Hlavní obsah
Foto: Pavel Štecha, Národní třída, 1989 Foto: katalog výstavy

Sametová revoluce: symbol nenásilných změn i terč pochybností

17. listopad je datum, které v Česku poznamenaly dvě významné historické události: uzavření českých vysokých škol v roce 1939 a půl století poté sametová revoluce. Co se stalo v den výročí po světě známém jako Mezinárodní den studenstva 17. listopadu roku 1989? A proč se revoluci, která u nás odstartovala politický převrat, říká sametová?

Foto: Pavel Štecha, Národní třída, 1989 Foto: katalog výstavy
Sametová revoluce: symbol nenásilných změn i terč pochybností

Období v rozmezí 17. listopadu až 29. prosince 1989, kdy došlo k důležitým událostem, které měly v tehdejším Československu za důsledek řadu politických změn a vedly k pádu komunistického režimu, se označuje jako sametová, někdy i „něžná” revoluce.

Nazývá se tak proto, že ačkoliv nebylo pro převzetí moci použito násilí, výsledkem byla hluboká celospolečenská změna. Kdo tento název poprvé použil, není zřejmé: např. podle Petra Pitharta to byli zahraniční novináři.

Průběh sametové revoluce v 10 bodech

  • Ve druhé polovině 80. let se komunistický režim v Československu dostal do hospodářské i politické krize, což se nepříznivě promítalo do životní úrovně obyvatel i nálady ve společnosti.
  • Již v lednu 1989 bylo Veřejnou bezpečností rozehnáno nepovolené shromáždění k uctění památky Jana Palacha: následovala vlna protestních akcí, tzv. Palachův týden.
  • Petice Několik vět, zveřejněná 29. června 1989, vyjadřovala nespokojenost občanů s komunistickým režimem. Do listopadu ji podepsalo na 40 tisíc lidí.
  • 17. listopadu 1989 se konal povolený pietní pochod studentů pražských vysokých škol k uctění památky Jana Opletala: neskončil přitom na Vyšehradě, jak bylo státními orgány schváleno, ale studenti se přesunuli do centra města.
  • Na Národní třídě se odehrál brutální zásah bezpečnostních složek: ten se stal symbolem počátku sametové revoluce.
  • Proti policejnímu zásahu se již o dva dny později konaly v Praze masové demonstrace, v úterý 21. listopadu se na Václavském náměstí sešlo až 200 000 lidí. Z balkonu paláce Melantrich k nim poprvé promluvil Václav Havel.
  • Postupně se až do 27. listopadu demonstrovalo i v dalších městech. Vrcholem manifestací byla 25. listopadu více než půlmilionová demonstrace na pražské Letné. K demonstracím studentů se postupně připojily všechny vrstvy obyvatelstva s požadavkem politických reforem.
  • Hranice na Západ se otevřely 4. prosince.
  • Prezident Gustáv Husák podal demisi 10. prosince.
  • Václav Havel byl 29. prosince zvolen prezidentem Československa.

Osobnosti sametové revoluce

Vedle řadových občanů se ke kritice režimu a jeho zásahů proti demonstrantům připojila i řada veřejně známých osobností.

Kardinál František Tomášek zaslal předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi vyjádření nesouhlasu s lednovým zákrokem VB vůči demonstrantům během Palachova týdne.

Václav Havel byl jedním z hlavních disidentů kritizujících tehdejší normalizační režim, ani jeho poslední zatčení a později odsouzení v únoru 1989 tak nezůstalo bez reakce: 22. ledna proti verdiktu soudu nezávislá Iniciativa kulturních pracovníků Adamcovi zasílá protestní prohlášení s požadavkem, aby vláda o společné budoucnosti jednala s opozicí. Do konce února připojilo pod toto prohlášení svůj podpis několik tisíc občanů.

Alexandr Vondra začal s V. Havlem a dalšími členy opozice už 19. listopadu formovat OF (Občanské fórum), jehož předsedou byl později, na sněmu konaném 13. října 1990 v pražské Hostivaři, zvolen Václav Klaus.

Studenti byli vnímání jako jakýsi „motor” sametové revoluce: vnesli do její atmosféry odhodlání a sílu touhy po změně, ale také založili Koordinační stávkový výbor, do jehož předsednictva byl zvolen i Šimon Pánek, spoluzakladatel studentského hnutí Stuha, které mělo v tehdejším režimu prosazovat změny vedoucí k upevnění demokratických principů.

Martin Šmíd je jméno, které se stalo součástí sametové revoluce zvláštním způsobem: zpráva o smrti tohoto studenta pražského „matfyzu“, která se začala společností po brutálním zákroku na Národní třídě šířit, vyvolala vlnu emocí a urychlila průběh událostí, i když se nakonec ukázala jako nepravdivá. Za vypuštěním fámy stála kontroverzně vnímaná Drahomíra Dražská.

Hesla sametové revoluce

Požadavky protestujících a jejich revoluční nadšení jednoznačně vyjadřovala skandovaná hesla a transparenty. V kontextu násilného zákroku na Národní třídě je jistě jedním z emočně nejsilnějších „Máme holé ruce!“, i další slogany znal ale brzy skoro každý:

  • Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my?
  • Havel na Hrad!
  • Jakeše do koše!
  • Konec vlády jedné strany!
  • Na Štěpána bez Štěpána

A když 23. listopadu při proslovu k dělníkům v ČKD vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán nazval demonstranty dětmi, lidé ho vypískali a jako odpověď mu zaznělo rozhořčené skandování: „Nejsme děti!

Konspirační teorie o sametové revoluci

V hektických událostech sametové revoluce se objevila i řada nejasností, které daly vzniknout několika konspiračním teoriím. Nejodvážnější z nich tvrdí, že za vyvoláním protestů stáli samotní komunisté, kteří tak chtěli svrhnout stávající stranické špičky.

Vypuštění zprávy o smrti studenta Šmída má podle některých na svědomí sama StB. Často se mluví o tom, že v čele průvodu z Vyšehradu do centra Prahy měl jít agent Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák, který pak údajně na Národní třídě předstíral zraněného či mrtvého. O Drahomíře Dražské, která přišla s informací o ubitém studentovi, se mluví jako o pochybné narkomance, která údajně patřila do Zifčákovi skupiny.

Někteří zastánci konspiračních teorií hovoří i o vlivu Moskvy a KGB, které podle nich stály za vypuknutím protestů. Podivují se také nad tím, proč se tehdejší funkcionáři neuchýlili k nasazení armády, když armáda i lidové milice byly odhodlány zasáhnout.

Jiné verze tvrdí, že sametová revoluce byla více či méně organizovaným předáním moci, při kterém vlastně k zásadnější mocenské změně nedošlo. Osobní účast na vládnutí u nás měli i po revoluci častokrát bývalí členové KSČ, např. premiér a později prezident Miloš Zeman, Jan Fischer – premiér úřednické vlády 2009–2010, Josef Tošovský – premiér úřednické vlády 1998, Petr Pithart – premiér ČR 1990–1992.

Na významné funkce dosáhli také agenti a spolupracovníci StB: Richard Sacher (první polistopadový ministr vnitra) byl spolupracovník vojenské kontrarozvědky (součást Státní bezpečnosti) a umožnil skartovat velké množství dokumentů StB, agentem StB byl i Dušan Tříska, architekt kuponové privatizace. A koho pod krycím jménem „Bureš“ evidovala StB jako svého důvěrníka, je také všeobecně známo.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků