Ewa Farna: Nedělám si hlavu z toho, co o mně lidi tlachají

S časem zachází hospodárně. Raději než dlouhým rozhovorům s novináři ho věnuje čtyřletému Arturovi a roční Elle, jejichž soukromí spolu s manželem, kytaristou a písničkářem Martinem Chobotem, pečlivě střeží. Podstatně ochotněji mluví o velkém koncertu v pražské O2 areně, jímž 14. října oslaví kulaté narozeniny i se svými fanoušky.

Soukromou oslavu svých třicetin už máte za sebou. Jak jste si ji užila?

Měla jsem jednu oslavu v rodinném kruhu, další pak s rodinou z manželovy strany a taky party s kamarády a spolupracovníky. Bylo to moc fajn. Čeká mě ještě koncert v O2 areně, který beru jako oslavu se svými fanoušky, právě v tomto duchu se celý koncert ponese. Bude to největší koncert za sedmnáct let mého působení. Myslím, že si ho maximálně užiju a taky si díky němu definitivně uvědomím tu třicítku. Hrozně se na to těším!

Do O2 areny se vejde zhruba dvacet tisíc diváků. Cítíte z tak velkého publika respekt?

Davy na koncertě mě motivují, dodávají mi adrenalin a jsou mým motorem, nemám z nich strach. Cítím samozřejmě stres a obavy z producentského hlediska. To znamená, že mi záleží na tom, aby všechno klaplo a stihlo se podle mých představ. Chci, aby to bylo co nejautentičtější, zábavné a aby lidi, co se na ten koncert těší několik měsíců, s námi strávili nezapomenutelné chvíle.

Připravit tak velký koncert není jen tak…

Samozřejmě je to někdy náročné, jde o docela velký kolos. Režie a supervize je na mně. Když plánujete tak velkou akci, vždycky vám do toho něco může hodit vidle. Během celého roku příprav se proto některé věci měnily. Koncert v O2 areně představuje sedmnáct let mojí hudební cesty, chci v něm představit svůj vývoj od dítěte přes slečnu až po ženu. Je v tom hodně emocí a zároveň je potřeba udržet jasný směr.

Jak se vám daří skloubit přípravy s péčí o dvě malé děti?

Jako máma mám nějakým způsobem omezený pracovní čas, respektive čas na klidné utřídění myšlenek, takže je to se mnou někdy těžké. Dělám ale v rámci svých možností maximum a věřím, že koncert bude jedinečný svým rozsahem, choreografiemi, hosty i programem. Už teď jako producent akce vím, že máme skoro plno, což je pro mě neskutečně nabíjející a zároveň uklidňující. Nemám už ten stres, že bych se octla v poloprázdné hale. Čím víc lidí, tím šťastnější lvice! (směje se)

Co vás na živých vystoupeních nejvíc baví?

Živelnost, energie, svoboda. I když si všechno naplánujete, najednou je to na vás a můžete takřka cokoli udělat, cokoli říct. Je to zodpovědnost a zároveň neskutečný rajc.

Dodržujete rituály, které vám před koncertem pomáhají dostat se do toho nejlepšího možného rozpoložení?

S kapelou si stoupneme do kruhu, dáme si ruce na sebe, řekneme si něco hezkého a povzbuzujícího a za pokřiku ty ruce vyhodíme nahoru. Sama se vždy kraťounce pomodlím a samozřejmě rozezpívám.

Považujete třicítku za zlom?

Jako zlom jsem cítila mateřství, rodičovství, které nastoupilo před čtyřmi lety. O těch pocitech jsem zpívala na desce Umami. V souvislosti s třicítkou žádné změny nevnímám. Mám pocit, že věk je spíš o tom, jak to máte nastavené v hlavě. Znám lidi, kterým je dvacet osm a jsou staří, pak naopak šedesátníky, kteří jsou věčně mladí. Rozhodně nejsem typ, který ve třiceti bude říkat, že je už starý, to mi přijde mimo.

Máte v souvislosti s narozeninami potřebu bilancovat, hodnotit svůj dosavadní život a kariéru?

Mám pocit, že jsem toho za těch třicet let stihla dost, možná právě proto nemám žádné depky. Jestli budu v tomhle tempu pokračovat, tak to bude pestrý život. Zpívání je mým hobby i prací více než půlku mého života, k tomu jsem stihla rozvíjet soukromý život, tedy mít děti, manžela. Beru tohle všechno jako obrovské požehnání a cítím se velmi vděčná, přeju si jen, ať to trvá dál. Jsem ráda, že se mi podařilo udržet balanc, vyvážit svůj pracovní a soukromý život. Můžu se živit tím, co mě nejvíc baví, a zároveň být mámou, která se věnuje dětem. To považuju za svůj největší úspěch.

První dítě se vám narodilo v roce 2019, kdy vám bylo pětadvacet let. Považujete za výhodu, že jste se stala maminkou celkem brzy?

Rozhodně jsem chtěla být maminkou spíš brzy než později. A když už jsem byla vdaná (svatba s Martinem Chobotem proběhla v roce 2017, pozn. red.) a chtěli jsme oba rodinu, tak nebylo co řešit. Přijde mi fajn představa, že ve čtyřiceti budu mít patnáctiletého syna. Snad mi bude dáno a budeme mít hezký, blízký vztah. Měla jsem děti jako poměrně mladá asi i díky tomu, že jsem od dvanácti let pracovala, takže v pětadvaceti letech jsem nebyla v situaci, že bych končila školu a teprve se začínala stavět na vlastní nohy a rozjíždět kariéru. Tyhle věci už jsem měla, proto jsem byla v jiné rozhodovací pozici. Rozhodně tenhle svůj scénář nikomu nenutím jako jediný správný a hodný následování, za sebe ale můžu říct, že jsem za něj moc ráda.

Do jaké míry mateřství ovlivňuje vaši hudbu?

V některých písničkách se odráží přímo, třeba právě na desce Umami. Je na ní singl Tělo, který je o tom, co všechno tělo funkčně dokáže, čeho je schopné. Napsala jsem ho právě po zkušenosti se zázrakem přírody, kterým pro mě těhotenství bylo. Písnička Umamy (Kořeny a křídla) je zase takový dopis synovi, kterým jsem tu desku uzavřela. Mateřství ovlivňuje moji tvorbu i nepřímo, tím, že mi pomohlo změnit na některá témata náhled, zaujmout jiný úhel pohledu. Přeskládala jsem si priority a to se pak zrcadlí v tvorbě. Možná se ani tak nemění témata, o kterých zpívám, jako spíš to, jak je v písničkách zpracovávám a jaký na ně mám názor.

Nedávno jste vydala singl No a co. Je v něm patrná touha po rebelii, chuť dělat zakázané věci. Co vás k němu inspirovalo?

Právě O2 arena! Představila jsem si lidi, kteří si koupili lístek na můj koncert měsíce dopředu, možná si kvůli tomu museli zařídit hlídání nebo naplánovat cestu do Prahy z větší dálky. Pak vyrazí s partnerem nebo s kámoškou, zapomenou na zítřek, ten dort si tentokrát neodřeknou, dají si k tomu prosecco a v deset večer spát nepůjdou. No a co? Dneska budou dělat i ty věci, co normálně nedělají nebo by dělat neměli. Užijí si ten večer na maximum.

Umíte si užít přítomnost právě takhle, bez výčitek?

V singlu No a co zpívám o tom, že mívám takové puberťácké, zlobící chutě. Občas bych chtěla mít odvahu dělat věci, které se dělat nemají. Třeba zazvonit na zvonky v paneláku a utéct. Nebo si dovolit nějaké zakázané potěšení. Když mě děti budou chtít převléct za postavu z pohádky a jet tak tramvají, nemám problém to udělat, i když nějaké ty udivené pohledy asi schytáme. Dospěla jsem k tomu, že ačkoli doufám, že jsem empatický a ohleduplný člověk, jsou situace, kdy mi už nesejde na tom, kdo si o mně co pomyslí. Žiju pro sebe a své blízké.

Cítíte se občas jako rebel?

V některých věcech jsem hrozně nudná. (směje se) Chovám se většinou podle pravidel, jsem tradiční. Občas se ale nebojím jít proti proudu, když jde o věci, za kterými si stojím. Nevadí mi být klidně jediná, naopak mě to baví. Týká se to třeba i nového klipu k písni No a co. Je interaktivní, na webu klip.ewafarna.com načtete svoji fotku a během pár vteřin uvidíte klip, v němž se objevíte, a navíc můžete ovlivňovat jeho děj. Když jsem slyšela, že v klipu tohle ještě nikdy nikdo nepoužil, měla jsem radost.

Často vystupujete v Polsku. Čím se od sebe polské a české publikum liší?

Není úplně jednoduché to popsat, je to téma spíš na knížku. Každé publikum je vlastně dost jiné, jak časem zjišťuju. Fanoušci v Polsku dokážou být mnohem fanatičtější, Češi se zase někdy chovají až moc familiárně. Rozdíly jsou dané i tím, že Polsko je podstatně větší. Jako zpěvačka jste tam pro většinu obyvatel vzdálenější, obtížněji dosažitelná. Když v Polsku někam přijedete, fanoušci jsou schopní čekat na vás hodiny před hotelem nebo se v něm ubytovat, aby vás ráno potkali v lobby. Klidně běží za autem, jen aby získali podpis. Je v tom víc hysterie a pro člověka je to samozřejmě ego booster, nabije vás to sebevědomím. V Čechách je zase obvyklejší tykání, jsem pro lidi jejich Ewička.

Mají to jednodušší zpěváci a zpěvačky v Polsku, nebo u nás?

Těžko říct. V Čechách je těžší se skutečně proslavit, v Polsku zase mnohem těžší udržet se. Já jezdím do Polska ráda, vždycky se těším na své polské známé, na to, že zase uslyším polštinu a dám si barszcz, což je čistý vývar z masa a řepy. Nejlepší věc! Polská kuchyně je výborná.

Vaříte ji i doma?

Doma málokdy, měla bych ji připravovat častěji. Ani českou kuchyni moc často neděláme. Většinou uvařím, co dům dal, upřednostňujeme spíš lehčí jídla. V Polsku si ale ráda vychutnám pierogi nebo bigos (plněné taštičky a guláš z masa, zelí a hub, pozn. red.). Mám taky moc ráda bramborové placky, které jsou tradiční u nás na Těšínském Slezsku a na rozdíl od českých bramboráků je opékáme nasucho. Jíme je se zakysanou smetanou a se škvarky. Vždycky když přijedu k rodičům, ráda si na nich pochutnám.

Hodně času strávíte na cestách. Posloucháte v autě hudbu?

Jsem spíš vášnivý posluchač podcastů než hudby. Té mám v životě tolik, že se ráda uklidním u povídání. Podcasty jsou pro mě inspirativní, třeba i pro sbírání témat na písničky. Nejdůležitější mi totiž připadá, aby měl člověk co říct. Díky podcastům objevuji rezonující témata, pomáhají mi klást si zajímavé otázky. Mám ráda ty, co jdou do hloubky, poslouchám věci i totálně mimo svůj obor, obohacuje mě to. Poslední dobou zkouším podcasty v angličtině, ale nejčastěji střídám české a polské. Co se týká hudby, objevila jsem skvělého amerického písničkáře JVKE, jeho píseň Golden Hour je krásná záležitost. Ráda si poslechnu i starší věci, třeba Arethu Franklin.

Plánujete na své hudební cestě zůstat u popu, nebo máte chuť rozvíjet i další žánry?

Ve svých písničkách vždycky ráda takzvaně líznu nějaký jiný žánr. Pop je v tomhle paradoxně hodně svobodný, protože v dnešní době zahrnuje spoustu hudebních stylů. Jako popová zpěvačka můžu dělat rozmanitou hudbu, kdežto když děláte rokenrol, tak vám cestování do popu nebo jazzu fanoušci jen tak neprominou.

Ráda se rozvíjím, zkouším nové věci, jsem otevřená, spojuju se s novými tvůrci. Uvidíme, co se bude dít do budoucna. Jedno je jisté: vždy to bude to, v čem se aktuálně cítím dobře a bude to autenticky odrážet mé rozpoložení.

A čeho byste chtěla dosáhnout v osobním životě?

Jako máma chci vychovat šťastné, zdravé, nezávislé, vědomé, dobré lidi, se kterými bych si moc přála mít zdravý, blízký vztah. Chtěla bych udržovat zdravé vztahy se svými blízkými i sama se sebou. A taky umět i nadále pociťovat radost, být schopná i ochotná se pořád vyvíjet a prožívat život naplno.

Co byste dnes poradila svému mladšímu já, kdybyste měla tu možnost?

O tom mám písničku Verze 02. Setkávám se v ní se svým mladším, dvanáctiletým já, abych se dozvěděla, jestli se ze mě nestal někdo, kým bych nechtěla být, s kým bych se jako dítě nekamarádila. Jasnou odpověď na to nemám, je to spíš polemika. Zpívám tam: proč křišťálovou kouli u nohy mít? Chci tím říct, že je lepší neznat budoucnost. Život je třeba prožít i se zklamáním, se všemi slepými uličkami, které k naší cestě patří a utvářejí to, kým jednou budeme. A pokud jsem tady a teď spokojená, pak bych nic neměnila. A já spokojená jsem. Mám se pořád na co těšit - na dovolenou po narozeninových koncertech v O2, na čas strávený s rodinkou, taky na Vánoce s dětmi, na jejich radost.

Jakou radu byste dala těm, kteří vás vnímají jako vzor?

Jejda, já asi nejsem člověk, co by měl dávat rady. (směje se) Vždyť já ničemu pořádně nerozumím. Tak snad jen něco, s čím mám osobní zkušenost: nedělat si hlavu z toho, co o vás lidi, kterým na vás stejně nezáleží, tlachají. K srdci si beru názory jen těch, ke kterým bych si šla pro radu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Umami - Ewa Farna, Singles & Specials - Ewa Farna, Ewa Farna a Janáčkova filharmonie Ostrava