Hlavní obsah
Ponocný v Domažlicích Foto: archiv Romana Holuba

Domažlický ponocný končit ještě nehodlá

Už více než dvacet let vykonává Roman Holub práci ponocného v Domažlicích. Se svou věrnou trubkou, halapartnou a svítilnou, oblečen ve vojenském kabátu a čepici z první světové války, je k vidění v letní večery, kdy každou hodinu vytrubuje a zpívá.

Ponocný v Domažlicích Foto: archiv Romana Holuba
Domažlický ponocný končit ještě nehodlá

„Dnes už to není zaměstnání, ale spíš jde o dodržování tradic, které tady byly odpradávna. Kdyby mě to uživilo, určitě bych to ale jako zaměstnání bral,“ dodal se smíchem Holub. Ponocný má totiž v Domažlicích několikasetletou tradici.

Jeho prací bylo nejen dávat pomocí troubení a zpěvu vědět, kolik je hodin, popřípadě pomocí halapartny udržovat klid v ulicích, ale měl i ještě jednu důležitější povinnost.

„Podle toho, co mi říkala poslední ponocná, která dokonce bydlela i na věži na náměstí, tak jednou z dalších funkcí ponocného bylo dávat pozor na požár. Když ho viděli z věže, tak museli sejít o patro níž, zazvonit na největší zvon, na Zikmund, a začít mávat lucernou ve směru požáru. Tak to šlo v noci, ve dne místo lucerny používali červený prapor,“ popsal novodobý ponocný s tím, že to dnes již jeho funkcí naštěstí není.

Hrát na trubku jsem se musel naučit za dva dny

Sám Holub se k funkci ponocného dostal vlastně náhodou. „Tenkrát ještě fungovali dva a oba bydleli přímo na věži. Já jsem je vždycky zamlada s babičkou nadšeně pozoroval,“ řekl Právu.

„Jednou se pak konaly Chodské slavnosti a já přišel za jedním zastupitelem s tím, že bych si toho ponocného rád zkusil. Tak jsem dostal trubku, navlékli mě do kabátu a šlo se. Hrát na trubku jsem se musel naučit za dva dny. Naštěstí to ale všechno dobře dopadlo,“ dodal ponocný.

Podle něj je několik věcí, které musí ponocný v Domažlicích dodržovat. „Tak třeba platí to, že se nikdy nesmí troubit směrem k faře, aby to faráře neprobudilo. To já ale porušuji, protože farář je můj kamarád a nevadí mu to,“ řekl se smíchem Holub.

Je třeba to brát vážně

Být ponocným ale není jen tak, sice se člověku dostane obdivu jak dětí, tak turistů, ale je to povinnost, která se musí brát vážně. „Musíte jít, troubit a zpívat, i když se vám nechce. Člověk si podle toho taky musí zařídit práci. Nemůžete v létě přes víkend odjet, protože musíte troubit,“ popsal ponocný, který pracuje jako kastelán a sociální pracovník.

„Nevím, jak dlouho to ještě budu dělat, občas si říkám, že už bych byl rád, kdyby to dělal někdo další a já ho mohl jen pozorovat, ale pořád mě to velmi baví,“ uzavřel Holub.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků