Správa rezerv: Na nákupy nemáme příští rok ani korunu

„Požadavky jednotlivých resortů na rok 2020 jsou v celkové výši 856,7 milionu korun. Vzhledem k tomu, že v rozpočtu na příští rok nemáme na nákupy a modernizaci ani korunu, tak nebudeme moct tyto požadavky naplnit,” řekl na dotaz Novinek mluvčí SSHR Jakub Linka.

Dodal, že správa rezerv požadovala z rozpočtu minimálně 200 milionů korun.

Ministerstvo zemědělství například požaduje nakoupit kvůli extrémnímu suchu cisterny na pitnou vodu v hodnotě zhruba 34 milionů korun. Ministerstvo průmyslu a obchodu požaduje pro případ blackoutu nakoupit elektrocentrály za 10 milionů.

Ministerstvo vnitra požaduje nakoupit prostředky na detekci a dekontaminaci, pro vyprošťování osob a pro záchranné práce při těžkých dopravních nehodách a prostředky na odstranění následků povodní a ropných havárií za více než 300 milionů korun.

Požadavky za dohromady skoro půl miliardy korun pak mají ministerstva zemědělství a obrany v rámci potravinové soběstačnosti pro případ krizových stavů. Zatímco nyní jsou rezervy potravin zhruba na den, resort zemědělství by chtěl navýšení až na 15 dní, dodal mluvčí.

Zatímco to, zda dávají takové zásoby v dnešní době smysl, se ukáže, až když se krize případně dostaví, technika pro případy sucha či povodní se průběžně používá. Jenom tento týden byly například ve čtyřech obcích v několika krajích nasazeny cisterny SSHR s pitnou vodou.

„SSHR je pouze skladník, který nakupuje zásoby a speciální techniku, kterou požadují jednotlivá ministerstva. Seznam krizových plánů, což je seznam krizí, na které musí být Česká republika připravena, se aktualizuje každé dva roky. To znamená, že každé dva roky jednotlivá ministerstva potvrzují, jaké zásoby máme v českých rezervách skladovat. Z toho vyplývá, že za posledních šest let už ministerstva tento plán aktualizovala třikrát,” popsal postup šéf SSHR Pavel Švagr.

S nákupy ovšem stát zatím otálí, rezervy prý potřebují novou koncepci. Vláda spíš vymýšlí, co z rezerv prodat.

Prodej kovů iniciovalo ministerstvo financí a velkým zastáncem nápadu je i premiér Andrej Babiš (ANO). Také ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) je přesvědčený o tom, že koncept držení základních kovů je překonaný, a proto navrhuje jejich postupný prodej.

Do zásob by se podle něj měly kupovat věci, které potřebuje stát v moderní době. O změně ve struktuře zásob by podle Havlíčka měla jednat nejprve Bezpečnostní rada státu a pak vláda.

Zatímco u nákupů se teprve analyzuje, s prodejem to jde rychleji. S příjmy za prodané kovy už počítá státní rozpočet na příští rok, kdy za ně má stát získat 600 milionů korun. V roce 2021 by pak z prodeje kovů mělo doputovat do státního rozpočtu dalších 1,6 miliardy korun, tedy celkem 2,2 miliardy, uvedla ČTK.

Ekonom Lukáš Kovanda ze společnosti Czech Fund to vidí jako ilustraci rébusu, který Babišova družina řeší, jak v době zpomalování ekonomiky zajistit, aby se i nadále mohly zvyšovat důchody, a přitom se neprohlubovalo zadlužení.

„Kupovat si důchodce za prodané stovky kamionů plně naložených strategickými kovy, to čistě politicky zní jako výtečný obchod. Vždyť komu budou ony kamiony vlastně chybět? Dlouhodobé a strategické ohledy jdou stranou,” řekl Kovanda Novinkám.

Upozornil, že většina kovů z rezerv, o jejichž prodeji se uvažuje - například měď, hliník nebo zinek - nyní na světových trzích zlevňuje a čeká se další pokles cen. Z tohoto hlediska není na prodej ideální doba a vyplatilo by se počkat na citelnější oživení světové ekonomiky a růst cen kovů.

Na druhou stranu analytik připouští, že rezervy kovů stát už opravdu nepotřebuje. V takovém případě by šlo o žádoucí zeštíhlení provozu státu, po němž kdekdo správně volá.

„Pokud ale vládě jde opravdu o zeštíhlení provozu státu, nabízejí se předně jiná řešení, například snížení počtu státních zaměstnanců doprovázené důslednou elektronizací a celkovým zefektivněním veřejné správy. Takové řešení si ale žádá politicky riskantní řez. Prodávat strategické kovy je pohodlnější,” glosoval Kovanda.

Prodej rezerv by podle něj byl jako snaha o zeštíhlení státu uvěřitelnější, pokud by probíhal v kontextu širších a systémových procesů směřujících k menšímu a levnějšímu státu.

„Po takových krocích ale ani vidu, ani slechu. Počty státních zaměstnanců se rozšiřují, o nějaké větší efektivitě státní správy také nemůže být řeč,” uzavřel ekonom.