Pubertu v minulosti provázelo bití a přísnost

Chlapci v kritickém věku si zapalovali cigarety, dívky zase zkoušely matčiny šaty a boty, aby si připadaly „velké“. I ony občas sáhly k „pokouřeníčku“.

Budoucí malířka Zdenka Braunerová v pubertě tajně kouřila a navštěvovala hostince. Podle jejích slov šly s přítelkyní samy do hospody, „koupily si každá syreček, dobrý kus chleba a pivo a měly se výborně“.

Dlužno podotknout, že okolí puberťáky nijak nezohledňovalo. Své choutky, nevyrovnané chování a nevhodné projevy museli krotit a nikdo se jim nepřizpůsoboval ani je netoleroval. Bezradnost, zmatek a úzkosti svého dospívání zvládal každý sám.

Vyplývalo to i z výchovy v dětství. City se vůči dítěti neprojevovaly okázale jako dnes. Mazlení se objevovalo zřídka, a to ještě jako odměna. Rodiče sice dětem četli a vyprávěli, ale o nějakém tulení či polaskání nemohlo být řeči. Úsilí rodičů ústilo v jediné – vychovat dítě samostatné, schopné obstát ve tvrdém světě a zařadit se do něj.

K dívkám se přistupovalo stejně drsně jako k chlapcům, ne-li hůř. I člověk tak probudilý jako Karel Havlíček Borovský psal o své malé dceři Zdence matce: „Že ji tak chválíš, to mne těší, a taky jsem pozoroval, že zde ji měl každý rád, protože není rozmazlená, a dost přísně jsem ji vždycky držel a časně již metly nešetřil, podle mého pravidla, že se mají děti již v peřince začít mrskat, ale jak mají trochu rozumu, pak přestat a vésti je více rozumem než bitím. U Zdenky teď již není ani potřeba bití.“

Fyzické trestání dětí vnímali všichni jako nutnou samozřejmost a důsledně se vyžadovala poslušnost. Pravda, objevily se i výjimky. O spisovatelce Sophii Podlipské se například soudilo, že je na své děti příliš měkká. Prý prohlašovala, že „přání dětí jest rozkazem rodičům a vždycky se tím řídila“.

Přísnost platila i v pubertě. Ottův slovník naučný popisoval jinošství jako období tělesných i citových změn, kdy „dorostenci soustředí zájem sami na sebe, střídají se jim nálady a pedagogicky je doba jinošství nejtěžším obdobím pro výchovu“.

Rozumný otec nemá podle slovníku brát nevyváženého jedince nijak tragicky, stejně jednou dospěje a nevyrovnanost zmizí. K chlapecké pubertě se tedy přistupovalo s jakýmsi porozuměním – konečně chlapec se měl stát živitelem rodiny.

Bohatší rodiče umožnili synům studia jako přípravu na povolání, chudší šli do učení a ti nejchudší už pracovali. To jim poskytlo jistou svobodu – mohli zajít do hospody na pivo i kořalku a kouřit cigára nebo doutník. U dívek to bylo jiné – ty se měly připravovat především na úlohu ženy a matky.

U děvčat se zásadně cenila pracovitost a radost při péči o domácnost. V českých vlasteneckých rodinách se u dívek rozvíjelo češství, ale i znalost cizích jazyků. Dívky měly být cudné, skromné, výstřihy a šperky se zavrhovaly. Příručky jim radily: „Nehleďte skvostného, ale čistého oděvu, spodní sukýnka ať není ucouraná, punčošky ať nejsou ušpiněné nebo roztrhané.“

Přímo hřích a zavržení vyvolávalo promenování se v nedbalkách před rodinou, včetně matky, a před služebnictvem. Bratra básníka Jaroslava Vrchlického Bedřicha Frídu málem sklátila mrtvice, když na návštěvě u Sophie Podlipské překvapil její dceru Ludmilu, která se coby „šestnáctiletá ukazovala i před ženichem (Jaroslav Vrchlický) v nedbalkách, sice slušných, ale svrchovaně nevkusných, a v hrozných na kanavě vyšívaných střevících“.

O tom, jak vychovávat děti k budoucí profesi, bylo tedy jasno. Mnohem problematičtější se ukázala příprava na pohlavní dospívání. O sexu se v rodinách zpravidla nehovořilo. A v nejrůznějších domácích lékařích o něm také nenajdeme zmínku.

Lékař Josef Pečírka si nad tím povzdechl: „Kdyby dívky naše, pannami se stavše, řádně a důkladně o svém povolání ženském poučeny byly, zajisté by se méně neplechy mezi nimi stávalo nežli teď, kdežto se i matky stydí dcerám připovědíti, co znamená měsíční čas.“ Mnohé matky asi dcery poučily, ale není známo jak.

V takové situaci mladým nezbývalo než se pídit po poznání sami. Na venkově to probíhalo jednodušeji – v hospodářstvích puberťáci dobře věděli, jak probíhá rozmnožování v přírodě. Ve městě vedla cesta k poznání klikatěji. Mladí chlapci často získávali svou první sexuální zkušenost se služkami, případně s prostitutkami.

Prodejné děvy navštívili mezi jinými například student J. S. Machar, pozdější básník, či Josef Václav Frič a Jaroslav Seifert – za milostnou zkušenost si prostě zaplatili. Návštěvníci veřejných domů se tak mimo jiné rekrutovali z „žactva posledních dvou středoškolských tříd, sedmé a osmé, z žactva maturujícího a v prvním období po maturitě“. Na sexuální zasvěcení mnozí mladíci nikdy nezapomněli. A leckdy ne v dobrém.

Budoucího historika Josefa Šustu například zavedl coby čtrnáctiletého studenta do jednoho z českobudějovických „puffů“ spolužák.

Úplně ho to traumatizovalo: „Franta nás zavedl za jatkami do veřejného domu zcela lůzovitého přídechu, kde mne takřka horečně se chvějícího hlučně uvítala přistárlá, do široka vykynulá děvka se zákalem na jednom oku. Jakmile mne chtěla k sobě přitisknouti, zachvátilo mne takové nechutenství, že jsem nejen z brlohu utekl, klobouk tam nechávaje, nýbrž na ulici mi žaludek překypěl zcela jako při prvním kouření.“ Jako gymnazista poté už o podobné zážitky zájem neměl.

Ředitelé škol nestačili proti nevěstincům brojit. A také hrozili pobloudilým chlapcům vyhazovem. Ukázalo se to stejně marné jako stížnosti řadových občanů. Například v roce 1913 si jeden obyvatel z Chrudimi stěžoval na nevěstinec v hostinci Nad Rozhlednou:

„Každoročně navštěvují hostinec ten především mladíci, učňové, tovaryši, študenti, aby zde kazili své zdraví, ničili své tělo, připravili se o těžce nabytý a rodiči často dosti obtížně sehnaný groš. Jdouce pak v nočních hodinách domů, tropí takový hluk, že nelze spáti, a vedou hovory, nad nimiž se zastyděti musí i ten nejotrlejší člověk – světák.“ Samozřejmě stížnosti k ničemu nevedly.

V roce 1922 začal v českých zemích vycházet časopis Láska a pohlaví. Vyšla v něm anketa uspořádaná mezi studenty nejmenované pražské předměstské reálky. Podle ní se šest procent studentů pohlavně nakazilo. Většina ostatně zkušenosti s prostitutkou měla. Jeden sedmnáctiletý student „vyšších uměleckých aspirací“ vypověděl, že se prostitutkám vyhýbá ze strachu z pohlavních nemocí, „i když chuť a peníze by měl“.

Jiný, osmnáctiletý mladík, s „inteligencí mezi průměrem a podprůměrem“, koktavý, se jednou večer pokusil o styk s prostitutkou. Šel s ní na Maniny, kde si lehli do trávy. Dívčina vzápětí zvýšila taxu o tři koruny a nešťastník poté „zcela selhal“. Jiná byla situace u dívek.

U děvčat se vyzdvihovala především „poctivost“. Literatura varovala před obcováním s pány a panenství se automaticky považovalo za vstupní bránu do manželství. Dívky se naučily své avantýry skrývat. O tom, že někdy podlehly, svědčily i četné nemanželské porody. Konečně, ne všechny dívky se chlubily panenskou čistotou.

Potvrdily to i zápisky budoucího mecenáše Vojty Náprstka. Ten se v roce 1854 stýkal s Emilií Stadelmannovou z pražské německé úřednické rodiny. A stydlivá nebyla, jak potvrdil Vojtův deník: „Zavedla mne do pokoje děveček a bez všeho mého dalšího pobízení vyslíkla se a já viděl poprvé ženskou – Emilii, tak, jak byla stvořená! A já okusil blaženost po sedmé!“

Přes uvedené se ještě za první republiky předpokládalo v některých měšťanských rodinách, že mladík políbí svou vyvolenou až v okamžiku zasnoubení.

Ještě jedna oblast kromě tělesného obcování znamenala pro dívky a chlapce 19. století tabu.

Za nevhodné chování u dospívajících dětí se považovala masturbace. Nazývali ji samoprzněním, „věcí tuze nemilou“ a „tajným hříchem mládeže“. Následky takového chování vyvolávaly podle lékařských spisků katastrofu.

Už v roce 1758 ji popsal lékař Samuel August Tissot. Prohlašoval, že u „samoprzců“ dochází k tělesné i duševní slabosti, k chřadnutí, souchotinám a vodnatelnosti. Jiní zase tvrdili, že k odporné činnosti vybízejí teplé peřiny a po ní jsou mladíci „jako vytlačené citrony“.

Konec 19. století varoval i před masturbací u dívek. Tu i jedna z našich prvních lékařek Anna Bayerová považovala za neštěstí, za „těžkou ránu, oslabující naši generaci“. Onanie prý způsobovala těžké duševní poruchy. Podle ní „zastaralé případy prý už nebylo možné léčit, ba ani svěrací kazajka nepomohla“.

Proti onanii se mělo bojovat. Vznikala „z bujnosti krve a z předčasné podrážděnosti žádostí tělesných. Mnozí rodičové ani nevědí, jak svým dětem škodí, dávajíce jim hojnost masa, silných kořeněných jídel, kávy, piva, atd.“.

Vznikaly jídelníčky s malým množstvím masa, s ovocem a bez alkoholu. Dítě mělo mít celou noc ruce na peřině a nemělo zbytečně polehávat v posteli. Jak se takovým opatřením dařilo, není známo. Jisté je pouze to, že po velké válce se začaly mravy uvolňovat, předmanželský styk se stával běžným a masturbace se už nezatracovala. I pohlavní výchova přestávala být tabu.