Hlavní obsah
Ilustrační foto Foto: Profimedia.cz

Nejčastěji lidé umírají v nemocnicích. Lékaři o tom s pacienty často neumí mluvit, říká psycholog

Přestože si většina lidí v České republice přeje dožít doma, umírá většina Čechů v nemocnicích. Podle psychologa a ředitele Centra paliativní péče Martina Loučky může i poslední fáze života v nemocnici proběhnout důstojně, lidé by se však měli dozvědět včas, že umírají. Lékaři podle něj často špatné zprávy sdělovat neumí.

Ilustrační foto Foto: Profimedia.cz
Nejčastěji lidé umírají v nemocnicích. Lékaři o tom s pacienty často neumí mluvit, říká psycholog

Jak se v České republice lidé dozvídají, že umírají?

Komunikace o tom, že člověk umírá, probíhá různě a často špatně. Komunikace špatných zpráv je umění, které je těžké a kterému se lékaři během svého vzdělání na fakultách moc nevěnovali. Spousta lidí tak zůstává dlouho v nemocnicích s nadějí, že se budou léčit, přestože lidé kolem nich vědí, že tomu tak není. Máme data od českých pacientů, podle nichž umírající často věří, že jejich léčba směřuje k vyléčení, zatímco lékař ví, že léčí například pouze symptomy.

Proč to lékaři pacientům neříkají?

Jednak je těžké říkat pacientům špatné zprávy a jednak na to lékaři nemají dost času ani prostoru. Ve spoustě nemocnic není místnost, kde by si mohl lékař s pacientem sednout ke stolu a nerušeně si promluvit. Často se to řeší také v improvizovaných podmínkách, a lékaři tak raději utíkají k další léčbě.

Sdělit pacientovi, že umírá, je totiž dovednost jako jakákoli jiná. Problém je, že se tomu na lékařských fakultách nevěnuje dost pozornosti. Přibývá sice kurzů pro praktikující lékaře, ale stále je to spíše dovednost, která dlouhodobě zůstává na principu: buď to umíte, nebo neumíte.

Pacient ale musí tušit, že umírá.

Pacient to dost často tuší, ale velmi rád se chytá jakéhokoli náznaku, že se dá ještě něco dělat. Lidé o tom neradi mluví a neradi o tom přemýšlí, přestože je to napadá.

Jak dlouho trvá, než se to pacient konečně dozví?

To záleží na konkrétním onemocnění. U spousty onemocnění víme, že jsou nevyléčitelná. Můžete s nimi sice žít měsíce i roky, ale víme, že na tu nemoc v budoucnosti umřete. Férová diskuze by měla být: „Tahle nemoc bude pravděpodobně ten důvod, proč zemřete. My se ale budeme snažit dělat vše pro to, aby byl ten čas co nejlepší a co nejdelší.”

Psycholog a ředitel Centra paliativní péče Martin Loučka.

Foto: Archiv Martina Loučka

Důležité je to ale neoddalovat. Lidé mají pocit, že mají dost času, ale pak už může být příliš pozdě. Člověk poté čelí emocím a otázkám, na které si ještě nezformuloval odpovědi, a pak už to ani nestihne.

Jak vypadá umírání v nemocnicích?

Jsou nemocnice, které ještě nevnímají smrt jako něco normálního. Pro některé kolegy zdravotníky je to nepříjemná věc, která pro ně znamená pocit selhání. Přibývá ale nemocnic s paliativními programy i s vlastními paliativními odděleními, tedy hospici v nemocnicích. I v řadě nemocnic, kde nemají tyto služby, může proběhnout poslední fáze života důstojně a hezky.

Kdo může pomoci pacientům se se zprávou o blízké smrti vyrovnat?

V první řadě by to měl být ošetřující lékař a ošetřující personál. Dnes se dá důstojně a hezky dožít téměř všude, doma, v domově pro seniory, v nemocnici i LDN, pokud je tam přítomný personál, který se chce lidem věnovat.

Dnes se dá důstojně a hezky dožít téměř všude, doma, v domově pro seniory, v nemocnici i LDN, pokud je tam přítomný personál, který se chce lidem věnovat.
Martin Loučka

Když je potřeba řešit komplikovanější situaci, například se s tím pacient a rodina těžce vyrovnávají, tak se může na pomoc přivolat paliativní tým. Jedná se o novou službu našeho zdravotnictví. Jsou to týmy lidí, kteří pomáhají formulovat, co dál dělat.

Co je pro umírající nejdůležitější?

Aby neměli bolesti a měli kolem sebe lidi, které mají rádi. Je pro ně důležité vědět, jak bude nemoc probíhat dál. Jestli budou muset být na přístrojích, nebo budou moci chodit do práce. Jestli budou zelení nebo žlutí, prostě co se s nimi bude dít.

Závěr života nemusí být depresivní. Může to být čas, který lidé dokážou hezky využít. Záleží na tom, zdali si mohou závěr života naplánovat, nebo ne. Umírající také často mluví o tom, že by chtěli dožít v jiném prostředí než v prostředí nemocnice. Nejčastěji si přejí dožít doma.

Když se rozhodnou lidé dožít doma, co to znamená pro jejich rodinu?

Pro rodinu to bude velmi náročná, ale svým způsobem krásná zkušenost. Vyžaduje to, aby se rodina připravila na období dnů i týdnů, kdy jejich režim bude ovlivněný tím, že je doma někdo, kdo často potřebuje čtyřiadvacetihodinovou kontrolu a podporu. Často si členové rodiny musí snížit například úvazky v práci.

Má umírající přístup ke stejné péči doma jako v nemocnici?

V domácím prostředí se dá zajistit veškerá péče, která je potřeba. Rodiny můžou využívat buď praktického lékaře, nebo agentury zdravotní domácí péče. Když je situace komplikovanější, může rodina požádat o pomoc domácí hospic, který je k dispozici čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu.

Rodina musí být ale finančně zajištěná.

Už to není tak špatné, mobilní hospice jsou dnes hrazené ze zdravotního pojištění stejně jako agentury domácí péče. Lze poptávat ale i další služby, které nejsou hrazené. Jedná se například o pečovatelské služby, v rámci kterých chodí někdo domů a pomáhá lidem se například umývat. To totiž nedělá ani hospic, ani agentura zdravotní domácí péče. Základní zdravotní péče je ale hrazena ze zdravotního pojištění.

Kolik lidí dožívá v domácím prostředí?

Víme, že doma dožívá zhruba třicet procent lidí. Je to ale číslo, které zahrnuje všechna domácí úmrtí, tedy například otravy a sebevraždy. V péči domácích hospiců umírá zhruba jedno procento lidí, zároveň ale ne každý potřebuje domácí hospic. Nejvíce lidí, kolem padesáti procent, dožívá v nemocnicích.

Místo úmrtí v roce 2018Počet lidíProcenta
Nemocnice 44 168 39,1 %
Fakultní nemocnice9316  8,3 %
Doma, v zařízení sociálních služeb34 55530,6 %
LDN74246,6 %
Na ulici, při převozu 22692,0 %
Nemocnice následné péče29812,6 %
Hospic33282,9 %
Psychiatrická léčebna12341,1 % 
 Ostatní zdravotní zařízení4517 4,0 %
Jiné 3128 2,8 %

 

Jak by se měla k umírajícímu chovat rodina?

Jak je v silách jejích členů. My si ale říkáme občas pořekadlo: Člověk umírá tak, jako žil. Když máte posledních třicet let špatné vztahy, tak nelze čekat, že se to najednou v člověku zlomí, takové zázraky se nedějí. Často rodiny hodně pečují a hodně je to zajímá, ale jsou i rodiny, kde to tak růžové není. Kdo ví, proč to tak je.

Jak se má chovat k umírajícímu jeho okolí?

Umírající potřebuje, aby vztahy fungovaly, tak jako doposud. Často máme potřebu ty lidi litovat, což nemá spousta pacientů rádo. Situace je ale těžká i pro ostatní, nelze se tedy smát a tvářit se, jako že se nic neděje.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků