Pavla Flámová: Neptejte se, proč nevidím

Na rozhovor v pražské restauraci se zastavila cestou od rodičů z Moravy do Švýcarska, kde žije. S doprovodem vodicího psa Heidi a manžela Dalibora. Ten ji lehce zorientoval v prostředí, připravil čaj a vůbec působil jako klidná síla. A Pavla se hned ujala slova. „Náš životní rytmus je veskrze uspěchaný, nedávno jsem měla jeden den koncert v Basileji, další v Česku, za dva dny opět v Basileji a vzápětí v Ostravě. Ale člověk si zvykne. Když jsem žila v Brně, přišlo mi dvě stě kilometrů domů nekonečných. Praha se mi taky zdála daleko – a dnes ji vnímám za humny.“

To je pravda. Můj muž totiž dělá všechno strašně pomalu. Mám ho ráda i tak, ale kdybych mohla jezdit, pojedu určitě rychleji. Táta prodává škodovky a já vyrostla doslova od peřinky v autech. V lepších, horších i v těch velmi dobrých. Táta jezdil rychle, máma nadávala, ale mně se to líbilo. Ovšem jak stárnu a snad i moudřím, uvědomuji si riziko. Několikrát jsme unikli jen o fous třeba bezohlednému kamiónu – přitom jsme za to vůbec nemohli.

A Dalibor mě stejně neposlouchá, je skaut a jezdí podle předpisů. I v Německu maximálně 160. Praha–Basilej je tisíc sto kilometrů, takže to dáváme za jedenáct hodin.

Vším. Hodně létáme, i se psem. Letěla jsem už i sama, do Maďarska. A nebyl žádný problém. Když za mnou přijela mamka na koncert, šla jsem jí naproti na metro, aby trefila, to bylo vtipné. Jinak miluju jízdu na motorce, ale, upřímně řečeno, to se malinko bojím, chybí mi pocit ochrany. V Basileji jsme si oblíbili kolo, na kterém se dostaneme všude. Pořídili jsme si dvojkolo, ovšem ani tam mě Dalibor nepustí dopředu, je opravdu tvrdošíjný, pořád musí něco řídit. Já ho aspoň hecuju k jízdě do okolních kopců, abychom si udrželi kondičku. A jak to jde, šetřím brzdu…

Nejela jsem akorát v ponorce, ale to napravím. Kéž by jednou šlo cestovat na létajícím koberci!

V Česku posloucháme Radiožurnál, zajímají mě zprávy a rozhovory s osobnostmi. Hodně si taky pouštíme audioknihy. Je to sice trochu pomalý způsob čtení, ale mého muže udržuje v bdělém stavu. Teď jsme třeba poslouchali Deset malých černoušků od Agathy Christie. Z hudby Dalibor miluje melodický metal, čemuž se nebráním. Nevadí mi skoro nic kromě dechovky a tvrdého rocku. Baví mě pozorovat, jak si ta která zpěvačka poradí s hlasem, a hlavně s textem. I u popu musí být technika a zdaleka ne každá interpretka dokáže podat text, jeho sdělení, správně. Klasiku si pouštím spíš doma.

Od Bacha až po nějakou popovou písničku, která mi uvízne v hlavě. Naposled árii Die Seele Ruht in Jesu Händen, jednu z Bachových nejkrásnějších melodií. Manžel podotýká, že zatímco kamioňák po týdnu na cestách nesedne do auta na projížďku, já přijdu po koncertu domů, ještě ani nesundám šaty a už zpívám. Ale přiznám, že ve sprše nedbám na frázování a techniku, zpívám si jen tak. Sprcha je dobrá, každého uchlácholí, jak mu to při šumění vody pěkně jde…

Zatím ne, ale vím o něm a těším se. Jsme s mužem velcí filmoví fanoušci. Mnoho lidí myslí, že nevidomí se o filmy vůbec nezajímají. Já mám kliku, že Dalibor je skvěle komentuje. To mi připomnělo naše začátky v Basileji, kdy jsem nevěděla, jak se nám povede. Muž mě utěšoval, že když skončíme jako bezdomovci na nádraží, budu si tam na živobytí vydělávat pěveckou vložkou při ranním čištění zubů.

Momentálně ano, i když nejsem fixovaná na konkrétní území. Od osmnácti let jsem se pořád stěhovala, bydlela na kolejích i privátech. Takže na nový prostor si zvyknu snadno. Do Ostravy se vždycky hrozně těšíme, ale v bytě u rodičů nám chybí soukromí. V Basileji máme možnost obklopovat se věcmi, které máme rádi. Já toho k životu nepotřebuji mnoho, kufr s pár kousky oblečení, trochu čerstvé zeleniny, kupu not. A samozřejmě Dalibora a Heidi.

Ale doufám, že jednou přestaneme kočovat a zařídíme si skutečný domov – vlastní domek podle našich snů. Někde v horách, nejlépe v Beskydech.

Nikdo v rodině nedělal aktivně hudbu. Jen babička amatérsky zpívala – a ta mě přivedla k moravskému folklóru. Je pro mě dodnes skoro posvátný. V hudebce mi řekli, že mám talent, a doporučili mi zpěv studovat. Tak jsem šla, ani jsem o tom nepřemýšlela. Měla jsem kliku na výborné učitelky, na ostravské konzervatoři třeba na paní Dřízgovou. Ale kdybych neměla techniku na klasický zpěv, umím si představit, že zpívám někde v cimbálovce.

Jako holka jsem ještě toužila po hře na bicí. Taky jsem vášnivě četla vše od novin po knížky různých žánrů, teď s manželem jsem se dostala až k fantasy. Hodně jsem chodila na túry a myslím, že mám nachozeno víc než on – skaut. Když jsem dostala prvního vodicího psa Jezzabel, mockrát jsem s ní spala pod širákem, je to nádhera, splynutí s přírodou…

Narodila jsem se jako dvojče, sestra po šesti týdnech zemřela a já dopadla tak, že mi v inkubátoru spálili sítnici. Navíc mi ve dvanácti letech provedl jeden doktor operaci laserem – a popálil mi rohovku. Ale jsem ráda, že to není genetické. Dřív jsem viděla světlo, teď ztrácím i světlocit. Stíny nevidím vůbec. Když mi dáte před oči ruku, slyším, že tu je, protože se od ní odráží zvuk, ale že bych viděla váš obrys nebo co máte na sobě, to ne.

Skenuji si věci přes počítač. Dnes je čím dál víc knih v elektronické podobě a můj počítač má speciální software, který čte z obrazovky, pomocí kódů to odesílá do syntetizátoru a ten to pak řekne. Nebo to pošle do braillského displeje, který si připojím a čtu. Horší je to s notami, ty se nedají číst jinak než v Braillově písmu. Někdo, kdo vidí, mi je musí přepsat z osnovy. Ale stalo se, že staré věci psané rukou odmítli přepsat u nás, v Lipsku i v Curychu. Nakonec mi je kamarádka nahrála na diktafon – a do Braillova písma jsem je přepsala sama.

Jako dítě jsem nepřemýšlela, že mám nějaký handicap. Nebyla jsem ve speciálním školství, chodila jsem mezi děti bez postižení. Na právnické fakultě jsem měla možnost vzít si na písemné zkoušky dvojnásobný čas – ale nikdy jsem toho nevyužila.

Chvíle, když si člověk handicap uvědomí, nastává v praxi. Začala jsem pracovat u notáře, kam chodili lidi s různými listinami a potřebovali je rychle konzultovat. Což byl problém. Stejně tak ve zpěvu je rozdíl, zda vidíte, nebo ne. První obtíž je, že nemůžu zpívat z listu čili přijít před dirigenta, ten mi dá noty a řekne: Zpívej! Tím se omezuje možnost účinkovat jako kolegové operativně s nejrůznějšími ansámbly. Já se vše musím učit zčásti zpaměti. Dělám třeba kantátu s jedním dirigentem – jenže druhý ji chce úplně jinak. Pořadatelé proto někdy mají strach, jak bude probíhat spolupráce.

Pohyb. Mnoho lidí mi vyčítalo, že se nehýbu jako jiní zpěváci. Radili, ať při poslechu hudby trénuju pohyb v rytmu. Jenže to je u mě nesmysl. Pohyb souvisí s viděním. Všimněte si, že když mluvíte s nevidomým, často se obrací jinam a vůbec mu nepřijde, že vy potřebujete oční kontakt. To se musí naučit. Já si proto našla vlastní know-how: po domluvě s pár zpěváky jsem stála za nimi a sahala si na ně při jejich zpěvu – co dělají hlavou, rukama. Jsem hrdá, že jsem to zkusila a snad se mi povedlo přirozený pohyb na jevišti zvládnout.

Mám dobrou orientaci, stačí mi vše jednou ukázat, uchem poznám, kde jsou například dveře. Ani byt nemáme speciálně upravený, jen poznačené některé potraviny a potřeby v kuchyni. Musí se dávat na stejné místo, jinak bych klidně přihodila do omáčky savo místo kečupu. Takže to pravidlo raději všichni dodržují. Systém je pro nevidomého nezbytný.

Leckdo myslí, že na koncertech nemám trému, protože nevidím publikum. Což je obrovský omyl, stačí trochu trpět paranoiou, představit si, jak kriticky se na vás dívají – a znejistíte, že máte špatné vlasy nebo šaty. Já se sice obleču, nalíčím a učešu sama, ale nevím, jak vypadám. Všechno mi musí někdo ukázat – jak se dělají vlnky žehličkou, malují stíny…

Kdysi řekla jedna učitelka, že ze mě nic nebude, protože nemám výraz v očích. Dnes se tomu směju, ale tehdy mě to vzalo. To, že nemáte zrakovou kontrolu, je svazující. Naštěstí tréma brzy opadne.

Musím spoléhat hlavně na sluch, mám ho tedy víc vycvičený, ale není pravda, že každý nevidomý disponuje absolutním sluchem. Hmat mám taky slušný a čich skoro geniální. Koneckonců jmenovala jsem se Čichoňová. S Daliborem jsem pro změnu na mejdanu, na flámu…

Ať si z toho nedělají těžkou hlavu, já když se setkám s jiným handicapem, taky nevím, co říct. Třeba jsem poznala slečnu, která neměla nohy, a stejně jako ostatní jsem se bála na cokoliv zeptat. Obecně lze poradit: chovat se co nejpřirozeněji. Ale každý jsme jiný.

Někoho se zeptáte, zda mu můžete pomoct – a on vás hrdě pošle do háje. Je škoda, když handicapovaný reaguje neurvale třeba na nabídku místa v tramvaji – takový dobrovolník už příště nikoho nepustí. Já se snažím v takové chvíli komunikovat. Nemám ovšem ráda, pokud někdo překračuje hranice a bez obalu se místo pozdravu zeptá, proč nevidím. Já se ho přece taky neptám, jaký bere plat!

Nejhorší pomoc je, když se mě někdo snaží bez řečí vléct přes silnici.

Jednou sepíšu knihu. Kdysi jsem se třeba pohybovala se psem po Praze a měla na Můstku rande s kamarádem. Stála jsem tam asi docela nešťastně, protože přišel pán a nabídl, že jestli žebrám, něco mi dá. Strkal mi peníze, musela jsem se skoro bránit. Někoho by to urazilo, já to brala jako dobrý úmysl. Spíš jsem přemýšlela, že udělám něco se svým vzhledem, koupím si lepší boty…

Mám skvělé zkušenosti se Švýcary, je to skromný a velkorysý národ. Denně se stává, že po vystoupení z tramvaje vyběhne řidič a převede mě přes koleje. Jsou prostě v pohodě.

Na konzervatoři mi chyběl všeobecný přehled, přírodní a společenské vědy, dějepis… Šla jsem tedy za jednou profesorkou, že chci zkusit práva a potřebuju, aby mě připravila. Myslela, že jsem se zbláznila. Dala mi naučit do týdne sto stránek, jinak se nebudeme bavit. Až pak pochopila, že to myslím vážně.

Studium mě nesmírně naplňovalo. I tím, že jsem díky němu získala nejlepší kamarády. Byli stejně praštění jako já, chodili jsme na výlety, dělali šifrovačky… S praxí to bylo horší, připadala mi málo kreativní a nudná. Ale dnes jsem ráda, že se orientuji v zákonech a právních předpisech. A ten všeobecný přehled jsem snad skutečně získala.

Když jsem poznala Alenu Hännigovou, cembalistku z Prahy. Ta mi řekla o renomované hudební škole v Basileji (Schole Cantorum Basiliensis), a dokonce mě tam přihlásila. Na přijímačkách nastal problém s mým handicapem, neměli připravené noty. Tehdy jsem se čerstvě znala s Daliborem a zvolili jsme návrat do Ostravy. Smířila jsem se s tím, že zůstanu jako právník na krajském úřadu. Vzápětí přišel dopis z Basileje, že můžu nastoupit bez zkoušek. Rozhodnout jsem se musela během několika dnů. Dalibor řekl: Buď teď, nebo nikdy! A tak jsme se vydali za švýcarským dobrodružstvím.

Leckdo si myslí, že jsem ctižádostivá a soutěživá, jenže já jen musím složitěji dokazovat, co všechno zvládnu. V jádru taková nejsem a stresuje mě to. Jsem cílevědomá a zodpovědná, to ano, tvrdá k sobě i k ostatním. A přímá. Neuznávám chození kolem horké kaše. Ale nejsem konfliktní, zbytečnému střetu se raději vyhnu. Pak možná působím jako splachovací, ovšem není to tak.

Organizovali se skauty v Ostravě výstup na Ivančenu a chtěli spolupracovat s nevidomými. Já byla nadšená, jenže nikdo jiný se nepřihlásil. A tak jsem Daliborovi nabídla, zda by nejel jako průvodce nevidomých na soustředění vodicích psů. Dala jsem ho dohromady s fajn klučinou, přesto byl smutný, protože chtěl dělat průvodce mně. Asi ho zaujalo, že všechno beru zvesela a jsem mírně střelená.

Já dlouho netušila, že by něco mohlo vzniknout, všichni to věděli dřív než já. Projevil se slabší článek mojí sociální inteligence. Jednou mě pozval na prohlídku do dolu, kde coby architekt vše popisoval, a já si všimla, jak je vnímavý… Dnes vím, že je jeden z nejhodnějších lidí na světě, to mě k němu úplně připoutalo. Neznám výčitky, že pořád něco dělám ani že něco dělám špatně, dává mi obrovskou volnost ve vztahu. Ideál.

Všichni to říkají. Dalibor v sobě má spoustu noblesy, citu a vkusu, pomáhá mi s uměleckým projevem i s garderobou. O tu se perou obě maminky, tchyně je extravagantnější, maluje na hedvábí a namalovala mi už dvoje šaty, mamka je střízlivější, umí dobře šít. Střihy dělá teta. Co se jedné líbí, druhá by na sebe nevzala. Někdy se u toho fakt pohádají. Ale vím, že když se zeptám na radu Dalibora, neudělám chybu.

Je mi nejbližší a interpretačně je nejtvořivější. Věnuji se i klasicismu, romantismu a chystám se na hudbu 20. století. Nechci dělat komerci, ale čisté umění, Ave Maria ode mne uslyšíte zřídka. Proto jsem šla do Basileje – a vlastně ani nečekala, že se tam, hlavně díky Davidu Blundenovi a Evelyn Tubb, tolik naučím. Umožnili mi rozvíjet můj umělecký potenciál, nacházet sama sebe.

V Česku je složité dělat barokní hudbu opravdu stylově, pohodlnější je nabízet na koncertech něco, co lidi už znají. Mě by to neuspokojilo. O to víc jsem vděčná za poslední české koncerty: na jednom jsem zpívala francouzskou latinou motety André Campry. A na další jsem přinesla repertoár, který jsem našla mezi hudebními klenoty v basilejské knihovně.

V březnu a dubnu mě čekají koncerty v Londýně, souvisejí s händelovským festivalem a velkou mezinárodní soutěží, které jsem se loni účastnila. Nejsem soutěživý typ, přihlásila mě moje profesorka. Začínalo 220 účastníků, do druhého kola postoupilo 13 a zůstalo nás pět finalistů. Jela jsem tam velmi nemocná, týden jsem vůbec nemluvila a kašlala, navíc mi při letu zalehlo ucho. Bylo mi úplně jedno, jak to dopadne, a zdálo se mi, že jsem spletla, co jsem mohla. Ovšem finále bylo vrchol mé spokojenosti.

Za „odměnu“ tam zpívám na společném koncertu pod vedením dirigenta Laurence Cumminga a budu mít jeden sólový koncert s menším ansáblem. Moc se těším.

Ucho potřebovalo čas. Na hlasivky se mi osvědčilo pít vincentku. Určitě nevěřím na syrová vajíčka, bála bych se salmonely. Pomáhá samozřejmě hlasový klid a taky dobrá technika. I s velkou rýmou lze zpívat relativně dobře, ale musíte vědět, jak na to. Ovšem pokud skoro umřete a nemůžete mluvit, je to v háji.

Mým snem je vyjít horu Pilatus, vysokou přes dva tisíce metrů. Dokud tam nevylezu, ze Švýcarska se nehnu. S Daliborem taky rádi hrajeme deskové hry, vytváří je pro mě ve 3D. A stále miluju čtení, když se začtu, není večeře, jednou jsem kvůli Eragonu nešla ani do školy! Jinak ale vařím a peču ráda, vymýšlím, dochucuju. Dalibor pomáhá škrabat brambory a cokoliv mazat. Kdybych mazala já třeba krém na buchty, všechen sním. Kdysi jsem ještě točila na kruhu keramiku a modelovala. Další koníček je sportovní kynologie…

Zato nesnáším uklízení a žehlení košil, přijde mi nekreativní. V tom jsem příšerná žena, ale koneckonců: já je nenosím. Takže košile žehlí Dalibor.

Jsme zkrátka nerozluční, musíme spolu zůstat, nedá se nic dělat. Chceme mít tři šikovné děti (Dalibor slíbil, že jim dá v batolecím věku na nohu rolničku, abych je našla). Rádi bychom taky letěli na Nový Zéland, kvůli Pánu prstenů. A roku 2081 bude v Basileji úplné zatmění Slunce – to si nenecháme ujít! Chci žít tak, abych se, až se jednou potkám nahoře s Bachem nebo dole s Händelem, nemusela stydět.