Pavel Kožíšek: Kouzelník je hlavně herec, který dobře hraje kouzelníka

Modelka Hana Mašlíková vystoupí ze skupinky přihlížejících a na žádost kouzelníka se položí na oválný konferenční stolek. Mág zabalí její trup a ruce do tmavé látky a nad ležící postavou provede několik tajuplných pohybů rukama. Tělo modelky a moderátorky, která zároveň působí jako asistentka v Divadle kouzel, začne stoupat a po několik vteřin Hana levituje asi padesát centimetrů nad stolem.

Žádné dráty nebo podpěry nejsou vidět, a to přitom publikum vše pozoruje ze vzdálenosti jen několika metrů. Kožíšek ještě mávnutím rukama pod a nad tělem dokáže, že žádná průsvitná lanka tu nevisí, a pak nechá modelku opět bezpečně klesnout na podložku.

Ale pozor, tentokrát se nejedná o Kožíška Pavla, nýbrž o jeho syna, devatenáctiletého Matyáše. Scénka se odehrála v Muzeu fantastických iluzí v Praze, které starší z Kožíšků provozuje a kde křtil svou nejnovější sadu kouzelnických pomůcek pro děti.

Když s Pavlem Kožíškem sedíme o několik týdnů později u rozhovoru, řeč přijde nejdřív právě na rodinu.

„Matyáš to samozřejmě vnímal odmala, učil se kouzlit už v dětství a dnes se mnou vystupuje, ale spíš by chtěl jít cestou herectví a režie. Mně to vůbec nevadí a samozřejmě ho v tom s manželkou podporujeme,“ energicky vykládá kouzelník a bavič, který je v civilu stejně usměvavý, výřečný a pohotový jako na jevišti.

Jistě je to důsledek stovek veřejných vystoupení, kde je celý program do značné míry postaven na jeho osobnosti a komunikaci s publikem.

„Mladší syn, čtrnáctiletý Jakub, je spíš introvert, takže ten se asi nepotatí, a manželka Lucie vůbec není z oboru, takže je ideálním testovacím divákem na předvádění nových triků,“ dodává Pavel Kožíšek. Upozorňuje ale, že práci si domů nenosí a čáry nechává na veřejná vystoupení.

Ačkoli znám odpověď předem, zeptám se ho, jestli mi odhalí, jak syn Matyáš provedl onu levitaci v muzeu.

„Tak vám děkuju za příjemný rozhovor a na shledanou,“ z legrace se nadzvedne ze židle. „Kouzla se samozřejmě neprozrazují,“ říká neoblomně, vědom si pravidla, že jakmile je tajemství odhaleno, divák ztrácí zájem, a dokonce se může cítit podveden jednoduchostí triku.

I jeho přátelé už vědí, že mlčí jako hrob, a ani diváci při autogramiádě po představení obvykle nevyzvídají. Snad i proto, že si ten pocit příjemného okouzlení v sobě chtějí uchovat. „Svět chce být klamán, tedy budiž klamán,“ cituje Pavel Kožíšek známé latinské rčení.

Nedávno jej rozesmála divačka, která na představení dorazila s vnukem a po skončení mu sdělila: „Já si vás pamatuju ještě jako malá!“ Ačkoli se u nás tomuto oboru na různé úrovni věnují desítky lidí, pro laickou českou veřejnost kouzelník rovná se Kožíšek. Renomé si totiž začal budovat už v mládí.

Když mu bylo něco přes dvacet, zaryl se do paměti diváků prostřednictvím tehdy v televizi hojně sledovaných zábavných pořadů.

Ne náhodou si jako jednoho z kmotrů na zmiňovaný křest pozval herce a moderátora Josefa Dvořáka.

„V jeho pořadu Šance jsem před třiceti lety začínal. Sám je velký milovník magie, pravidelně mě tam zval a společně jsme kouzlili,“ vysvětluje, za co je mu vděčný. Popularita byla zaručena, protože, jak připomíná, některé zábavné pořady v té době měly sledovanost, jaká už v dnešní době desítek televizních stanic nejde napodobit.

Na obrazovku přitom rodák z Hořic vstoupil už jako umělec ověnčený profesními úspěchy. „S mou tehdejší partnerkou jsme v roce 1996 vyhráli titul mistrů světa na Světovém festivalu bavičů v Japonsku, čímž jsme se docela etablovali. V porotě sedělo padesát lidí a hlavním kritériem bylo pobavit,“ vzpomíná. Zatímco někteří kouzelníci se tvářili smrtelně vážně, Kožíšek bral vystoupení zlehka a s humorem. „Možná právě proto, že jsme byli jiní, jsme zvítězili.“

Japonsko se stalo na přechodnou dobu jeho druhým domovem, během dvou let tam vycestoval devatenáctkrát. Jednomu místnímu producentovi dokonce pomáhal vybudovat divadlo určené pro kouzelnická představení. Podobné pak ve vlastní režii otevřel v roce 2003 ve středočeských Líbeznicích. „On si myslí, že mu na ta kouzlíčka bude někdo na vesnici jezdit,“ slýchával. „A vidíte, jsme tu už dvacet let,“ dodává.

S vlastním Divadlem kouzel nemá mezi českými iluzionisty konkurenci, ostatně je jediný, kdo u nás provádí velké „copperfieldovské“ iluze. Například představení Magická esa, které je stálicí repertoáru, slibuje vystřelení z děla, prostoupení obřím ventilátorem nebo čtyřmetrovou skluzavku času, v níž se z dospělého člověka stane dítě.

Cesta k tomu však byla dlouhá. Jako první zásadní bod svojí kariéry zmiňuje návštěvu knihovny, kam si ve svých zhruba dvanácti letech přišel vypůjčit knížku o filatelii. Ano, čtete správně, budoucího kouzelníka v té době víc zajímaly známky.

„Paní knihovnice ji neměla k dispozici, tak mi s sebou dala knihu pro začínající kouzelníky. Tohle malé náhodné setkání s knížkou ovlivnilo celý můj život,“ uvědomuje si.

Publikaci napsal zkušený kouzelník Miroslav Švadlenka a jmenovala se Hra kouzel a magie. Když Pavel Kožíšek později sestavoval svůj první program pro děti, nazval ho stejně - na počest autora a jeho knihy. Celá příhoda dostala vtipnou tečku před několika lety. Na jedné autogramiádě k němu přistoupila starší dáma se slovy: „Pane Kožíšku, vy už si mě asi nepamatujete. Já jsem ta knihovnice, která vám tenkrát půjčila tu knihu.“ A s úsměvem dodala: „Měl byste mi platit procenta.“

K osmnáctinám mu rodiče navrhli, že by mohl dostat ojeté auto, on však toužil po videopřehrávači. „V té době stál podobně jako to auto,“ podotýká. Všichni se divili, proč chce dát na rozdíl od jiných kluků přednost takové věci, ale kouzelnický učeň vysvětloval: „Abych si mohl shánět kazety ze zahraničí, dívat se na svoje vzory a učit se od nich.“

Učaroval mu David Copperfield, jehož vystoupení hltal ještě dříve, než se slavný americký mág objevil na českých obrazovkách. V kožené bundě a s motorkou byl úplně jiný než ostatní. „Lidé u nás kouzelníky vnímali jako seriózní pány div ne ve fraku a s cylindrem, ale on to dělal jinak. Byl vtipný, civilní a přirozený,“ říká.

Od svých velkých vzorů odkoukal i pečlivost a perfektní přípravu. Hladký program v Divadle kouzel zajišťuje až třicet lidí, z nichž většina je skryta v zákulisí. „Představení Magická esa hrajeme od roku 2004 a stejně máme před každým vystoupením takzvanou projížděčku, při které si všechno projdeme a zkontrolujeme.“

Přiznává, že v Japonsku, kde zazářil, mu vyhovovala mentalita obyvatel, protože sám je stejně jako oni puntičkář a pedant na přesnost. „Když někoho přijímám do divadla, říkám: Pokud něco pokazíš na jevišti, je to lidské, nikdo ti hlavu neutrhne. Ale požaduju jedno - hlídej si hodinky. Radši tady buď o pět, o deset minut dřív. Nesnáším, když někdo přijde na představení pozdě.“

Nedílnou součástí představení v Divadle kouzel jsou půvabné asistentky z řad modelek, které však mají víc úkolů než jen dobře vypadat. „Musejí umět hrát, moderovat a komunikovat s diváky,“ vysvětluje.

„Nedokážu říct, kolik jich za ty roky bylo, ale určitě jsem zkoušel i takové, s nimiž jsem se brzy rozloučil, protože jim zkrátka nebylo dáno.“ Už od roku 2008, tedy nejdéle ze všech, se po jeho boku objevuje Hana Mašlíková. „Vždycky říká, že s žádným chlapem takhle dlouho nevydržela. Samozřejmě pracovně,“ dodává kouzelník.

Ačkoli vyjíždí i na zájezdová představení a účinkuje na různých firemních a soukromých večírcích, přiznává, že čím je starší, tím raději vystupuje ve vlastním divadle, které má veškeré potřebné zázemí a tu správnou magickou atmosféru.

Za ta léta si také ověřil, že nejlepší a nejlevnější reklamou je, když návštěvníci přijdou na představení a pak ho doporučí svým známým. „Stalo se mi mnohokrát, že mi přiznali: Víte, my jsme přišli jenom kvůli dětem a mysleli jsme si, že nás to nebude bavit, ale už máme lístky na další představení.“

Posledních několik let žije Pavel Kožíšek i svým druhým koníčkem - světem optických klamů. „Od mládí je sbírám, a když to viděli moji přátelé, říkali, že bych si s takovým množstvím mohl otevřít muzeum.“

Protože nad tím sám už předtím uvažoval, tak je s nadsázkou řečeno poslechl. Muzeum fantastických iluzí se ve Vodičkově ulici v centru Prahy otevřelo na sklonku roku 2019, ale s nástupem pandemie vzápětí zase načas zavřelo.

Těžký začátek nicméně přečkalo a jeho tvůrce už chystá druhé rozšíření o další prostory. „Dnes v něm můžete vidět na 150 interaktivních, a hlavně zábavných exponátů. Máme tam jak originály, tak repliky, které si návštěvníci mohou vyzkoušet a dozvědět se, jak se naši předkové bavili různými optickými klamy,“ přibližuje.

„Moc mě to baví, a proto když mám čas, sám dělám v muzeu komentované prohlídky.“ Je příznačné, že už pět dívek z řad brigádnic mu přiznalo, že si v dětství hrály s jeho sadou kouzelnických pomůcek. „A tři mi řekly, že byly na představení v divadle,“ dodává.

Je vůbec dnešní doba ta správná pro zábavu, jakou nabízejí iluzionisté? Pavel Kožíšek to vidí optimisticky: „Každá doba je ta správná, protože kouzla a tajemno přitahují lidstvo od nepaměti, takže si myslím, že přetrvají. Dneska je možné vidět na monitoru nebo na filmovém plátně jakékoli triky. O to zajímavější jsou kouzla, která spatříte na vlastní oči a můžete si je prožít.“

Začínající příznivci tohoto umění se dnes namísto zájmových kroužků shromažďují spíše na internetu. „Díky tomu je spousta mladých lidí, které by třeba kouzla normálně neoslovila, ale pak je náhodou zaujme něco na YouTube a začnou si je doma sami zkoušet,“ vysvětluje. „A třeba jim stačí, že se můžou předvést rodičům, kamarádům nebo to dál sdílet někde na sociálních sítích.“

Šoubyznys je podle něj vrtkavý a ne každý to v zábavní branži dotáhne tak daleko, aby se z jeho záliby stala profese. To ale nemusí být vždy nutné. „Kouzlení je velice hezká zábava, koníček, tvůrčí činnost i záležitost psychologie. Často říkám, že kouzelník je především herec hrající roli kouzelníka.“

V této souvislosti je třeba zmínit, že Pavel Kožíšek se jako skutečný herec několikrát uplatnil v televizních seriálech, byť jak skromně říká, je hercem jedné role. I na obrazovce totiž dělá to, co umí nejlépe. Nejraději vzpomíná na seriál Černí baroni z roku 2004, jenž vycházel z románů Miloslava Švandrlíka. Nedosahuje sice popularity stejnojmenného filmu z roku 1992, Pavlu Kožíškovi však přinesl podle jeho slov krásných 55 natáčecích dní a navíc spolupráci s režisérem Jurajem Herzem. „Málo se o něm ví, že byl vynikajícím amatérským kouzelníkem,“ prozrazuje.

Už když jako chlapec četl knižní předlohu, představoval si, že kdyby se jí filmaři někdy ujali, rád by si postavu kouzelníka a zároveň příslušníka takzvaného pomocného technického praporu zahrál. A protože ji Miloslav Švandrlík ještě k tomu pojmenoval Pavel, nebyl snad nikdo jiný, koho by mohl Juraj Herz oslovit. „Ozval se, pozval mě k sobě, ale v té době jsem ještě netušil, co umí. Nakonec jsme u něj doma začali kouzlit,“ vzpomíná.

V jiném seriálu byla jeho postava iluzionisty zlá, což přivítal jako změnu. „Užil jsem si to, ale manželka říkala: Neblázni, lidi si budou myslet, že jsi takový!“ A když se v jednom scénáři dočetl, že tvůrci ponechali jeho postavě mága jméno Kožíšek, nepřišlo mu to úplně vhodné. „Co navrhujete?“ ptali se ho. Kouzelník na to šel s humorem: „Tak třeba Kabátek.“