Hlídači domácích mazlíčků. Práce, která baví, ale rozhodně není pro každého

Ve dveřích rodinného domu v pražské Libni nás vítá chodský pes, a když Kateřinu Kudibalovou (31) s fotografem následujeme do obýváku obloženého zvířecími klecemi, kolem nás se mihne ještě černý kocour. Dvojice pobíhající na volno představuje zdejší trvalé obyvatele, kromě nich se Kateřina v den rozhovoru přes agenturu Canis Cattus za úplatu stará o čtyři králíky a pár morčat.

„Hraniční počet je devět. Kdybych tu zvířat měla víc, už se sem dceři nevejdou hračky,“ ukazuje maminka ročního batolete na sporadický prostor uprostřed místnosti. „Každý den po nich navíc čistíte klece a třikrát denně zametáte,“ doplní.

Na rodičovské dovolené, před níž kontrolovala zemědělcům dotace, je to pro ni ideální brigáda, která jí v sezoně přihodí až osm tisíc korun a díky níž nemusí shánět chůvu.

Dítě si prý zvěřinec zamilovalo a takto alespoň pozná faunu naživo, byť se s ní seznámilo i na ranči, který Kateřina s partnerem podkovářem bokem provozuje v Dolních Chabrech. Kolem zvířat se pohybuje odjakživa, jejím dnes už vyplněným snem bylo mít vlastní koně.

„Když dceru králík náhodou rafne, což se ještě nestalo, aspoň se naučí, že si má příště dávat pozor,“ dodává. Na první pohled se mi ušáci jeví nekonfliktně, čemuž se hlídačka od srdce zasměje. „Po ruce mi startují všichni! Zrovna teď se ale těší na salát,“ oponuje, když jim spravedlivě rozděluje oběd.

Teritorium si tvrdě brání hlavně samice, ta nejagresivnější bydlí na samotce v rohu. Stačí však fígl – chytit ji za hřbet. Takové chňapnutí králíka zklidní, je na něj totiž od narození zvyklý od matky.

Zvířecí repertoár měla Kudibalová před mateřstvím, které ji ukotvilo doma, širší. Přes šest let se vedle koček a psů starala prakticky o jakéhokoliv živočicha. Zdráhá se hlídat jen hady, z nichž má panickou hrůzu, a papoušky, kvůli jejich řevu.

Jednou pečovala o agamu, kterou měla za úkol nechat proběhnout mimo terárium a pak zase zahnat zpátky. „To tak těžké nebylo. Horší bylo, že trousila bobky po bytě a já je po ní musela sbírat,“ říká.

Překvapit ji však dokázali i konvenčnější mazlíčci, třeba kočka, na kterou měla hodinu dohlížet a jež byla po celou dobu zalezlá, nebo šest psů, které hlídala u majitelky doma i přes noc a kteří s ní byli zvyklí spát v jedné posteli. „To byl masakr, za týden jsem se ani jednou nevyspala,“ protáčí panenky.

Hororový scénář je, když zvíře během hlídání zahyne, což se jí stalo s morčetem. „Když mi ho přivezli, přes dlouhé chlupy nebylo vidět, jak je vychrtlé. Ucítila jsem to, když jsem ho vzala do ruky,“ popisuje. Druhý den ráno už leželo mrtvé.

„Nejprve jsem zavolala do agentury, na jejich pokyn jsem ho zabalila do igelitky a uložila do mrazáku,“ vypráví, jak se potom spojila s paničkou. „Věděla, že to nebyla moje vina, morče už bylo starší, ale byla smutná, že neumřelo u nich. Převzala si ho, aby ho mohli pohřbít doma.“

Ne vždy jde všechno podle plánu, a tak někteří majitelé pro jistotu vyžadují každodenní fotoreportáž z hlídání nebo zaslání „ujišťovací“ esemesky ráno i večer. „Někdy už pomalu nevím, co jim mám pořád hlásit. Napíšu, že se má zvířátko dobře, krásně baští, na záchod chodí a že je pozdravuje,“ usmívá se.

Samojedka Berwyn zdálky vypadá trochu jako lední medvídě. Když však sněhobílá fenka sibiřského plemene zvučně zavyje, není o její příslušnosti k domestikovaným šelmám pochyb. V parku na pražském Proseku ji při našem setkání poprvé naostro venčí zběhlá kynoložka Tereza Kuželová (31) a nemůže si ji vynachválit. „Je to přesná představitelka své rasy. Otevřená a přátelská,“ libuje si.

Na zkoušku ji hlídala už minulý týden a schůzka s majiteli dopadla na výbornou. Přesto svého miláčka pro jistotu vybavili GPS lokátorem připevněným k jeho obojku, aby měli nonstop přehled o tom, kde se po dobu jejich nepřítomnosti nachází. „Musí se sice obden nabíjet, ale je skvělý i jako pojistka nepředvídatelných událostí, kdyby třeba nedej bože utekla,“ připomíná hlídačka.

Berwyn, které neodolá žádný kolemjdoucí – každý si ji chce při procházce pohladit –, má na hlídání vyloženě za odměnu. S některými psy to tak sluncem zalité není, všechno je odvislé od výchovy, plemene a povahy. „Nedělají mi problém velká, malá ani bull plemena. Mnohdy je jednodušší domluva s velkým, ale vychovaným psem než s malým rozmazleným voříškem,“ tvrdí.

Se psy si nakonec vždycky nějak poradí, někdy je to horší s jejich páníčky, kteří si představují neproveditelné. Jeden majitel brachycefalického plemene, tedy se zkrácenou lebkou i dýchacími cestami, kvůli čemuž typicky chroptí a funí, si vymínil, aby se psem hlídačka v pětatřicetistupňovém horku trénovala běh, který ho takřka ohrožoval na životě. Kategoricky to odmítla.

„Jiná klientka naší šéfce tvrdila, že jsem jí vrátila kulhající pejsky. Nemám tušení, o co šlo, ode mě odcházeli v pořádku,“ prohlašuje.

Nynější vedoucí obchodu s chovatelskými potřebami odmala tahala domů nejrůznější zvířata, od potkanů přes strašilky po ježčí mláďata, a rodiče jí tuto vášeň tolerovali. Nakonec vystudovala dostihovou školu v Chuchli. „Jednou jsem ale z koně ošklivě spadla a už jsem k nim po tomhle zážitku nenašla vztah. Tak jsem natrvalo přesedlala na psy, se kterými je obdobná komunikace jako s koňmi, “ vypráví.

S brigádou začala při vysoké škole, kterou nedokončila. Dnes chodí venčit kvůli nedostatku času jen známým po okolí za naturálie, „med nebo pozvání do restaurace“. Od nástupu do práce a přestěhování do vlastního bytu hlídá psy především u sebe doma.

Sama chová tři holandské a dva belgické ovčáky a jednu jejich kříženku, k nim si přibírá čtyři, maximálně pět dalších psů. „To už je fakt strop. Venčení je pak na etapy a jsem ráda, když si jdu v jedenáct večer lehnout,“ vzdychne, jelikož svěřence občas musí i vykoupat, učesat, ostříhat jim drápky nebo vyčistit uši, chronicky nemocným zase nenápadně podstrčit léky. Na úkor svého pohodlí si pak i během „žní“ dříve vydělala maximálně deset tisíc korun měsíčně.

Vydat se za hlídaným psem nebo kočkou hromadnou dopravou přes celou Prahu není problém pro referentku ve výslužbě Doris Jonákovou (67), s níž se potkáváme v jejích domovských Horních Počernicích. Vyrostla na venkově mezi zvířaty, která jí v metropoli chyběla, což si nyní kompenzuje.

„Auto jsem nikdy neměla a ani ho nechci. Práci beru i jako výlet, při kterém prozkoumám neznámá zákoutí města,“ prozrazuje s tím, že si k důchodu přilepší od stovky po osm tisíc korun.

Trochu z ruky to měla do Stodůlek za jedním maltézským psíkem nebo při hodinové jízdě do Ruzyně, kde před deseti lety navštěvovala milovaného zlatého retrívra, svého prvního „klienta“. „Vůbec mi nevadilo, že jsem kvůli němu jezdila tak daleko za pouhých osmdesát korun na půl hodiny. Strávila jsem s ním vždycky delší dobu, bavilo mě si s ním hrát a přetahovat se o míček…,“ zasní se.

Nezapomenutelný pro ni ovšem byl německý ovčák, který jednou při venčení zatáhl za vodítko, protože zpozoroval kočku, tak prudce, že se za ním vezla po břiše deset metrů. „Nemohla jsem se na něj zlobit, byl to jenom pes. Uvědomila jsem si ale, že veliké hafany už asi nezvládnu, a domluvila se s agenturou na menších pejscích,“ uznává, že přecenila své síly.

Dnes si nejvíc bere domů na hlídání kočky, které tak dělají společnost jejímu siamskému kocourovi Cipískovi. Vzájemně se prý snesou obvykle bez šarvátek. „Nejdřív na sebe syčí, ten můj dává cizímu najevo, že je to jeho území. Pak se spolu asi nějak domluví a už se společně válejí na gauči,“ odvětí.

Ve svém bytě 2+kk kočky na noc odděluje podle toho, jak se mezi sebou snesou, přičemž k sobě bere téměř výhradně vykastrované jedince. „Nejdřív jim ukážu, kde mají záchod, pak taky rohožku na škrábání. Naštěstí mi žádná kočka nikdy nic nezničila,“ klepe na dřevo.

Když potřebuje klid, třeba během hlídání vnoučat, pustí kočkám video s pořadem o zvířatech, který je prý zaručeně zabaví. „Zvířata mě nijak neomezují, ale člověk je při téhle práci musí mít rád. Já je beru jako dary od pánaboha. Kdybych si chtěla vydělat, našla bych si jinou brigádu,“ říká.

Šéfka agentury Canis Cattus Agáta Jaurisová (27) před jejím založením před sedmi lety hlídala mazlíčky pod hlavičkou jiných firem, nebyla však moc spokojená s jejich fungováním. Se zákazníky chtěla mít osobnější přístup, což se prý ve velkém stylu, jaký mívá konkurence, nedá.

„Některým klientům se nelíbí, že nejprve musí zaplatit i několik tisíc za registraci, a teprve pak si mohou objednat hlídání,“ zmiňuje s tím, že sama od nich vybírá 70 korun na náklady na elektronický podpis smlouvy.

Po hlídačích, kterých má aktuálně na dohodu o provedení práce najatých okolo třiceti, vyžaduje plnoletost, komunikativnost a větší zkušenost s chovatelstvím. „Pokud jste jednou známému venčili psa, určitě nám to nestačí,“ upozorňuje. Podmínkou je i čistý trestní rejstřík a základní znalosti veteriny.

Brzy chce obnovit kurz první pomoci zvířatům, který už dříve uspořádala. Ten hlídačům napoví kupříkladu i v otázce, jak se zachovat, když má zvíře průjem nebo je přehřáté. Chybou je ho ve vedrech ponořit celé do ledové vody, vhodný postup je naopak ochlazovat ho postupně od pacek až po hlavu.

V minulosti Jaurisová zaměstnávala hlavně studenty, penzisty a novopečené maminky. Poslední dobou si všímá, že přibývají zájemci o přibližně poloviční úvazek, kteří časově flexibilní hlídání kombinují třeba se soukromým doučováním.

„Personál tvoří skoro výhradně ženy, muži vždycky z nějakého důvodu odpadnou. Měla jsem pána, který hodně hlídal psy, ale pak se začal profesionálně věnovat práci na cvičáku. Nebo studenta, který brigádu později neskloubil se školním rozvrhem,“ upřesňuje.

U důchodců bývá potíž, že si na venčení vybírají převážně menší psy, což jim Jaurisová – s výjimkou například hlídačky Doris – povětšinou zatrhne. Poptávka je různorodá, od čivavy po bernardýna, a nerada vidí, když se hlídač nedokáže přizpůsobit velikosti a náročnosti jakéhokoliv plemene.

Od podřízených vybírá provizi ve výši okolo třetiny jejich výdělku. Jestliže hlídač na půl hodiny venčí psa, obdrží 140 z celkových 190 korun podle současného ceníku.

„Venčení je pro pracovníky nejméně výhodné, ale jde o stabilní příjem. Klienti ho většinou potřebují na pravidelné bázi. Hlídání koček bývá nárazovější, ale odměna je vyšší,“ vysvětluje. O víkendech a ve všední dny mezi 20. a 8. hodinou je u hlídání 20procentní přirážka, o státních svátcích 50procentní.

Pokud si někdo pejska vezme k sobě domů na 24 hodin, dostane 364 korun za den. To se může zdát málo, ale když si vezme na hlídání více psů, je to už finančně zajímavé.

Agenturu občas oslovují i hotely, kde jsou ubytovaní zaneprázdnění hosté se psem, jehož potřebují venčit, anebo cizinci mířící do Česka na natáčení filmu: „Na Barrandově jsem venčila psy Němkám, které byly hrozně překvapené, že u nás nefunguje klasický západní model, kdy venčitelka vyzvedne víc psů a jde s nimi na celý den na psí hřiště.“

Po opadnutí pandemie zažívá agentura nárůst poptávky, což Jaurisová připisuje i vypozorovanému zvýšenému zájmu o pořizování mazlíčků v posledním roce. „Objednávky na léto přijímáme kolikrát už od ledna. Někteří lidé mi o prázdninách klidně i v deset hodin večer zavolají, že zítra potřebují předat psa na hlídání. To ale mají smůlu,“ uzavírá.

Portál hlidacky.cz sdružuje hlídače z celé republiky, kteří se mohou bezplatně zaregistrovat a reagovat na inzeráty s poptávkami. Ceny za hodinové hlídání mazlíčků začínají už na 60 Kč.

Agentura Nechci být sám nabízí hlídání a venčení mazlíčků všeho druhu v Praze a na Plzeňsku. Hodina vás přijde na zhruba 250 korun za kočku a 265 korun za psa.

Na serveru luckycat.cz vyjde hodinové hlídání kočky na šest stovek. V ceně je např. hraní si s mazlíčky, česání či zasílání pravidelných zpráv, včetně fotek.

Nadstandard ve formě hlídání hospodářských zvířat jako koní, koz či vepřů a exotických mazlíčků typu klokanů, opic nebo pštrosů poskytuje firma Petland. Za jednu návštěvu si účtuje od 500 do 1000 Kč včetně dopravy.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Ubytování a hotely pro zvířata