Atmosféru letošních Vánoc poznamenal teror v Berlíně. Slovenský premiér Fico to shrnul slovy, že to byl útok na kulturní identitu Evropy. Souhlasíte?

A co jiného by to bylo? Ideovým cílem útoků je přece přenést neevropské konflikty do ulic našich měst a ideologové zejména tzv. Islámského státu se tím ani nijak netají.

Přirozená reakce je pak vyšší tlak na naši bezpečnost, který ovlivní, ať chceme, nebo ne, i zatím přirozený rozsah automatických svobod v naší civilizaci. A rozsah evropských svobod je to, z čeho vzniká a na čem je postavena naše kulturní identita. Zároveň nereagovat na tyto útoky je nezodpovědné.

Takže máme možnost buď žít pod dohledem Velkého bratra, nebo cestou na nákup počítat s tím, že se kvůli nějakému šílenci nemusíme vrátit?

Takže máme nadále dostatek možností, jak se oběma těmto extrémům vyhnout. A abychom se do nich nakonec nedostali, musíme si konečně všichni přiznat realitu. A s ní i to, že liberální intelektuál obvykle není ten nejpraktičtější spojenec, když jste pod palbou.

To říkáte delší dobu, ale nezdá se, že vaše slova v Evropě padají na úrodnou půdu. Kolik lidí ještě musí zemřít při teroru, než se změní migrační politika některých evropských zemí?

To je správná otázka pro tyto země. Jsem rád, že žiji v té naší s migrační politikou, kterou má a chce si ji zachovat. A kterou jsme ochotni i s našimi zkušenostmi sdílet se všemi našimi spojenci.

Prezident Zeman uvedl, že se útoky zase přiblížily Česku. To byste podepsal?

Připravovaný útok v Rakousku a pokračující série útoků v Německu to podepsaly za mne.

Co udělá masakr s Německem? Zatímco bavorský premiér Seehofer opět mluví o nutnosti změnit imigrační politiku, kancléřka Merkelová říká, že neumí odpovědět na otázku, proč k útoku došlo, a prezident Gauck vyzývá k potlačení naší nenávisti. Budou lidem stačit taková ujištění?

Se znalostí německé logiky to analyzuji tak, že se mnozí liberální politikové v Evropě nadále bojí změnit svůj základní přístup. Že mají strach z oněch omezení, která nám teroristé svojí strategií vlastně dnes diktují. Že se bojí, aby naše obranná reakce nechtěně nenarušila právě ty svobody, ze kterých vyrostla naše kulturní identita.

Jenže my jsme dávno v situaci, kdy naše reakce musí odpovídat akci. V Čechách říkáme: „Na hrubý pytel, hrubá záplata.“ Jestli organizované subjekty honí Evropany v jejich vlastních ulicích jako zajíce, je naší povinností zajistit, aby se nestali příští obětí vlastní demokracie. Pokud to nezvládneme, otevíráme dveře vlastním extremistům.

Jak konkrétně to máme zvládnout?

Řekněme, že tělo evropské demokracie už dlouho vyžaduje sice krvavou, ale přesnou a chirurgickou operaci. Právní i politickou.

Právně si musíme naprosto vyjasnit, co je svoboda přesvědčení a náboženská svoboda a kde u nás zase končí. Právo a jeho aplikace musí jasně říct, že každý má právo na jakékoliv přesvědčení, ale ne třeba už na to, aby v evropské mešitě hlásal nenávist vůči kultuře, která ho hostí, nebo trval na tom, že ho nelze zkontrolovat, protože má zahalenou tvář.

Buďme striktně reciproční. Jiné kultury po nás místní přizpůsobení vyžadují, proč nedělat totéž? Politici musí začít mluvit jako lidé a říkat islámskému extremistovi islámský extremista, místo stále zoufalejší rétorické snahy, jak toto nějak naznačit, ale přitom ho politicky korektně nejmenovat.

Jde o to, jak zachovat Evropu tím, že z levice dokážeme odříznout elitistického neomarxistu liberalismu a z pravice zase muže v koženém kabátě s jednoduchými recepty.

Nebo se nakonec lidé z rostoucího pocitu ohrožení přikloní k prvnímu řezníkovi, který sám sebe prohlásí za mnohem rychlejšího chirurga, než jsou ti dnešní političtí operatéři, a pak se budeme divit.

V Česku zaznívají návrhy začlenit český národ do ústavy nebo svázat zákony islám. Změnilo by to něco?

Byla nám dána možnost zůstat dlouho naivní, některé to dodnes nepustilo, a tak návrat zdravého selského rozumu i do právní úpravy některých věcí vůbec neuškodí. Každá civilizace se musí umět bránit.

Pokud budou uprchlíci skutečnými uprchlíky, tedy lidmi, které válečné nebezpečí v jejich zemi dočasně vyhnalo k nám a oni jsou nám primárně vděční za svoji záchranu, pochopí to.

Každý máme život jiný, takže není univerzální přístup. U sebe doma si nenechám svůj styl života diktovat návštěvníky. Ale u nich doma se už chovám jinak. Také nechodím po Rijádu v židovské čepičce s vánočním stromkem v ruce. Před lety jsem třeba miloval cesty do Jemenu. To dnes nedělám, protože bych se asi vrátil jako nehezké video.

Jak dlouho potrvá, než se Česko stane středem zájmu běženců?

Změna migračních toků je závislá na kombinaci snah migrační mafie s naší protistrategií. Český přínos má být v tom, abychom udrželi dnešní stav, kdy je pro migrační mafii nevýhodné vyhodnotit si nás jako koncovou zemi. A to jako ČR držíme.

U konce ale rozhodně nejsme, jsme slabě v polovině. To, že se o migrační vlně píše méně, neznamená, že nepokračuje. A diskuse o tom, zda migrační portfolio má být na celoevropské, nebo na národní úrovni, taky není u konce.

To je pravda. Letos přišlo do Evropy sice „jen“ 350 tisíc lidí, ale v sousedním Německu je už pět procent populace muslimů a v Itálii je půl miliónu běženců, o kterých nemají úřady vlastně žádné zprávy. To člověka nenaplňuje zrovna optimismem.

Mne to naplňuje čistým zoufalstvím. Ne ona čísla, ale neměnný způsob naší reakce. Opravdu si koledujeme o to, aby se na této vlně změnil demograficky, kulturně i myšlenkově náš kontinent.

A že je taková změna v poměrně krátkém historickém čase možná, ukazuje dobře historie naší země. Také bývala skoro po tisíc roků přirozenou vlastí tří jazykově hodně odlišných kultur a její historičtí obyvatelé by ji dnes asi v nové podobě moc nepoznali.

Proč se do Evropy vozí uprchlíci, kteří se najdou na člunech 30 kilometrů od libyjského pobřeží, místo toho, aby se lodě dotáhly zpět na břeh?

Protože tomu protiřečí mezinárodní právo. A toto právo je v dané situaci proti zdravému rozumu.

Máte být českým ambasadorem ve Washingtonu. Už balíte kufry?

Ani náhodou. Jen tuhle otázku dostávám tak často, až získávám pocit, že se na můj odjezd někdo strašně těší. Všechno má ale svůj čas a až můj čas přijde, kufr si s úsměvem zabalím.

Říkáte, že byste v USA mohl být na jaře, abyste už organizoval státní návštěvu prezidenta Zemana?

Říkám, že nový český velvyslanec by měl ideálně i kvůli plánované návštěvě českého prezidenta dorazit do Washingtonu na jaře příštího roku. Nechci se vážně nijak v odpovědích vytáčet a mluvit zbytečně složitě, jen mě vaše otázky tlačí někam za hranu zákona a toho, co vlastně smí státní úředník říct. On nemůže na rozdíl od politiků často ani naznačovat.

Proč se vlastně Donald Trump rozhodl přivítat v Bílém domě jako jednoho z prvních zahraničních politiků českého prezidenta?

Donald Trump ví, že ho český prezident podpořil jako jediný prezident ze zemí EU ještě před listopadovými volbami. Vzhledem k tomu, že mnozí další státníci nešetřili slovy o „nebezpečích“ Trumpa, pozice českého prezidenta je dnes o to cennější.

Na druhou stranu nikoli nepodstatný faktor je i čistý pragmatismus. Český prezident má koncem dubna dostat ocenění amerických židovských organizací, které vloni také podpořily Donalda Trumpa, a když bude Miloš Zeman „ve městě“, proč toho hned nevyužít ke schůzce?

Skoro to vypadá jako skvělý začátek Zemanovy kampaně za znovuzvolení. Jak se rozhodne, má prozradit v březnu.

To předbíháme. Nicméně by to jistě byla rázná odpověď všem filozofujícím na téma, jak naše země odcházela podle nich pořád na Východ, a to až tak dokonale, že skončila zpátky ve Washingtonu. Zeměkoule je prostě nadále kulatá.