Hlavní obsah
Vojenský historik Eduard Stehlík Foto: Petr Horník, Právo

Historik Stehlík: Mnozí Češi za války vyčkávali, ale v krizích se chovali jako vlastenci

O důležitosti připomínání si okolností konce druhé světové války, Pražského povstání i o tom, jak v Česku pečujeme o hroby rudoarmějců jsme hovořili s vojenským historikem a ředitelem Památníku Lidice Eduardem Stehlíkem.

Vojenský historik Eduard Stehlík Foto: Petr Horník, Právo
Historik Stehlík: Mnozí Češi za války vyčkávali, ale v krizích se chovali jako vlastenci

Pane řediteli, kvůli koronaviru neproběhly skoro žádné oslavy 75. výročí konce druhé světové války. Je to podle vás škoda?

Mrzí mě to, zejména kvůli válečným veteránům a účastníkům Pražského povstání, protože vzhledem k jejich vysokému věku to pro ně bylo pravděpodobně poslední kulaté výročí, kterého se mohli osobně zúčastnit. Ale jejich případná účast by představovala pro ně samotné neúměrné riziko, protože patří k nejohroženější skupině. V současnosti máme v celé České republice poslední tři stovky druhoválečných veteránů a jejich věk se pohybuje kolem 95 let.

Na druhou stranu sdělovací prostředky věnují 75. výročí konce války velkou pozornost. Osobně se domnívám, že je často možná důležitější si toto výročí připomenout „sám v sobě“ a se svými blízkými. Dětem vypravovat, co se tehdy dělo, aby si vážily, v jaké době žijí, že nemusí zakoušet, čím si prošli naši předkové. A že je jejich pohodlný život možný i díky obětem, které jejich prarodiče a praprarodiče museli přinést.

Proč by si měla společnost připomínat tak vzdálené události?

Pražské povstání, přestože od něj uplynulo již 75 let, není událostí až tak vzdálenou. Vždyť stále ještě žije řada pamětníků i aktivních bojovníků z barikád.
Připomínat ty události je nesmírně důležité. Připomínáme si totiž památku tisíců lidí, kteří položili své životy pro tuto zemi a jejichž oběť by neměla zůstat nikdy zapomenuta. Navíc si je potřeba uvědomit, jak se říkává, že ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji prožil znovu. A to si myslím nikdo z nás nepřeje.

Jak hodnotíte roli Čechů v boji proti nacistům?

Češi se trpně nesmířili s nacistickou okupací, desetitisíce lidí se zapojily do domácího odboje, řada našich spoluobčanů bojovala prakticky na všech frontách druhé světové války. Ztráty, které Češi přinesli, ať již pokud jde o popravy aktivních odbojářů, nebo perzekuci jejich rodin, nejsou vůbec malé. Osobně hodnotím roli Čechů v boji proti nacistům velice vysoko.

Rád bych také zdůraznil, že na rozdíl od celé řady jiných evropských národů Češi nikdy nevytvořili bojové jednotky, které by po boku nacistické armády vystoupily proti Spojencům. I pokud jde o podíl spoluobčanů, kteří aktivně kolaborovali s nacisty, nejde o čísla vysoká a zaostávají například za Francií či jinými nacisty okupovanými evropskými zeměmi.

Byl podle vás odboj dostatečný, nebo se Češi smířili s relativním klidem protektorátu?

Domnívám se, že síla odboje a množství lidí, kteří do něj byli zapojeni, odpovídá podmínkám, jaké v době války na území tzv. protektorátu panovaly. Pochopitelně stejně jako v jiných důležitých dějinných událostech aktivním způsobem odboj prováděla jen určitá část obyvatelstva, zatímco mnozí vyčkávali. Avšak považuji za nutné zdůraznit, že ve zlomových okamžicích prokázali Češi velkou míru vlastenectví.

Nelze nevzpomenout na mimořádnou podporu paravýsadkům, ať již byly vysílány na území okupované ČSR ze Západu, či Východu, kdy lidé, kteří těmto mužům pomáhali plnit jejich nesmírně náročné a nebezpečné úkoly, riskovali nejen život svůj, ale i svých nejbližších, a to často i poté, co jim po zběsilém vraždění, které nacisté rozpoutali za tzv. heydrichiády na jaře 1942, muselo být jasné, jak obrovskému riziku se vystavují.

