Pokud se místopředseda ČSSD Zaorálek stane ministrem zahraničí, na vzájemná setkání s prezidentem Zemanem se může „těšit“ velmi často. Z Černínského paláce na Hrad je to ostatně pár kroků. Spolupráci se Zemanem si Zaorálek představit dovede, zejména v oblasti evropské politiky.

„Nevidím problém ve schopnosti komunikovat s Milošem Zemanem, spíš bych si nedovedl představit spolupráci s Václavem Klausem kvůli jeho zvláštnímu odporu k Evropské unii,“ řekl Právu Zaorálek.

„V evropských otázkách by Miloš Zeman mohl hodně vykonat. Snažil bych se ho získat pro to, aby nám pomohl oslovit veřejnost, protože budoucnost i úspěch ČR záleží na tom, jak se Evropě podaří odpovědět na hospodářskou krizi a prohlubování nerovnosti. Těch úkolů je před námi tolik, že není prostor pro nějaké škorpení či sentimenty,“ prohlásil.

Podle Zaorálka proto bude koordinace zahraniční politiky mezi Hradem a vládou klíčová. „Bylo trapné, jak si v minulosti česká politika nedokázala vyjasnit srozumitelnou pozici téměř na nic. A to bych se snažil všemi silami změnit. Pokud se objeví nějaké nejasnosti a spory, tak by se měly řešit diskrétně, abychom neotravovali veřejnost a nepoškozovali obraz ČR,“ dodal.

Na dotaz, kam se poděla jeho plamenná rétorika, na kterou byli lidé v posledních letech ze Sněmovny zvyklí, Zaorálek odpověděl: „To byla jiná role. Sedm let jsem dělal opozičního politika a vládnoucí strany jsem kritizoval za jejich chyby a nabízel jsem alternativu. A teď ji musím postavit a věcně a prakticky prosazovat.“

Složitý vztah s bývalým prezidentem Václavem Klausem měl exministr Karel Schwarzenberg (TOP 09). Klíčový byl v té době například spor o Lisabonskou smlouvu, kterou Klaus dlouho odmítal podepsat.

Kontakt s Hradem i několikrát týdně

S výměnou na Hradě se vztah mezi šéfem diplomacie a hlavou státu ještě vyostřil, hlavně kvůli Zemanově snaze prosadit na ambasadorské posty Vladimíra Remka a Livii Klausovou.

Spor vedl k tomu, že na několik měsíců zablokoval střídání velvyslanců, které je pro vnitřní život resortu zahraničí klíčové.

Podle Schwarzenberga jistá forma spolupráce mezi Hradem a Černínem být musí. „Ať už kvůli zahraničním cestám prezidenta, či při jmenování velvyslanců. A může dojít ke střetu, pokud si bude prezident nárokovat, že ambasadory bude jmenovat, ne jen pověřovat,“ řekl Právu.

On sám se ve funkci ministra s prezidenty často nesetkával. „Klaus ani Zeman mě neměli ve zvláštní oblibě, tak těch setkání bylo poměrně málo,“ řekl Schwarzenberg.

„Klaus naše setkání nepovažoval za důležité a já jsem se mu nevtíral,“ dodal Schwarzenberg.

Podle ředitele zahraničního odboru na Hradě Hynka Kmoníčka, který je jako Zaorálek členem ČSSD, přichází prezidentská kancelář do nejčastějšího kontaktu s vládní mocí právě při jednáních o zahraniční politice.

„Na úrovni prezident a ministr je kontakt několikrát týdně. V době, kdy byl ministrem Karel Schwarzenberg, byla vzájemná komunikace s prezidentem omezena na jedno jednání za měsíc či dva, a proto se mnoho agend zastavilo úplně,“ uvedl Kmoníček.

Vliv má prezident spíše neformální a podle Kmoníčka ho projevuje připomínkami k vládním materiálům a při diskusích se členy kabinetu.

„Kromě toho přijímá zahraniční hosty a sám na cesty jezdí. Často v doprovodu ministra zahraničí. Dá se říci, že prezident prostě spoluvytváří zahraniční politiku podobně, jako je neoddělitelnou součástí zahraničního obrazu země,“ doplnil.

„Není tu vláda euroskeptiků“

Přestože je formulace zahraniční politiky záležitostí vlády, ústava v této oblasti počítá s výraznou rolí prezidenta. Hlava státu totiž podle ústavy zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy a pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.

A toto jsou podle politologa Tomáše Lebedy oblasti, kde mohou střety mezi Zemanem a Zaorálkem vyvstat.

„Problémy mohou vzniknout při jmenování velvyslanců, uzavírání mezinárodních smluv nebo jen kvůli rétorice, kterou politici v zahraničí použijí. V minulosti docházelo k největším střetům mezi prezidentem a vládou právě v oblasti zahraniční politiky, ať už ten nesoulad byl osobní, programový, nebo ideový,“ řekl Lebeda Právu.

Problémy s velvyslanci?

Politolog Jan Bureš za možnou oblast střetu považuje také jmenování velvyslanců.

„Je běžná snaha u přímo volených prezidentů posílat své spojence a podporovatele do zahraničí jako ambasadory,“ prohlásil politolog.

Bureš si však nemyslí, že by to v případné Sobotkově vládě nutně muselo mezi Hradem a Strakovkou jiskřit.

„Zemana a Zaorálka by na druhou stranu měla spojovat klíčová témata zahraniční politiky, protože prezidentovi jsou blízké postoje soc. dem. Spíš bych více konfliktů mezi Hradem a vládou čekal, kdyby tu byl silně euroskeptický kabinet,“ dodal.