Hlavní obsah

Papežovo čtvrtstoletí

Novinky, Martin Hekrdla

Když před pětadvaceti lety, 16. října 1978, vzešel z třídenní volby sboru kardinálů osmapadesátiletý Polák Karol Wojtyla jako nový papež Jan Pavel II., atmosféra se už tehdy tetelila předtuchou: tento pontifikát bude něčím mimořádným.

Foto: Nina Paley

Z filmu Sita Sings the Blues.

Článek

S odstupem lze říci, že tomu tak opravdu bylo a dosud je. Ale nikoliv jen samotným faktem dosavadní délky papežova panování, které již zahrnuje sedm volebních období pěti amerických prezidentů a vládu čtyř generálních tajemníků KSSS;Pius IX. dělal katolického "Kristova náměstka" déle (1846-1878). Ani věkem dnešní papež netrhá všechny rekordy; nejstarší hlavou státu na světě je - Fidel Castro.

Volba Karola Wojtyly však znamenala převratný rozchod s ustálenou tradicí. Byl zvolen jako první neitalský papež po čtyři a půl stoletích (!) a jako absolutně první Slovan. Kardinálové zřejmě dospěli k zásadnímu názoru, že do neklidných vod církevních proměn po modernizačním vatikánském koncilu z první poloviny 60. let potřebuje katolická církev na cestu k blížícímu se miléniu zásadní a živou inovaci, překvapivého lodivoda, důsledného "muže odjinud". I proto tenkrát nedošli k cíli dva italští favorité, ortodoxní konzervativec Giuseppe Siri z Janova a pokrokář Giovanni Benelli z Florencie.

Mnozí dodnes spatřují v této historické události prozíravý tah, jímž Západ zahájil úspěšnou koncovku studené války. Papež coby aktivní figura na šachovnici? Buď jak buď, na cestě Karola Wojtyly přes železnou oponu k papežskému stolci, z mimořádně religiózního a současně "komunistického" Polska do "kapitalistického" Říma, z lůna Varšavské smlouvy na natoidní italskou botu, zároveň nastal rušný obousměrný provoz.

"Nemějte strach!" Taková byla 22. října 1978 první veřejná slova Jana Pavla II. ve funkci. Jeho návštěva vlasti v létě 1979 pak vyzněla jako lidový plebiscit proti režimu, jako - řekli bychom asi stále ještě v Česku - konec temna. A otevřela cestu k srpnu 1980, k masovým mším pro stávkující dělníky v gdaňských Leninových loděnicích, k nezávislým odborům Solidarita s deseti milióny členů, k pučistické reakci vládnoucí elity. A právě tváří v tvář Polsku došlo na prohlášení tehdejšího šéfa Italské komunistické strany Enrika Berlinguera: dějinný impuls bolševické Říjnové revoluce 1917 se vyčerpal...

Tektonické zlomy rušného čtvrtstoletí ovšem přetrvaly i po zřícení berlínské zdi, nabývají nových podob a v jejich - asi nezacelitelných - puklinách je stále k vidění papežský prst. Rozepjatost papežových rukou, rozprostraněnost jeho zájmu a rozpolcenost jeho politického působení je jistě dána i dvěma etapami jeho pontifikátu. V první etapě, do pádu sovětského bloku 1989-1991, akcentoval boj s bezbožností a systémovým násilím. Poté se utkal s triumfalismem, poživačností a "kulturou smrti" současného kapitalismu.

Šťáva podobných rozporů jako by vzlínala nejen z veřejné působnosti, ale i přímo z biografie Karola Wojtyly. Nevystupoval vždy jako kněz, ale i jako literát, milovník divadla, u něhož lze předpokládat pochopení pro lidské slabosti, pro nepominutelnou živočišnost lidství. A přece jde o jednoho z nejpuritánštějších papežů, pronásledujícího homosexuály, uživatele kondomů, strůjce potratů i ženy, které by rády celebrovaly mše.

Za okupace pracoval Wojtyla jako dělník v chemické továrně a vždy pak z papežského stolce oslovoval milióny prostých lidí, upřímně zhrozen nad jejich bídou. A přece srovnal krok s pompézními sály církve, s majetnickým mamonem své hierarchie i s dovednostmi vatikánských bankéřů.

Tolerance z Jana Pavla II. svítí daleko. Široká náruč "univerzální církve", koncipovaná jako hráz proti sektářské vlně, se z jeho strany vlídně rozevřela nejen k východní křesťanské obci, ale i k židovství a islámu. Navýsost politicky působící, tolerantní a sociálně cítící papež však neměl žádné pochopení pro latinskoamerickou "teologii osvobození", která hodlala chudým aktivně - a třeba i politicky - pomáhat. Duch inkvizice se vznášel nad obviněním Kongregace pro doktrínu a víru, že peruánský kněz Gustavo Guttierez a brazilský františkán Leonardo Boff "kopírují marxistické teze".

Otázku, kdo je Polák Karol Wojtyla a papež Jan Pavel II., je asi možné položit lépe a smysluplněji: Čím přesně je tento náš svět a jak s ním právě uplynulé čtvrtstoletí točilo?

PRÁVO 15. října

Reklama

Výběr článků

Načítám