Hlavní obsah

Lidija Litvjaková - nejlepší pilotka všech dob

23. 11. 2015, 11:09
Právo, Miroslav Šiška

Ve vzdušném boji nad Stalingradem byl 13. září 1942 sestřelen německý pilot Erwin Meier. Vyskočil z hořícího stroje a na zemi se vzdal sovětským vojákům. Protože dopadl blízko, vyhověli jeho zvláštnímu přání, aby se mohl setkat se „stíhačem“, který ho sundal. Vzali jej na letiště ve Věrchné Achtubě – ale namísto muže mu předvedli malou atraktivní světlovlasou ženu.

Foto: Repro z knihy Sovětské letkyně ve Velké vlastenecké válce

Lidija Litvjaková v květnu 1943 se skupinou letců poté, co jejich pluk obdržel čestné označení „gardový“. Vzadu v lodičce Alexej Solomatin, s nímž měla údajně milostný vztah.

Článek

Vypadala jako dospívající děvče. Bylo jí sotva jedenadvacet let. Německé letecké eso s jedenácti sestřely a trojnásobný držitel Železného kříže se cítil dotčen, že ho urazili takovým žertíkem. Dokud mu však dívenka nezačala podrobně líčit průběh souboje, který s ním na nebi svedla.

Ze školy uměla německy, a tak se s užaslým pilotem luftwaffe dokázala dorozumět v jeho vlastním jazyce. Meier musel připustit, že nikdo – s výjimkou pilota, který ho porazil – nemohl znát detaily souboje. Byl tedy sestřelen ženou. To zřejmě znamenalo víc, než dokázal unést...

Nejlepší stíhací pilotka všech dob

Ta dívka s dětskou tváří se jmenovala Lidija Litvjaková. Toho dne na stalingradském nebi zaznamenala vůbec první vzdušné vítězství, kterého v historii letecké války dosáhla žena-stíhací pilotka. Její setkání s Meierem se stalo jedním z nejčastěji opakovaných příběhů, jež uvázly v kolektivní paměti přeživších pilotek a příslušníků pozemního personálu.

Ve své knize Bílá růže ze Stalingradu, vydané u nás v těchto dnech nakladatelstvím Mladá fronta, jej takto zaznamenal i americký historik Bill Yenne. „Překvapivě však z této události neexistuje žádná fotografie,“ konstatuje jiný znalec osudů sovětských válečných pilotek, italský historik Gian Piero Milanetti (Sovětské letkyně ve Velké vlastenecké válce, Grada Publishing 2014).

Lidija Litvjaková se posléze stala nejlepší stíhací pilotkou všech dob a jednou ze dvou žen poctěných titulem letecké eso, jehož se dosahuje za pět a více ověřených vítězství. Přiznává se jí zpravidla 12 osobních sestřelů a 2 až 4 skupinové, které zaznamenala během 168 bojových letů, v nichž se s piloty luftwaffe utkala v 66 případech.

Foto: Repro z knihy Sovětské letkyně ve Velké vlastenecké válce

Lidija Litvjaková u svého Jaku-1. Byla nejúspěšnějším ženským leteckým esem v druhé světové válce.

Přátelé jí říkali Lilja nebo Lili – „lilja“ znamená lilie a tu si později nechala namalovat na bok svého stroje. „Bohužel, nezachovala se žádná fotografie, která by takto vyzdobený letoun dokumentovala,“ uvádí Yenne, „ale pilotům luftwaffe květina připomínala spíše růži, takže se stala brzy známou coby Bílá růže ze Stalingradu.“

Ztratila otce a chtěla létat

Lidija se narodila 12. srpna 1921 a vyrůstala v Moskvě, kam její rodiče přišli v roce 1918 z venkova. Žili v typickém dvoupokojovém bytě se společnou kuchyní. Když jí bylo 10 let, stala se pionýrkou. Po vyučování se setkávala s kamarádkami, učily se spolu, aby měly skvělé výsledky ve škole i sportu. Téměř každý ze spolužáků v jejím okolí tak fungoval.

Otec Vladimir Litvjak zpočátku pracoval v továrně a po nocích jako úředník na železnici. Časem se vypracoval až na zástupce komisaře na lidovém komisariátu dopravy. V době Stalinových čistek byl prohlášen za „nepřítele lidu“ a jako tisíce jiných členů strany a vládních úředníků jednoho dne „zmizel“. Jeho obvinění nebylo upřesněno a nikdy se nepotvrdilo. V roce 1938 byl popraven.

Třicátá léta byla v Sovětském svazu ale také dobou nadšení pro létání. Sovětští letci dosahovali všemožných rekordů. Stalin se o ně rád zajímal a podporoval je, aby se stali nejlepšími na světě.

Létání přitahovalo tisíce mladých lidí a od dětství o něm snila i Lidija Litvjaková. Když jí bylo čtrnáct, získala svolení navštěvovat výuku v místním leteckém klubu Osoaviachimu. Tato polovojenská organizace s nemožně dlouhým názvem (Společnost pro podporu obrany a leteckého a chemického průmyslu) umožňovala mladým lidem bez rozdílu pohlaví naučit se pilotovat kluzáky a letouny, ale také střílet a skákat padákem.

Foto: Repro z knihy Bílá růže ze Stalingradu

Stíhací letoun Jak-1, na němž zahájila Lidija Litvjaková svou kariéru stíhacího pilota.

Rodičům neřekla, že navštěvuje leteckou třídu, nezmínila se ani o tom, když v patnácti sama poprvé odstartovala let za řídící pákou cvičného dvouplošníku. Obdivovala Čkalova a další skvělé letce, ale i pro ni se tou hlavní inspirací stala Marina Raskovová.

Původně ctižádostivá operní zpěvačka, která se proměnila v pilotku, byla účastnicí rekordního dálkového letu z Moskvy na sovětský Dálný východ v září 1938 a stala se prominentní postavou heroického folklóru, který vznikl kolem Stalinových sokolů.

Jako studentka technického institutu měla fotografii Mariny Raskovové ve svém deníku. Vzorem v kariéře jí byla i po absolvování Chersonské vojenské letecké školy, po níž se Lidija stala instruktorkou v moskevském aeroklubu a v příštích třech letech vycvičila padesátku nových pilotů.

K letectvu ženy nechtěli

Bezprostředně po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se řada mladých žen, které byly leteckými instruktorkami, hlásila do armády. Byly však odmítány – mezi nimi i Lidija, ačkoli na frontě dlouhé tři tisíce kilometrů panoval kritický nedostatek pilotů.

V roce 1990 to v rozhovoru pro časopis Soviet Life vysvětlovala Jevgenija Žigulenková (navigátorka, která za války absolvovala 968 bojových letů): „V prvních měsících války ženy do leteckých jednotek nebyly přijímány. Mohly sloužit jen jako zdravotní sestry, telefonistky, protiletadlové dělostřelkyně, přestože mnohé z nás byly před válkou členkami aeroklubů a prošly jsme výcvikem v Osoaviachimu. Chtěly jsme být pilotkami. Obešly jsme mnoho dveří, ale pokaždé jsme byly odmítnuty.“

Foto: Repro z knihy Bílá růže ze Stalingradu

Majorka Marina Raskovová. Přišla s ideou zformování bojových leteckých pluků složených ze samých žen a přesvědčila o tom i Josifa Stalina.

A tak začaly posílat dopisy Marině Raskovové a ptaly se, jak se svými schopnostmi mohou sloužit vlasti a jak by se dalo narukovat. Marina byla členkou Nejvyššího sovětu, důstojnicí letectva a znala rozhodovací mechanismy. S kufrem plným dopisů šla rovnou na ministerstvo obrany.

Navrhla vytvořit samostatnou ženskou jednotku, v níž by mohly být využity dosud přehlížené rezervy tisíců žen. Ministerstvo souhlasilo, ale nápad ještě musel schválit samotný Stalin.

Raskovová apelovala u Stalina

Podle neověřených zpráv, které se před válkou šířily na Západě, byl mezi sovětským vůdcem a nejoblíbenější letkyní důvěrný až intimní vztah. Jisté bylo, že se osobně znali a často omílaná historka o tom, že Raskovová u Stalina apelovala, je výjimečně pravdivá. Sama o tom později vyprávěla Jevgeniji Žigulenkové. S nevídanou empatií prý Stalin prohlásil: „Jste si vědoma, že nám budoucí generace neodpustí, že jsme obětovali mladá děvčata?“

„Víte, ony stejně utíkají na frontu,“ namítla Raskovová. „Vezmou věci do svých rukou a bylo by horší, kdyby kradly letouny, aby tam mohly jít.“ A – jak vzpomínala Žigulenková – k takovému incidentu již došlo: „Několik dívek požádalo o nasazení a byly odmítnuty. A tak sebraly stíhačku a odletěly do boje. Prostě se nemohly dočkat.“

Stalin nakonec s návrhem souhlasil a rozkazem č. 0099 Lidového komisariátu obrany SSSR z 8. října 1941 měla pod velením Raskovové vzniknout 122. smíšená letecká skupina, v jejímž rámci měly být zformovány tři ženské letecké pluky (stíhací, bombardovací a noční bombardovací). Jednalo se o vůbec první jednotku v historii složenou ze samých žen a určenou k boji.

Poslali nám slečinky

Po zprávách o náboru se dobrovolnice začaly shromažďovat v Moskvě. Když se však wehrmacht dostal v polovině října až k jejímu předměstí, bylo asi 400 dívek přesunuto do města Engels (800 km jihovýchodně od Moskvy). Cesta vlakem trvala osm dní, vozy neměly žádné toalety a ženy dostaly pouze trochu chleba a solené ryby.

Foto: Repro z knihy Sovětské letkyně ve Velké vlastenecké válce

S řádem Rudé hvězdy na snímku z června 1943. Říkali jí „Bílá růže ze Stalingradu“, ačkoli ve skutečnosti si na bok letounu nechávala namalovat bílou lilii.

V Engelsu všechny prošly intenzivní přípravou. Letový výcvik, běžně trvající tři roky, byl zhuštěn do necelých šesti měsíců. Stíhací letecký pluk, jehož členkou byla i Lidija Litvjaková, byl vyřazen v dubnu 1942 a přidělen k vzdušné obraně Saratova.

Přání bojovat s Němci se Lidiji splnilo v září, kdy byla se sedmi dalšími pilotkami převelena na stalingradskou frontu a zařazena do klasického, tedy mužského leteckého pluku. Velitel major Chvostnikov nebyl zrovna potěšen: „Tohle je bojový útvar, ne aeroklub! Tady se každý den válčí. Čekali jsme opravdové piloty a oni nám poslali slečinky!“

Za několik dní ale změnil názor. Lidija zaznamenala 13. a 14. září hned tři sestřely německých letadel. „Ukázala se být mimořádnou stíhací pilotkou,“ napsal o ní Bill Yenne.

„Jako kdyby se nemusela nic učit. Je těžké říci, jestli to bylo na cíle bohatým prostředím, hořícím ohněm vrozené agresivity či mimořádnými leteckými schopnostmi, anebo kombinací všech tří složek.“

Strašidelný rozkaz č. 270

V říjnu 1942 byla převelena k 9. gardovému stíhacímu pluku a v lednu příštího roku ji další rozkaz přivedl k jiné elitní formaci, 73. gardovému stíhacímu pluku. Po dalších sestřelech byla v únoru 1943 povýšena na podporučici a vyznamenána Řádem rudé hvězdy. Navíc byla vybrána jako tzv. volný lovec. V této roli mohla létat ve dvojici s jiným zkušeným pilotem a vyhledávat a ničit cíle podle vlastní iniciativy.

V jednom ze soubojů na nebi byla Lidija 22. března vážně zraněna, ale dokázala ještě přistát. Vytáhli ji z kokpitu, v noze měla střepinu a krvácela. Měsíc se pak léčila v Moskvě. Tehdy často přemýšlela o svém otci.

Byla si absolutně jista jeho nevinou a věřila, že může očistit rodinné jméno tím, že se vyznamená v boji. Jestliže však ruka státu dopadla na něj, může dopadnout na kohokoli, dokonce i na ni samotnou. Věděla, co znamená Stalinův rozkaz č. 270 ze srpna 1941. Každý, kdo padne do zajetí, bude považován za dezertéra. Může být zastřelen na místě a členové jeho rodiny mohou být zatčeni.

Ona se nezřítila za německými liniemi, ale mohla. Měla k tomu jen kousek, stačilo pár minut. Co by asi učinil politický komisař pluku, kdyby byla zajata a pak repatriována? Co by se přihodilo jí, matce a mladšímu bratrovi?

Nenaplněná láska

Po návratu k jednotce byl její pluk převelen do oblasti Donbasu a umístěn na východní Ukrajině ve městě Krasnyj Luč v dnešní Luganské oblasti. Často létala v sestavě s nadporučíkem Alexejem Solomatinem a mezi piloty kolovaly řeči, že byli milenci či dokonce tajně sezdáni.

Ve skutečnosti byl jejich příběh spíše nenaplněnou romancí než milostným vztahem. Solomatin zahynul 21. května. Matce napsala: „Víš, on zrovna nebyl chlapík podle mého vkusu, ale díky jeho vytrvalé lásce ke mně jsem ho nakonec měla ráda. Teď se mi zdá, že takového člověka už nikdy nepotkám.“

Foto: Repro z knihy Sovětské letkyně ve Velké vlastenecké válce

S matkou Annou Vasiljevnou, když se v dubnu 1943 po zranění léčila v Moskvě.

Po jeho smrti se létání a boj staly pro Lilju vším. „Nemohu myslet na nic jiného než na boj,“ psala do Moskvy koncem července. Tehdy měla za sebou jinou dramatickou událost, když se 22. července dostala se svým velitelem Ivanem Golyševem do souboje s několika messerschmitty.

Golyšev byl zasažen a zřítil se. Ona dokázala se zmrzačeným strojem nouzově přistát za nepřátelskými liniemi. Mechanička jejího letounu Inna Pasportnikovová ve vzpomínkách uvedla: „Naštěstí u ní přistál jiný sovětský stíhač, a než stačili Němci doběhnout, vzal ji na palubu a ona jim tak unikla. V naší oblasti byla dvě různá letiště a pilot přistál na tom druhém, takže nikdo nevěděl, kdo to byl, a Lilja to taky nikdy nezjistila.“

Zlatá hvězda až v roce 1990

Prvního srpna 1943 však už Inna čekala na Liljin návrat marně. Ze čtvrtého bojového letu toho dne se nevrátila. Naposledy byla spatřena, jak kouřovou clonou míří střemhlav do mraků nad nepřátelským územím, pronásledovaná dvojicí německých stíhaček.

„Lily si prostě nevšimla Messerschmittů 109, které doprovázely německé bombardéry,“ vysvětloval Ivan Borisenko, který ji viděl jako poslední. „Dva z nich na ni zaútočily a ona, když je zpozorovala, zatáčela směrem k nim. Pak se všichni ztratili v mracích.“

Borisenko se snažil kolegyni ve vzduchu nalézt, ale marně. Neviděl ani, že by nějaký letoun explodoval. Po osvobození tohoto území se okamžitě začalo s hledáním pohřešovaného jaku a jeho pilotky, ale žádný z nalezených skeletů neodpovídal popisu Liljina stroje. Nemohla dostat navržený titul hrdiny Sovětského svazu. Nezvěstní a zajatci se považovali za zrádce. Bylo nutné mít hrob a ostatky.

V létě 1969 našli dva chlapci na okraji osady Koževnje trosky letounu a pod jeho křídlem nevelkou kostru. Pozdější expertiza úlomků v Moskvě ukázala, že se podle sériového čísla jedná o stroj Litvjakové, a protože na tomto úseku fronty byla nezvěstná jediná stíhací pilotka, byly kosti identifikovány jako její.

Na základě toho ministerstvo obrany 31. března 1986 potvrdilo, že ostatky patří Litvjakové, a 5. května 1990 byla konečně posmrtně vyznamenaná. Zlatou hvězdu hrdiny SSSR převzal její bratr Jurij poté, co dekret podepsal sovětský prezident Michail Gorbačov.

Zahynula v boji?

Gian Milanetti i Bill Yenne však ve svých publikacích shodně poukazují na několik nových svědectví a faktů, podle nichž lze téměř s jistotou předpokládat, že Lidija Litvjaková 1. srpna 1943 nezemřela.

„S největší pravděpodobností se po zásahu od Bf 109 ukryla do mraků, aby mohla bezpečně vyskočit na padáku,“ píše v závěru své knihy Milanetti. „Dopadla na okupované území a dostala se do zajateckého tábora.“

Oba historici se mj. odvolávají na svědectví stíhacího pilota Vladimira Lavriněnka, jenž s ní létal a který se domnívá, že později zahlédl Lilju v německém táboře pro válečné zajatce. Odkazují také na reportáž ruské televize ze Švýcarska z roku 2000, v níž reportér vzpomenul bývalou sovětskou pilotku z let druhé světové války, matku tří dětí, která byla během války dvakrát zraněna a od jejího konce žije v cizině.

Konec Bílé růže ze Stalingradu tak zůstává záhadou. Jako mnohé z jejího života i fakta obklopující smrt nejslavnější stíhací pilotky Sovětského svazu se proplétají s mýty.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků