánkovu Lásku v době globálních klimatických změn a fascinuje mě jeho rytmus, styl, ale i síla předsudků, na které tu poukazuje; přiznávám, že jsem zvědavý, jak kniha zapůsobí na francouzské čtenáře.

Ale možná ještě víc než próza mi připadá výjimečně bohatá současná česká poezie: Josef Hrdlička, Jaromír Typlt, Kateřina Rudčenková, Miroslav Olšovský, Petr Borkovec, Milan Děžinský, Petr Hruška a mnoho dalších.

Eva Profousová

1. Naprosto jednoznačně Sestra Jáchyma Topola. V první řadě svým jazykem. Hovorová čeština, kterou dnes píše skoro každý autor a kterou se klade důraz na autentický výraz tvorby, byla tehdy, krátce po sametové revoluci, něčím v oficiální literatuře neslýchaným, až nemístným, maximálně snad vhodným pro realistické dialogy. Skoro pětisetstránková Sestra tím byla mnohem působivější a pravdivější. A při vší své tematické fragmentárnosti a nestálosti (což ale de facto zrcadlí onen fragmentární a nepřehledný porevoluční čas) patří Sestra i obsahově ke stěžejním dílům své doby.

Topol tu popisuje nejen exodus východních Němců přes západoněmecké velvyslanectví, ale i českou opozici, revoluční bojůvky a porevoluční obchodování, a to jak v Čechách, tak v právě sjednoceném Berlíně, a zároveň rekapituluje i dějinné bezpráví na severoamerických indiánech, holocaust, vyhnání Němců po druhé světové válce – mluví o všem, co se sice tak trochu vědělo, ale radši se o tom nemluvilo, a rozhodně nepsalo.

Eva Profousová (1963) je pražská rodačka, v roce 1983 emigrovala do Německa, vystudovala slavistiku, do němčiny přeložila Jáchyma Topola, Radku Denemarkovou, Jaroslava Rudiše, Michala Viewegha, Kateřinu Tučkovou, Terezu Boučkovou nebo Miloše Urbana.

Foto: České literární centrum

2. Je-li přední úlohou literatury podávat zprávu o světě kolem nás, pak česká nabídka vychází z tak často zmiňované polohy ve středu Evropy. Mám pocit, že nejsme ani ryba, ani rak, ani Západ, ani Východ, ale někde mezitím – což, bereme-li onen úkol „zpravodajce“ vážně, činí naši perspektivu jedinečnou.

Například nejnovější román Radky Denemarkové Hodiny z olova je už na první pohled pozoruhodný svým exotickým umístěním. Velkou roli v něm hraje popis jak současné, tak starodávné Číny a jejího myšlení – pro mě a potažmo pro eventuálního německého čtenáře je ale na tomto románu nejzajímavější popis českých dobrodruhů, obchodníků a diplomatů, kteří jsou ochotni v dnešní totalitární Číně předjímat tamní represe a zakázat si svobodné myšlení, jen aby mohli vydělat dost peněz a vylepšit si svůj už teď vysoký životní standard.

Právě na pozadí těchto fiktivních biografií jsem najednou byla schopna lépe pochopit, proč třicet let od pádu východního bloku stále ještě existují tak velké rozdíly v myšlení bývalých Západoevropanů a bývalých Východoevropanů. Spojení sociálních jistot (a ztráty svobody slova) s bezbřehým konzumem se pro mnohé zdá být stále snem.Podobně působivý a poučný byl pro mě román Jáchyma Topola Chladnou zemí, jehož bezejmenný hrdina se v Bělorusku zaplete do procesu zviditelňování míst, kde bylo za druhé světové války vyhlazeno židovské obyvatelstvo – a to nejen Němci, ale i Ukrajinci či místními občany. Z pohledu Západu je druhá světová válka poměrně přehledný boj mezi dvěma tábory; ti „z Východu“ ale vědí, že každá východoevropská země měla své vlastní dějiny a situace, kdy lidé kolikrát viděli menší zlo na straně Hitlera než v tom, aby přenechali svou zemi Stalinovi. Dokud toto Západ nepochopí, zůstane mu část dění v bývalém východním bloku i nadále zvláštně nepřehledná a vzdálená.

Tomasz Grabiński

1. Je velmi těžké hlasovat v anketě o knihu roku – a ještě o mnoho těžší je vybrat nejlepší knihu rovnou tří dekád. Jak se rozhodnout pro jediného vítěze? Jaký klíč zvolit? A možná je nejlepší nějaká kniha, o které člověk z různých důvodů neví, neslyšel o ní, nebo ji nečetl…

Začnu osobně – je jen jedna česká kniha, ve které se objevuje moje jméno, i když víceméně náhodou, a tak bude mít navždy zvláštní místo v mém srdci. Je to Supermarket sovětských hrdinů Jáchyma Topola. Ten tu popisuje svou dobrodružnou cestu na východ Slovenska a pak do polského pohraničí za Andrzejem Stasiukem: „V SME je článek Tima G. Ashe a Tomka Grabińského z Gazety Wyborczy. I to je druh globalizace.“

Doufám, že mou náklonnost k této knize a autorovi, který se předpokládám objeví i u jiných dotazovaných, chápete.

Pak je jen jedna česká kniha z období určeného vaší otázkou, kterou znám téměř nazpaměť. Shodou okolností se velmi hodí i k příležitosti třicátého výročí sametové revoluce. Do polštiny ji přeložila moje žena Katarzyna Dudzic-Grabińská a minulý rok podle ní režírovala monodrama. Byl jsem producentem této inscenace, a viděl jsem ji proto hned několikrát. Myslím Národní třídu Jaroslava Rudiše. Ten text obsahuje prvky, které jsou podle mě na české literatuře atraktivní pro čtenáře ze zahraničí – odstup, nekonvenční přístup k tématu, civilnost hrdinů a příběhu.

Tomasz Grabiński (1974) je slovakista, působil na Slovensku, dnes žije v polské Vratislavi, do polštiny přeložil Alenu Mornštajnovou, Markétu Pilátovou, Zdeňka Svěráka či Davida Zábranského.

Foto: České literární centrum

A teď můj hlas pro nejdůležitější českou knihu po roce 1989. I když formálně jsou to vlastně knihy dvě, bezpochyby se dají vnímat jako jedna. Když jsem je teď vytáhl z poličky, našel jsem v nich mnoho papírků označujících pro mě podstatné úryvky. Jsou to současně jedny z mála důležitých knih české literatury, které ještě nevyšly polsky. A měli byste vědět, že toho z češtiny překládáme hodně. Podle mých odhadů bylo po roce 1989 do polštiny přeloženo několik stovek českých titulů nejrůznějších žánrů.

Myslím Sedmý životopis a Osmý čili nedokončený životopis Oty Filipa. Ukázku z druhé knihy přeložil do polštiny pro časopis Literatura na Świecie Jan Stachowski, velký propagátor Filipovy tvorby. A Andrzej Jagodziński, druhá stálice polských bohemistů, k tomu přidal text věnovaný autorovi s precizním titulkem Zpověď hříšníka. Píše v něm, že Ota Filip „nešetří sebe ani nikoho jiného“.

V těchto životopisech najdete silný, velmi osobní příběh na pozadí komplikovaných dějin Československa, respektive střední Evropy. A je to i příběh o tom, že stíny minulosti mají mnohdy vliv na současnost. „Mám dějin plné zuby. Přeji si, aby mi už daly pokoj, aby na mě už konečně zapomněly“ – končí Filip prolog Sedmého životopisu. A pak to na více než 1140 stranách rozjede.

Khalid El Biltagi

1. Nejlepší česká beletristická kniha po roce 1989 je podle mě román Stropy od Zuzany Brabcové. Tato próza se vyznačuje autentičností a nepodřízeností zavedeným umělecko-literárním konvencím a konceptům. Její silná kompozice je založena na promyšleném funkčním chaosu a na absurdních jazykových patosech a metaforách. Halucinační vypravěčský opar, který známe z autorčina Roku perel, se zde rozprostírá po celé ploše románu. Je to kniha se silnou postmoderní orientací. Jde o literární proud, který se zřejmě objevil v české literatuře jako rebelská reakce na předlistopadovou kulturní represi a manipulaci. Experimentují v něm i někteří další literární tvůrci jako Hana Andronikova v románu Nebe nemá dno nebo Alexandra Berková v Temné lásce.

Khalid El Biltagi (1965) je přední egyptský bohemista, dlouhodobě pobýval v Praze i v Bratislavě, do arabštiny přeložil Milana Kunderu, Václava Havla, Emila Hakla, Patrika Ouředníka, Karla Čapka, Zuzanu Brabcovou, Petru Hůlovou nebo Bianku Bellovou.

Foto: Hossam el-Sayed

2. Česká literární tvorba nabízí světu ve své současné formě vyspělou, originální a vysoce ceněnou produkci. Cesta experimentů a plavba po různých uměleckých proudech vyplodily po roce 1989 díla, která se těší výraznému úspěchu nejen doma, ale i v cizojazyčných překladech. V Egyptě se dnes mluví například o Hrabalovi, Brabcové či Hůlové v kontextu přední, kvalitní světové literatury.

Alex Zucker

1. Nemůžu na tuto otázku odpovědět jinak než Sestra od Jáchyma Topola. Tento román je podle mě výjimečný především svým troufalým, místy až přímo drzým stylem. Topol využívá ve svém vyprávění tolik různých žánrů a různých variant ne pouze českého jazyka a jeho dialektů, slangů a žargonů, ale také slovenštinu, francouzštinu, angličtinu, němčinu, ruštinu, maďarštinu, španělštinu – a nezapomeňme na „kanačtinu“!

Vím samozřejmě, že v tomto ohledu není Topol nijak unikátní, že i před ním psali jiní autoři díla inovativním či původním stylem, ale Sestra nakreslila také svým obsahem a svými tématy dělicí čáru mezi dobou před rokem 1989 a po něm, to jest mezi komunistickou a postkomunistickou érou. V tom, jak příběh, styl a postavy dohromady otevřela lidem, myšlenkám, společnosti a kultuře mimo izolované, zamindrákované a do sebe uzavřené Československo.

Také proto jsem ji sám chtěl přeložit a našel pro ni nakladatele a také proto dodnes Sestru považuji – spolu s románem Nevina od Hedy Margoliové-Kovályové – za nejdůležitější knihu, co jsem zatím převedl do angličtiny.

Alex Zucker (1964) pochází z New Jersey z USA, vystudoval mezinárodní vztahy se zaměřením na střední a východní Evropu, do angličtiny přeložil Jáchyma Topola, Patrika Ouředníka, Petru Hůlovou, Karla Čapka, Josefa Jedličku či Ladislava Fukse.

Foto: Jan Handrejch, Právo

2. Samozřejmě, že ano! Každá literatura může něco nabídnout světu! Jen si myslím, že v tomto kontextu je termín svět diskutabilní, ne-li přímo zavádějící, protože literatura se nepřekládá pro „svět“, ale pro určitou zemi, respektive pro určitý trh, pro určité publikum, dokonce pro určité nakladatelství, a někdy i pro určitého redaktora či redaktorku. Čtenáři této ankety si asi budou myslet, že jsem pedant, ale je to tak, jak píši. Proto jsem taky tolikrát v rozhovorech pro české noviny vysvětloval složitý proces, jakým si romány k překladu procházejí u nás v Americe, v rámci našeho vydavatelského průmyslu.

Rozhodnutí nakladatele vydat cizí román v překladu nepadne na základě toho (nebo ne jenom na základě toho), jestli ten který text může něco nabídnout světu, nýbrž také podle toho, kolik budou stát autorská práva, kolik překlad, jestli je autorka či autor k dispozici, umí anglicky a je ochotna či ochoten se veřejně podílet na propagaci překladu, kolik prodaných výtisků lze očekávat a jestli bude vydání ztrátové, nebo aspoň neutrální. A zvlášť v případě malých, neziskových nakladatelství, u kterých u nás vychází většina přeložené literatury, je důležité také to, jestli má nakladatelství na překlad, nebo dokonce na vydání samotné šanci obdržet subvenci neboli grant.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Související články

Výběr článků