Hlavní obsah

Lukáš Tran: Jsem Čech s vietnamskými zásadami

Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

První film, první herecká zkušenost a rovnou nominace na Českého lva. To se povedlo mladíkovi, jehož rodiče začínali ve stánku na tržišti v Mostě. Ten pak vyměnili za obchod s textilem v Bruntálu, kam každý den dojížděli z Opavy. Tam šestadvacetiletý Duy Anh Tran, kterému všichni říkají Lukáš, vyrůstal.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Lukáš Tran

Článek

Jak jste k tomu Lukášovi přišel?

Jako mnoho vietnamských dětí, jejichž rodiče jsou celý den v práci, jsem měl českou chůvu. Moje jméno se jí špatně vyslovovalo, a tak s rodiči přišli na Lukáše. Česká jména si takhle osvojilo hodně dětí z vietnamských rodin.

Rodiče musí být na vaši zdatně se rozvíjející hereckou kariéru pyšní.

Jako typičtí asijští rodiče moc nechválí. I když dnes už vím, že mají radost, jsou možná i pyšní, ale neřeknou to. Vietnamští rodiče jsou v porovnání s českými víc autoritářští.

Prošel jste si rebelským obdobím?

Velkým. Já i rodiče jsme to naštěstí přežili bez úhony. Jsem rád, že to se mnou vydrželi.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„Měl jsem pořád potřebu dokazovat rodičům i sám sobě, že věci, které jsem si umanul, zvládnu.“

Chodil jsem výstředně oblečený, tančil jsem street dance… Měl jsem v Opavě partu, která po škole skoro každý den chodila tančit na chodník před obchodním centrem. Na jeho skleněných stěnách jsme mohli své výkony sledovat.

Vietnamskou komunitu jsem prakticky neznal, začal jsem do ní pronikat až pracovně v rámci filmových projektů.

Měl jsem pořád potřebu dokazovat rodičům i sám sobě, že věci, které jsem si umanul, zvládnu. Chtěl jsem na uměleckou střední školu, oni ale trvali na gymnáziu. Když jsem tam odmaturoval a vůbec ne špatně, prosadil jsem si vysokou školu podle sebe. I práci při ní.

Máte víc českých, nebo vietnamských kamarádů?

Z devětadevadesáti procent českých. Vyrůstal jsem mezi Čechy, v Opavě moc Vietnamců nebylo. Vietnamskou komunitu jsem prakticky neznal, začal jsem do ní pronikat paradoxně až pracovně v rámci filmových projektů.

Spíš se stýkám s Vietnamci z filmové branže, kterých zas není tak málo. Máme se o čem bavit, ale ne jenom o tom, že jsme Vietnamci.

Perou se ve vás ty dvě identity?

Jsem Čech s vietnamskými kořeny a zásadami. To mi přijde důležité, abych to měl srovnané a celý život se nehledal. Funguje to a rád bych se toho držel.

Co si mám představit pod vietnamskými zásadami?

Celkové vnímání morálky, etiky, vztahu k rodičům, vůbec k soužití s ostatními. I Vietnamci z takzvané druhé generace, kteří se tu už narodili, bez reptání přijímají dril škola – úkoly – pomoc v podniku rodičů – spánek.

U mě to ještě bylo od druhé třídy karate, z čehož se nakonec stal taky dril. Už jsem ani nechtěl chodit, ale táta velký sportovec, mě nutil trénovat a jezdit na závody.

Mluví rodiče i do vztahů?

Ve Vietnamu by se mě už v mých šestadvaceti letech ptali, jestli mám nevěstu, jestli plánuju svatbu. Často mají rodiče tendenci vzít iniciativu do vlastních rukou a někoho dohodit. Zde je spíš tlak na dobré vzdělání, které zaručí výnosné zaměstnání a dobrý život, ne dřinu od nevidím do nevidím ve večerkách nebo na tržnicích. Aspoň u kluků.

Pociťují zdejší mladí Vietnamci tlak, aby si vybírali partnery ze své komunity?

Je to tak. Většinou ale jde spíš o přání než nějaké přikazování. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že se z toho, že už dva roky chodím s Češkou, rodiče nijak nehroutí.

Při zmínce o zdejší komunitě nemůžeme opomenout její obdivuhodnou reakci na současnou koronavirovou pohromu.

To je něco fantastického, jak se semkli. Uvědomte si, že většina z nich podniká v maloobchodě a pohostinství, přicházejí o tržby, a přesto dělají maximum, aby pomohli a ulehčili život svým spoluobčanům: šijí roušky a zdarma je lidem rozdávají. Na Ústecku dokonce mezi sebou vybrali peníze na plicní ventilátor pro místní nemocnici.

Vietnamské obchody zaplnila srdíčka. Občerstvení zdarma pro záchranné složky

Domácí

Navštívil jste vůbec Vietnam?

Asi šestkrát. Naposledy po maturitě, to už je nějaký pátek.

Jel jste tam jako turista, nebo jako člověk, který se vrací ke svým kořenům?

Jako turista. Když mi bylo třináct, rodiče mě tam poslali samotného. Zjistil jsem, že mě s místními lidmi spojovalo jen to, že ovládám jejich jazyk. Tím jsem se tam ale necítil jako cizinec. Žít bych v té zemi nechtěl. Cítím se jako Čech, tady mám zázemí a líbí se mi tu.

Jaká je vaše vietnamština?

Je to můj druhý rodný jazyk, ale češtinu mám bohatší.

Foto: Petr Hloušek, Právo

S režisérem a scenáristou filmu Na střeše Jiřím Mádlem a představitelem hlavní role Aloisem Švehlíkem.

Jiří Mádl, režisér vašeho filmového debutu Na střeše, mi prozradil, že nejtěžším úkolem pro vás bylo naučit se špatně mluvit česky.

Naplánoval jsem si, že budu obcházet vietnamské večerky a pochytím, jak tam na mě budou mluvit. Jenže to moc nevyšlo. Nakonec mi nejvíc pomohl můj strýc, který má silný přízvuk. Od něho jsem se učil.

Další složitost byla v tom, že Song se postupně česky učí, takže v tom musel mít nějaký uvěřitelný vývoj. Vietnamské reálie byly dost v mé režii. Aby byla vietnamština gramaticky správně. Jako poradce jsem působil i v seriálu Zrádci.

Tam jste hrál nelítostného bosse drogového podsvětí.

Zatímco Song byl uťáplý ustrašený kluk v bezvýchodné situaci, ve Zrádcích jsem přešel na zcela opačnou stranu a neštítil jsem se toho nejhoršího, prostě sociopat.

Český lev Na střešeVideo: Novinky

Kde jste pro něj hledal vzor?

Mám ve filmech rád takové ty chladné inteligentní zabijáky, ze kterých jde strach. Třeba Hanibala Lectera v Mlčení jehňátek, z toho jde hrůza, i když je za mřížemi.

Foto: Česká televize

V šestidílném krimiseriálu Zrádci představoval nelítostného bosse drogového podsvětí.

Vraťme se na start vaší herecké kariéry. Jak na vás Jiří Mádl přišel?

Procházel jsem zrovna docela těžkým obdobím. Připravoval jsem se na státnice a zároveň jsem pracoval, a protože jsem zvyklý všechno dělat na sto deset procent, měl jsem nakročeno k jakémusi vyhoření, které bylo spojené i se zdravotními obtížemi, hlavně s očima.

Náhodou jsem na Facebooku viděl sdílené video Jiřího Mádla, který tímhle způsobem hledal mladé Vietnamce do svého nového projektu. Zareagoval jsem.

Tehdy ve vás už klíčily nějaké herecké ambice?

Teď vím, že ano, tehdy jsem to ještě takhle nepojmenoval. Věnoval jsem se hodně tanci, na základní škole v Opavě jsem chodil do sboru, k umění jsem měl blízko, ale přesné kontury to nemělo. To, že se chci věnovat herectví, přišlo až s natáčením Na střeše.

Do té doby jste s natáčením žádné zkušenosti neměl?

Vystudoval jsem na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně marketingovou komunikaci, vlastně reklamu. Zároveň jsem pracoval ve firmě, která točila reklamy. Dělal jsem tam produkčního, takže jsem znal, jak vypadá natáčení za kamerou, stát před kamerou pro mě ale byl neznámý svět.

Jak jste prožíval, že se natáčení v důsledku tragické smrti Jana Třísky odložilo na neurčito?

Považuji za velké štěstí, že jsem se s ním mohl setkat a absolvovat s ním kamerové zkoušky. Dokonce mi nabídl tykání. Byli jsme už sehraní, znal jsem scénář i pozpátku. Po jeho smrti jsem se ocitl ve vzduchoprázdnu. Nikdo nevěděl, co bude dál. Našel jsem si novou práci.

Před kamerou jste nakonec stál s jinou hereckou legendou, Aloisem Švehlíkem…

Byl to jiný Rypar (středoškolský profesor na penzi, kterého měl hrát Jan Tříska) a správný Rypar. Jirka Mádl je režisér, který má natáčení pevně v rukách, nedává prostor na improvizaci, sám říká, že má „německý“ přístup. Moje repliky měly dopředu jasnou podobu a časování. Můj Song byl tedy stejný, jako by byl s panem Třískou.

Foto: Falcon

Jeho loňský filmový debut ve filmu Na střeše mu přinesl nominaci na Českého lva v kategorii Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Alois Švehlík byl nominován na ocenění v hlavní mužské roli.

Byl jsem překvapený, jak byl pan Švehlík milý, skoro protiklad nerudného Rypara. Nikdy mě nerozhodil. Rozhodně není tak přísný, jak si o něm všichni myslí. Žádná generační bariéra mezi námi nebyla.

Která scéna filmu pro vás byla nejtěžší?

Ta úvodní na skutečné střeše.

Kvůli té výšce?

Ne, kvůli emocím. I jako divák mám v kině problém s detailními záběry na pláč nebo milostné scény. To se vždycky kroutím v křesle: Jo, dobrý, chápu, jdeme dál. A teď jsem vyhrocené emoce musel v detailu předvádět před kamerou sám.

Vaše herecká jízda pokračuje i v seriálu Einstein.

Představuju tam čínského fyzika, parťáka Vojty Kotka, který hraje údajného Einsteinova prapravnuka. Moje postava tu nějaký čas studovala, takže mluví lámanou češtinou, to už umím ze Střechy.

Nepociťujete deficit hereckého vzdělání?

Já vlastně hrál celý život, od dětství jsem rád napodoboval, parodoval. Nejsem tak bláhový, abych se vznášel na růžovém obláčku a myslel si, že když jsem zvládnul jeden film a nějaký seriál, že už umím všechno a že se netrhnou telefony.

Když jsem se ale díval, co se na různých hereckých školách učí, zjistil jsem, že hodně věcí dělám automaticky. Mám sice zaplacené nějaké on-line kurzy, kde se učím nové věci, ale nejvíc jsem odkoukal z filmů. Všechno jsem si zapisoval do paměti, do teď mohu říct, kdo v jakém filmu, ve kterém roce…

Ha Thanh Špetlíková: Vietnam se rapidně mění

Styl

Myslíte, že najdete dostatek uplatnění?

Vietnamců v českých filmech přibývá. Je to přirozené, žijí tady desítky let, Češi jsou na ně zvyklí. Teď se spíš chci zaměřit na to, abych nedostával role jenom proto, že jsem Vietnamec, ale kvůli svým hereckým kvalitám. Chtěl bych si zahrál nějakou nevietnamskou roli.

Podaří se?

Vypadá to, že ano. Chystá se krimiseriál, kde bych měl hrát postavu s čistě českým jménem. Byl jsem moc rád.

Prozradíte aspoň, na jaké straně zákona budete stát?

Na té správné. Měl bych být detektiv.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám