Magdalena Málková: Učitelka roku se stala pedagožkou až po čtyřicítce

„Můj syn přišel v šesté třídě domů a v žákovské knížce měl napsáno: Život ve společnosti – 5. A přidal pod to sebehodnocení, jak se dnes dělá. Předpokládal, že když dostal ‚kouli‘, tak mu to nejde, proto dopsal ‚Nejde mi život ve společnosti‘,“ popisuje sedmačtyřicetiletá Magdalena Málková jeden ze střípků v mozaice rozhodnutí, k němuž došla o něco později.

„Když jsem to viděla, řekla jsem si: A dost. Snad se to dá dělat i jinak.“

Přiznává, že v dospívání o učitelství neuvažovala, ani ze svých školních let si žádný vzor neodnesla. Spíše ty špatné příklady. Vybavuje si kantorku, která do žáků píchala tužkou, aby ověřila, že je dost ořezaná. Nebo jak se v němčině nazpaměť drilovala Goetheho báseň Král duchů.

„A pak matika, které jsem vůbec nerozuměla a vždycky jsem s ní bojovala. Paní učitelka na gymplu jednou rukou něco psala na tabuli, druhou to hned mazala a my jsme byli úplně mimo,“ vzpomíná.

Ačkoli historky ze školních lavic vypráví s úsměvem, je patrné, že výhrady, které k výuce měla, v ní zanechaly otisk. Paradoxní je, že právě matematika se nakonec stala jejím nejoblíbenějším předmětem. Nejenže ho v rámci vystudovaného učitelství pro 1. stupeň základní školy učí malé děti, ale dokonce i dospělé – své kolegy a kolegyně z jiných škol.

„Oblíbila jsem si ji až ve chvíli, kdy moje děti začaly chodit do montessori školky (s alternativním výchovně-vzdělávacím programem podle Marie Montessori) a já začala chápat souvislosti. Pak jsem při svých studiích potkala profesora Hejného a najednou jsem zjistila, jak všechno dává smysl. Teď je to předmět, který mě baví ze všech nejvíc,“ říká. A se zbytečnou skromností dodává: „Nejsem v tom ale nijak dobrá, žádný matematik…“

Sedíme na terase jednoho hotelu na Vysočině, v němž rodačka z Prahy, která žije v Poděbradech, učila přes léto jiné kantory Hejného metodu, jež spočívá v objevování zákonitostí matematiky přímo dětmi. Tento způsob výuky podle profesora Milana Hejného zavedly už stovky škol v Česku.

Zatímco jiní učitelé se na dva měsíce prázdnin těší jako na smilování, Magdalena Málková je skoro celé dobrovolně vyplnila další pedagogickou činností. Pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti H-mat, v níž je členkou správní rady, se účastní vzdělávacích seminářů nejen v létě, ale i během školního roku.

A nutno říct, že z ní při přednáškách pro své často mladší, ale přitom profesně zkušenější kolegy vyzařuje jistota a přirozená autorita, jako by učila dvacet let. Přitom má vysokoškolský titul v kapse teprve čtyři roky…

„Lidi říkají, že to muselo být ve mně. Asi to tak bude. Když jsem vyhrála Global Teacher Prize ČR (do soutěže se přihlásilo 153 lidí) a viděla jsem ostatní účastníky, ale i lidi v publiku, kteří učí od pětadvaceti, říkala jsem si, co tady vlastně dělám, vždyť jsem úplný zajíc na tomhle učitelském poli.“

Zmíněnou soutěž pořádá informační centrum pro vzdělávání EDUin. Odborná porota v ní posuzuje přihlášené pedagogy podle náročných kritérií, jako jsou doložitelné, svébytné metody práce, které přitom mohou využít i jiní učitelé, dále účast v mimoškolních aktivitách či zapojení a vliv v profesní komunitě.

Magdalena Málková v letošním ročníku zvítězila ještě coby reprezentantka Základní školy Prosperity v Nové Vsi na Kolínsku. Se začátkem aktuálního školního roku však změnila působiště a nastoupila do školy Nový PORG v Praze v Krči.

Zatímco její pedagogická kariéra nabrala během pár let nečekané obrátky, životopis až do zhruba čtyřiceti let tak pestrý nemá.

Studovala ekonomii, kterou nedodělala, a pak nastoupila jako nákupčí. Nejdříve pro firmu se sportovním zbožím, pak do jedné zahraniční automobilky působící v Česku.

„Nakupovala jsem pro ně lékařské služby, překladatele nebo třeba ultrazvukové průtokoměry. Vybírali jsme dodavatele, smlouvali ceny,“ přibližuje.

Nežila si podle svých slov špatně, cestovala po světě, plat měla výrazně vyšší než později jako učitelka. Přesto si v korporátním systému připadala jako robot.

Onemocnění zánětem mozkových blan ji náhle zpomalilo a přimělo zamyslet se nad dosavadním životem. „Bylo to docela vážné, potýkala jsem se s tím několik měsíců. Ležela jsem na Bulovce v pokoji s paní, se kterou to nedopadlo dobře, což bylo odstrašující. Naštěstí jsem u sebe neměla internet, takže jsem neznala rizika,“ vzpomíná na dobu před deseti lety.

Znovu se učila některá slova, ztratila také jemnou motoriku, což pociťuje dodnes. „Když učím děti stříhat něco z papíru, sama to nezvládnu.“ Nemoc se stala skutečným předělem v jejím životě. Rozvedla se, odešla z práce, podala si přihlášku na vysokou školu. „Letos jsem oslavila 10. narozeniny nového života,“ říká bez nadsázky.

V pětiletém dálkovém studiu pedagogiky musela projít tímtéž jako o dvacet let mladší studenti v denním studiu včetně potápění v bazénu nebo běhání na čas na atletickém oválu. Učitelé na I. stupni zkrátka musejí umět od všeho něco, tělocvik nevyjímaje.

Proč vlastně I. stupeň? „Říkala jsem si, že to je jediné, co zvládnu, ale pak jsem pochopila, že jeden obor by byl možná jednodušší,“ uvažuje. „V biologii jsme se museli učit latinské názvy, v psychologii odborné termíny, měli jsme obchodní angličtinu, což pro mě bylo v pohodě, ale jiné kolegyně to těžce zvládaly,“ popisuje.

„Zrovna dnes mi jedna účastnice semináře, která učí na II. stupni, říkala: Obdivuju každého, kdo dokáže dětem zazpívat písničku, zahrát na klavír, pak mluvit o Zlaté bule sicilské, probrat podnebí České republiky a završit to dělením dvojciferným dělitelem s ocáskem.“

Ačkoli to vypadá na cílevědomou cestu za splněním snu, Magdalena Málková přiznává, že ke konci studia už ji musela rodina a přátelé nutit k tomu, aby šla ke státnicím a svou snahu završila. „Dobře jsem udělala. Otevřela se spousta dveří,“ ohlíží se.

Během vysoké školy průběžně navštěvovala kurzy zaměřené na alternativní způsoby výuky, protože cítila, že by chtěla práci dělat jinak než učitelé její či jejích dětí.

Před tabuli si poprvé stoupla už během studia. A přestože to může znít troufale až namyšleně, než aby hledala školu, kde ji s její vizí přijmou, raději si založila svou vlastní v Poděbradech.

Se dvěma společníky se ale na všem neshodla, proto po roce učinila ještě jeden pokus. V Nové Vsi, kde byla školní budova dva roky opuštěná, spoluzaložila soukromou Základní školu Prosperity.

Od jiných škol klasického střihu se liší už formálně – začátkem v 8.30 hodin, délkou vyučovací hodiny 90 minut nebo spojováním předmětů do takzvaných integrovaných tematických celků. Příkladem takového tématu je podle pedagožky malíř Vincent van Gogh, jehož život a dílo zabíhá do dějepisu, zeměpisu, výtvarné výchovy, text o něm si děti přečetly česky i německy…

Magdalena Málková také zmíní pravidelné pondělní shromáždění, kdy se celá škola sešla v tělocvičně a probíralo se, co se bude dělat, řešily se problémy, oceňovali se úspěšní žáci.

„Etickou výchovu máme už od 1. třídy, což je podle mě fajn,“ říká v přítomném čase, neboť i po nástupu do nového působiště zůstává v Nové Vsi jako spoluzřizovatelka. „Děti vedeme k osobnostně-sociálnímu rozvoji, aby se uměly ohodnotit. Ne jako já, když řeknu, že matiku vůbec neumím,“ usmívá se.

Výuku matematiky Hejného metodou či důraz na kritické myšlení však považuje za prvky, které si může osvojit každá škola. Ačkoli se sama našla v soukromém školství, vůči státním školám se nevymezuje.

„Znám spoustu špatných soukromých a plno výborných státních. Vždycky záleží na lidech,“ shrnuje. Netají, že po vítězství v soutěži k ní doputovala spousta pracovních nabídek. Nový PORG, kam čerstvě nastoupila, ji však oslovil ještě před tímto zviditelněním.

Odměnou pro ni podle jejích slov je, když dítě říká, že se má dobře, protože je ve škole. „Když jsou tam v bezpečném prostředí, můžou tam mluvit, vyjádřit se, někdo si jich všímá, věnuje se jim,“ vysvětluje, co to obnáší. „V dnešní době je pro spoustu z nich vzácné, když si s nimi někdo povídá, čte, může s nimi něco sdílet.“

Učitel by měl podle ní své žáky dobře znát, chtít jim naslouchat, neokřikovat je, sdělit jim svůj názor a ukázat, že je taky jen člověk, který se s nimi směje a třeba i pláče.

V odpovědi na otázku, čím se ona sama odlišuje od jiných, se konečně trochu pochválí: „Myslím, že kreativitou. Nedržím se zajetých postupů, protože je prostě ještě nemám zajeté,“ připomíná svou nedlouhou praxi.

Za těžké téma z poslední doby považuje především válku na Ukrajině. „Ve čtvrtek to začalo, v pátek už se na to děti ptaly. Zpočátku jsme mluvili jen o jejich obavách. Někdy stačí jen naslouchat a mluvit o tom. Rodičům třeba ani neřeknou, že se bojí,“ domnívá se.

Setkala se i s tím, že některé rodiny svým potomkům tvrdily, že válka je vymyšlená a v televizi vidíme zaplacený komparz. „Jedna rodina od nás dokonce dala dítě pryč, protože si nepřála, abychom mluvili o politickém dění, a dala ho na jinou školu, kde se podle ní o Ukrajině mluvit nebude.“

Je toho hodně, co Magdalena Málková za svou relativně krátkou učitelskou kariéru stihla. Při uzavření škol v době pandemie přijala nabídku učit matematiku v živém vysílání České televize v pořadu UčíTelka. „Bylo to fajn, i když těžká zkušenost,“ vzpomíná.

„Přímý přenos, navíc s neznámými dětmi. Reakce byly různé. Jednou jsem řekla, aby děti k něčemu použily PET víčka, a dostala jsem smršť e-mailů, jak je to z hlediska ekologie nevhodné.“

Jejím dalším „vedlejšákem“ a zároveň srdeční záležitostí je on-line výuka potomků Čechů žijících v zahraničí. „Je to dvouhodinovka v sobotu ráno, to abych pak ještě mohla odpoledne někam jet,“ usmívá se. „Naposledy jsem měla prvňáčky a opravdu z celého světa – Singapur, Kosovo, Turecko, Řecko. Zatímco v Singapuru už mají odpoledne, tady teprve vstáváme. Čteme česky, učíme se nová slova, mluvíme. Je to bezvadné a hrozně to miluju,“ říká k projektu spolku Krajánek ve světě.

A co tedy dělá v sobotu odpoledne nebo kdykoli jindy, když jí zbude volný čas? „Zajdu do divadla, na koncert, čtu si, ráda cestuju, hraju na piano.“

Za zmínku stojí i její práce v celé řadě výukových materiálů a slovních či matematických úloh pro základní školy. S těmi vlastně začala už před pedagogickou kariérou, což je další důkaz, že k ní podvědomě směřovala. „Byla jsem doma na mateřské s dcerou, nudila jsem se a řekla jsem si, že by bylo fajn udělat něco pro děti,“ komentuje založení Dětských stránek, serveru s úlohami pro žáky a učitele.

„Myslím, že jsme vytvořili něco, co trochu předběhlo dobu, protože se poté vynořila spousta serverů s materiály pro učitele.“

Dceři už je šestnáct let a podle slov její matky touží studovat pedagogiku. Jednadvacetiletý syn studuje na vysoké škole mediální studia. I na něm se podepsala ta zákeřná matematika. „Protože mu nešla, tak hledal vejšku, která na ni není zaměřená,“ vysvětluje Magdalena Málková, která je sama příkladem toho, že to, co nemáte rádi, si můžete oblíbit klidně až po čtyřicítce.