Lze nějak přiblížit atmosféru, která v protektorátu panovala?

Toto je nesmírně složitá otázka, protože situace v tzv. protektorátu se podobně jako jinde v nacisty okupované Evropě postupně proměňovala. Počátek okupace byl spojen s očekáváním většiny obyvatel, že co nevidět dojde k válečnému konfliktu mezi Německem a západními spojenci, který Hitler co nevidět prohraje a bude tak možné záhy obnovit Československou republiku. S tím byla pochopitelně spojena i některá přehnaně optimistická očekávání.

Úspěchy nacistických armád nejdříve na západní a posléze i na východní frontě v letech 1940–1941 pochopitelně tyto naděje na rychlou porážku nacismu zmrazily. Ještě hůře bylo pochopitelně v době bezuzdného vraždění, jaké bylo rozpoutáno po atentátu na Reinharda Heydricha – vyvraždění Lidic a Ležáků, hromadné popravy.

Obecně se dá říci, že rok 1943 byl z pohledu domácího odboje určitým obdobím konsolidace a přeskupování sil. Rok 1944 spojený s řadou neúspěchů nacistů na východní frontě vyvolal v lidech opět očekávání, možná až přehnaně optimistická, že válka do konce roku skončí porážkou Německa. K tomu pochopitelně přispělo i vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944. Nicméně síly nacistického Německa nebyly bohužel zdaleka vyčerpány a bezuzdné vraždění pokračovalo prakticky až do posledních hodin války.

Jaro roku 1945 v protektorátu je tak obdobím, kdy se očekává, že každou chvíli dojde k přiblížení spojeneckých armád k našemu území a v rámci odboje vše směřuje k přípravě celonárodního povstání. To se však od samého počátku potýká se zásadním problémem, jímž byl nedostatek zbraní.

V tom se postavení odbojových skupin v Čechách a na Moravě zásadním způsobem odlišovalo od zbytku Evropy, kde totiž došlo před jejich okupací k reálnému bojovému střetu s nacistickou armádou a po několik dní se tak obrazně řečeno „po polích válelo“ velké množství ručních palných zbraní obou válčících stran. Mnoho z nich se pak dostalo do rukou odboje.

Tato skutečnost v případě ČSR chyběla. Nějaké zbraně byly sice odboji shozeny ze spojeneckých letadel, ovšem zdaleka ne v takovém rozsahu, jak by si to situace českého odboje vyžadovala.

Co vy osobně považujete za největší hrdinský čin během války a koho za největšího zrádce a zbabělce?

Pokud hovoříme o největším odbojovém činu během války, jde z mého pohledu bezpochyby o provedení atentátu na Heydricha, který vykonali čs. parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík 27. května 1942. Ale chtěl bych zdůraznit, že tento čin by nebylo možné uskutečnit bez mimořádné podpory desítek domácích vlastenců, kteří této dvojici parašutistů vytvořili podmínky pro to, aby se mohli na svůj úkol připravit a úspěšně ho realizovat.

Kladu tedy na roveň hrdinství těchto dvou statečných mužů a oněch pro veřejnost často bezejmenných, obyčejných a přitom tak neobyčejných lidí – mužů, žen a dětí –, z nichž mnozí za to zaplatili vlastními životy.

Hovoříme-li o největším zrádci a zbabělci, vybaví se mi okamžitě protektorátní ministr školství Emanuel Moravec a Karel Čurda, bývalý příslušník paraskupiny OUT DISTANCE. Jeho zradou se v červnu 1942 gestapo dostalo na stopu nejen parašutistům, ale i jejich spolupracovníkům. Čurda navíc následně působil jako aktivní konfident gestapa, který zavinil smrt či nevýslovné utrpení mnoha dalším lidem.

Hovoříme-li tedy o zbabělci, uvedl bych Čurdu, hovoříme-li o zrádci, jehož přesah je mimořádný a jehož působení – zejména na mládež a její výchovu v nacistickém duchu – bylo v prostoru protektorátu nezastupitelné, pak bych zmínil Moravce.

Nemohlo povstání na konci války v roce 1945 začít dříve?

Dle mého názoru rozhodně ne. Pro úspěch povstání bylo naprosto klíčové, aby vypuklo v době, kdy se k území okupované republiky, případně až k Praze přiblíží spojenecké armády.

Povstání tak mělo usnadnit osvobození města tím, že jeho obránce z řad wehrmachtu a SS dostane do dvojího ohně. Tím mělo být zabráněno dlouhým a krvavým bojům o každý dům, které by způsobily nejen obrovské materiální škody, ale především obrovské ztráty na lidských životech. Za podobné situace ostatně vypukla všechna velká povstání, k nimž došlo dříve, ať již šlo o Varšavu, Paříž, či Milán.

Rozhodně se tedy nedomnívám, že by povstání vypuklo pozdě. Naopak, pokud jde o jeho vlastní uskutečnění, bylo nakonec zahájeno živelně, a to dokonce o několik dní dříve, než představitelé odboje předpokládali.

Odstranění sochy maršála Koněva se stalo velkým tématem. Váží si podle vás Češi vojáků Rudé armády, kteří padli při osvobozování Československa?

Až do konce loňského roku jsem jako ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany šest let zodpovídal za péči o válečné hroby jak čs. vojáků v zahraničí, tak i za péči o válečné hroby na území ČR. Troufám si říci a konstatovali to mnohokrát i zástupci ruské strany, s nimiž jsem mnohokrát jednal, že o ruské válečné hroby je u nás pečováno příkladně.

Jen pro představu: v uplynulých přibližně 10 letech ČR na péči o válečné hroby příslušníků Rudé armády vynaložila z rozpočtu ministerstva obrany, měst a obcí částku, která převyšuje 100 milionů korun. Za oněch šest let jsem se navíc nemusel řešit zásadní problémy s tím, že by došlo k systematickému poškozování válečných hrobů rudoarmějců.

Pokud již došlo k nějakému vandalskému útoku, vše bylo obratem uvedeno do vzorného stavu, což konstatovali i naši ruští partneři. Domnívám se proto, že v ČR děláme pro uchování památky příslušníků Rudé armády maximum a chováme se k místům jejich posledního odpočinku s maximální možnou pietou a úctou.

Jste pro postavení pomníku vlasovcům?

V úvodu bych chtěl zmínit, že bych namísto termínu „vlasovci“ raději používal označení příslušníci Ruské osvobozenecké armády, a to mimo jiné i proto, že to byl pro někoho možná překvapivě právě generál Andrej A. Vlasov, kdo s účastí svých vojáků při pomoci Pražskému povstání nesouhlasil.

Je jasně zdokumentováno, že jednotky 1. pěší divize ROA, které velel generál Sergej Buňačenko, byly jedinou reálnou vojenskou silou, která se v nejkritičtějších okamžicích povstání rozhodla povstalcům pomoci. Jejich pomoc byla klíčová, protože disponovali jak dělostřelectvem, tak i tanky a obrněnými vozidly.

Pokud bych chtěl zmínit některé jejich konkrétní nasazení, pak je možné uvést, že zastavili postup elitních jednotek SS na pankrácké pláni a podařilo se jim rovněž dobýt ruzyňské letiště, čímž byly zastaveny útoky nacistického letectva na cíle ve vnitřní Praze. Existence této pomoci je reálná, skutečně k ní došlo a je dokumentována jak dochovanými písemnostmi, tak i stovkami fotografií příslušníků 1. divize ROA, kteří bojovali po boku povstalců proti nacistům.

V tomto boji podle reálných čísel padlo přibližně 300 až 400 příslušníků této divize, což není vůbec malé číslo. Proto se domnívám, že si tito padlí, kteří přišli o život při pomoci českým povstalcům, odpovídající připomenutí zasluhují.

Na druhou stranu nesouhlasím s někdy se objevujícím tvrzením, že vlasovci osvobodili Prahu. To odporuje historické skutečnosti. Domnívám se, že mnohem realističtější je termín, který v souvislosti s jejich pomocí použil velitel povstání brigádní generál Karel Kutlvašr, jenž konstatoval, že vlasovci Praze „ulehčili“. Jejich pomoc přišla v klíčový okamžik a nasazení jejich jednotek bezesporu zachránilo řadu lidských životů.

Neměli bychom však zapomínat, že mnozí z těchto mužů, kteří se shodou okolností ocitli v samotném závěru války na naší straně, za sebou měli temnou minulost a byli mezi nimi i tací, kteří se dokonce na straně nacistů podíleli na potlačování Varšavského povstání.

Je to podle vás zmenšování zásluh Rudé armády a snaha přepisovat dějiny?

V žádném případě. Dějiny jsou jenom jedny. A to, že se jednotky 1. pěší divize ROA podílely v Praze na bojích proti nacistům, je skutečnost. Naopak bychom přepisovali dějiny, pokud bychom to popírali. Jednotky ROA v Praze bojovaly v době, kdy zde Rudá armáda dosud nebyla.

Pokud hovoříme o jejich účasti v bojích po boku povstalců, nikdo tím zásluhy Rudé armády při osvobozování Československa nezpochybňuje. Faktem však je, že ještě před příjezdem Rudé armády do Prahy podepsala Česká národní rada kapitulaci nacistických jednotek v Praze a ty začaly v odpoledních hodinách 8. května 1945 město hromadně opouštět a ustupovat na západ.
Jednotky Rudé armády, které do Prahy dorazily nad ránem 9. května 1945, tak narazily jen na sporadický odpor, a to buď fanaticky se bránících jednotek SS, anebo útvarů německé armády, které zabloudily, byly příjezdem jednotek Rudé armády překvapeny a začaly se bránit.

Tomu ostatně odpovídají i ztráty Rudé armády při přímých bojích o Prahu, které se i dle ruských historiků pohybují kolem 30 mužů. Znovu ovšem zdůrazňuji, že položili svůj život za naše osvobození a nesmíme na ně zapomínat.

Bude s přibývajícími roky, když už nebudou žádní pamětníci, zesilovat tendence interpretovat druhou světovou válku jinak?

Domnívám se, že by to bylo velice zjednodušující tvrzení. Bohužel to někdy bývají i někteří pamětníci, kteří s přibývajícím věkem částečně dezinterpretují události, jichž byli svědky.

Hovořil jsem například s příslušníky 1. čs. armádního sboru v SSSR, kteří tvrdili, že
na Pražský hrad dorazili již 8. května 1945, což opravdu neodpovídalo skutečnosti. Nesmíme kromě toho zapomínat ani na to, že každý člověk vidí události kolem sebe vlastníma očima. I u naprosto běžné události staré několik málo hodin, pokud budete zpovídat její očité svědky, zjistíte, že vám ji každý popíše jinak, bude klást důraz na něco jiného.

Výpovědi pamětníků proto nemohou být jediným pramenem informací. Je-li to jen trochu možné, měly by být konfrontovány s dalšími zdroji informací. Je zapotřebí pečlivá práce s prameny, s dochovanými dokumenty, deníky i osobní korespondencí, aby vznikl plastický obraz toho, co se před mnoha lety odehrálo. Pečlivé vyhodnocení všech těchto zdrojů informací a kritická práce s nimi je pak klíčovým úkolem každého historika.

Proto se domnívám, že po odchodu posledních pamětníků zásadním způsobem narůstá důležitost historiků, kteří se takovýmto obdobím zabývají. A zároveň by si každý z nich měl uvědomit, jak velká zodpovědnost je tím na ně kladena, protože to budou právě jejich knihy a studie, z nichž budou ti, kteří přijdou po nás, čerpat a nahlížet na určité události i osoby.

Proč podle vás Američané dodrželi dohodu se Stalinem o demarkační linii a nepřišli na pomoc Praze. A kdyby chtěli, mohli přijít dříve?

Americké jednotky, které již 6. května 1945 osvobodily Plzeň, by bez sebemenších problémů mohly dorazit nejpozději 7. května odpoledne do Prahy. Svědčí o tom i průjezd některých průzkumných hlídek americké armády a mise majora Pratta, jejíž příslušníci dorazili až na velitelství maršála Ferdinanda Schörnera ve Velichovkách.

Nicméně sovětské velení trvalo na dodržení demarkační čáry a západní Spojence ujišťovalo, že Pražská operace je již v běhu a jejich jednotky do Prahy dorazí co nevidět. Západ se proto rozhodl jejich přání respektovat.

Troufám si říci, že tehdy již nešlo o rozhodnutí vojenské, ale rozhodnutí politické. Je známo, že generál George Patton, velitel americké 3. armády, která osvobodila Plzeň a velkou část západních Čech, s ním hluboce nesouhlasil.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků