K drátenickému mistrovství nasměrovaly Věru Studenou kraslice

„Celý život jsem pletla, háčkovala, paličkovala. A když se narodil první vnouček, těšila jsem se, jak ho celého opletu. Jenže mladí nic nechtěli,“ vrátila se někdejší zdravotní sestra k okamžiku, v němž si zručné prsty vyžádaly novou aktivitu. Tu jí vnukla publikace o drátování, kterou jí daroval synovec k narozeninám.

„Blížily se Velikonoce a v knížce mě zaujala drátovaná vajíčka. Tak jsem to zkusila,“ přiznala mistryně tradiční rukodělné výroby, že počáteční setkání se starobylou profesí rozhodně nevypadalo jako láska na první potkání. Jak ale Věra Studená sama říká, nikdy to nebylo tak, že by si dávala v oboru nějaké cíle. „Ono to vždycky přišlo tak nějak samo,“ krčí rameny.

To „samo“ by ale nebylo možné bez urputnosti, která člověka provokuje nezdolanými překážkami. „Další rok jsem to zkusila znovu,“ potvrzuje paní Věra.

Ke krocení variabilního materiálu, který umí být měkký, ale v tom případě nedrží tvar, ale taky tvrdý a nepoddajný, nacházela všímavá žena inspiraci i mimo tradiční svátky. Drátky se jí nabízely pro výrobu nejrůznějších ozdob a její zručnost a nápaditost brzy neunikla pozornosti okolí.

„Přijela švagrová a říká – máš to pěkný. Nabídni to někam,“ vzpomněla drátenice, tehdy ještě necertifikovaná, na další z podnětů. Následný úspěch v galerii ve Sněžném ji pak záhy nasměroval k Cechu česko-moravských uměleckých dráteníků, v němž deset let od prvních pokusů s měděnými drátky, nalezenými v dílně manžela elektrikáře, získala jako ryzí samouk mistrovský titul.

Její jméno je dnes známé nejen z výstav, ale také z kurzů, které vedla i v zahraničí.

„Na jarmarky moc nejezdím. Ty výrobky jsou velmi pracné, než aby se to dalo dělat na kšeft,“ upozorňuje Věra Studená, která svoje práce hlavně vystavuje a pomáhá jimi propagovat řemeslo, které jen taktak nezašlo na úbytě.

„K nám přišlo ze Slovenska s dráteníky, kteří takto zpevňovali hospodyňkám prasklé hrnce. Po únoru 1948 drobné živnosti prakticky zanikly a tato dovednost postupně skomírala v zemědělských provozech, kde se ještě využila v zimním času k pletení košíků a opálek na brambory,“ shrnula historii řemesla drátenice, kterou obor táhne spíš k designu než k výrobkům pro praktické využití.

Ke kraslicím se ale úspěšná umělecká řemeslnice stejně rok co rok vrací. Drátěnou krajkou umně opletené vaječné skořápky svědčí o bezedné tvůrčí invenci i nekonečné trpělivosti. „Oplést jedno vajíčko trvá zhruba hodinu; pokud je ale motiv či zdobení složitější, třeba i tři hodiny,“ nechala paní Věra nahlédnout do tvůrčí kuchyně. I o letošních Velikonocích v ní bude připraveno na šest desítek originálních přírůstků.