Když se podíváte zpětně na své vystoupení před Ústavním soudem (ÚS), které se stalo terčem kritiky, jste s ním spokojen?

Ne, vždy při pohledu zpět nejsem úplně spokojen se svým vystoupením. Tady to bylo ještě obtížnější, protože u ÚS vlastně člověk nezná dopředu stanovisko, které v té věci má. To, co jsme dostali v předběžném opatření, nebylo jasným vysvětlením, o co ÚS jde. Pro mne byla pozice skutečný otazník.

Teprve důvodová zpráva poskytuje materiál ke studiu. Nyní člověk jakoby ví, s čím bylo třeba u soudu bojovat a co bylo v něčem už dopředu dané. To by člověk musel pravděpodobně podrobně a systematicky sledovat práci ÚS, aby u takového vystoupení už dokázal předjímat, co se asi od něho dá čekat.

Když jsem tam jel, tak jsem neměl dost času na to, abych si tohle vše zpátky promítl. Tam jsem se vlastně omezoval v té krátké přípravě jenom na to, že jsem se snažil co nejlépe shrnout stanovisko Sněmovny a říci argumenty, proč stojíme na tom, že jsme schválili ústavní zákon, s drtivým přesvědčením, že není ve sporu s ústavou a že je to řešení regulérní a podle práva. Teď si zpětně, i po té rozpravě, lépe uvědomuji, kudy bylo možné argumentaci vést.

Nyní jsem moudřejší v tom, kam ÚS mířil touto kauzou. Samozřejmě, asi bych zvláště v rozpravě se soustředil na jiné věci. Možná bych ani nepřistoupil na debatu o některých věcech, kterou ústavní soudci otevírali.

Překvapily vás hodně dotazy Elišky Wagnerové, třeba zda jste jako ČSSD měli připraven postup při pádu vlády?

Samozřejmě. Byl jsem přesvědčen, že bych se u soudu neměl octnout v pozici představitele politického směru nebo nějaké pozice, ale že se musím držet toho, že hájím stanovisko Sněmovny, které bylo odhlasováno 172 poslanci. Uvědomuji si třeba, že jsem se věnoval právu poslance Melčáka, i když to nebylo meritorní, zůstalo to úplně bokem.

Poslanec Melčák a jeho osobní nárok na čtyři roky mandátu nebyl pro soud vůbec podstatný. Ukázalo se, že šlo především o ústavní zákon a o to, že návrh poslance Melčáka otevřel možnost jeho zrušení, byl jakoby nosičem.

Ve vystoupení jsem se soustředil na to, že ústava sama a zákon o ÚS nedává tomuto soudu možnosti zrušit ústavní zákon. Bylo to zřejmě házení hrachu na stěnu, protože v té chvíli to už byla pozice, kterou nebyl ochoten ÚS akceptovat.

Uvědomuji si nyní, že v základu je určitý postoj. Nejenom právní filozofie, který vedl ÚS k tomu, že provedl podle mne toto průlomové rozhodnutí, ale i určitý postoj ke světu, politický postoj, který bych nazval jakýmsi novokonzervativismem. U soudu to dokonce pak vypadalo, že na jedné straně je ÚS, který je strážcem hodnot, a proti tomu stojí ta špinavá politika.

Vaše vystoupení před soudem ostře zkritizovala ODS. Už jste si o tom s nimi pohovořil?

Ptal jsem poslance Topolánka, který řekl, že jsem vystoupení u soudu zneužil. Ptal jsem se, jestli to slyšel nebo co měl přesně na mysli. Smál se tomu a uvedl, že to řekl poslanec Tluchoř.

Zajímalo by mě, kde je to zneužití, co přesně tím bylo myšleno. Zaregistroval jsem někde, že byly citovány některé mé výroky. To bylo opravdu nepřesné. Překvapilo mě, že se úplně převrátil výrok s třískami a lesem, protože jsem jej uváděl jako příklad něčeho, co je nepřípustné.

Jste stínový ministr zahraničí. ODS v kampani operuje s tím, že za vlády soc. dem. by se otočilo kormidlo ČR směrem do Moskvy. Hrozí to skutečně?

Tomu nikdo nemůže vážně věřit. Je to součást kampaní, kdy je trochu snaha učinit z voleb, které by měly být o věcech pokud možno konkrétních, hlasování vedené emocemi a jednoduchým ideologickým nálepkováním soupeřů. ČSSD přece není strana, která by dnes spadla z nebe nebo která by se poprvé snažila být vládnoucí stranou. Dnes je celá řada informací, jak se vytvářela koncepce zahraniční politiky ČSSD. Je tady k dispozici jediná koncepce, která kdy byla předložena Parlamentu právě v době vlády soc. dem., která byla také schválena.

Nám vadí, že došlo k opuštění koncepce zahraniční politiky ČR a česká zahraniční politika se začala zužovat. To je tendence budovat bezpečnost na dvoustranné dohodě s USA. Chceme se jen vrátit k tomu, co jsme dělali tehdy. Pro nás bylo klíčové, že jsme členy EU, NATO, samozřejmě s klíčovými partnery v USA. Ale zároveň jsme říkali, že role ČR není utíkat z prostoru, ve kterém žijeme, ve středu Evropy, ale je třeba se soustředit na budování východního partnerství v EU. Ve vztahu k Rusku náš zájem byl pomáhat budovat společnou evropskou politiku vůči této zemi.