České čtvrti a ulice, které předci pojmenovali po Betlému

Už jen několik set metrů a budeme na místě. Rychle se stmívá a poslední úsek vede po lesní cestě. Zapínáme světla a jen tak tak se na úzké cestě, kam se auto sotva vejde, vyhýbáme kmenům stromů, které ji z obou stran lemují.

Biblická cesta do Betléma, městečka v dnešní Palestině, prý také byla strastiplná, a to ji přitom svatý Josef a Panna Marie na rozdíl od nás absolvovali pěšky. Do místa, které leží nedaleko Jeruzaléma, se Josef vydal kvůli nařízenému sčítání lidu, a jelikož večer nesehnal žádný nocleh, uchýlil se s těhotnou Marií do přístřešku pro dobytek. Tam Marie ještě téže noci porodila syna Ježíše.

S kolegou fotografem nocleh nehledáme, jen doufáme, že v hořické ulici Betlém potkáme za šera ještě nějakého obyvatele a zbytky světla umožní pořídit pár fotek. Navigace si s námi ale pohrává a kdoví proč nás nevede normální asfaltkou, ale zjevně málo používanou lesní cestou. Konečně cedule na plotě: Betlém.

„Hledáte někoho?“ nakloní se do okénka paní Denisa, která se od lesa vrací z procházky se dvěma syny. Popravdě přiznáme, že vlastně nikoho, ale dáme se s ní do řeči. Do Betléma se před deseti lety přistěhovala z Benátek. Nebylo to tedy z Itálie, nýbrž z Benátek nad Jizerou, a nikoli do Palestiny, ale do Hořic, města v Královéhradeckém kraji, kde je Betlém tou vůbec nejvýše položenou ulicí.

„Manžel tady koupil dům. Připadáme si trochu jako na vesnici. Bydlíme na kopci, a když jdeme dolů, říkáme, že jdeme do města, i když je Betlém jeho součástí,“ vysvětluje. „S jedním dítětem dobrý, to jsem ten kopec dávala v pohodě, ale s druhým to už bez auta nejde,“ otočí se na své syny, kolem nichž se motá toulavá kočka.

Hořická ulice Betlém čítá kolem čtyřiceti čísel popisných, převážně malých rodinných domků, a ještě nedávno vypadal její povrch jako tankodrom. Od loňska je krásně opravená, s novým asfaltovým povrchem. Co se nezměnilo, je její šířka. Dvě auta se tu nevyhnou a úzké chodníčky nestojí za řeč. Snad i proto se tu podle paní Denisy žije docela pospolitě.

„Pozdravíme se, dáme řeč. Je tu dost rodin s dětmi, takže se navštěvujeme a je to docela příjemné. Nedávno se jeden barák prodal, noví majitelé mají dvě děti, tak už jsme se s nimi taky seznámili,“ zvesela popisuje.

Nad mou otázkou, jestli tu všichni mají na Vánoce za oknem „povinně“ papírové nebo dřevěné betlémy, se ale jen usměje.

Zatímco v jiných českých Betlémech je vazba na křesťanské tradice patrnější, tady se jednoznačné vysvětlení názvu ulice nenabízí.

Jak ale vysvětluje Oldřiška Tomíčková, odborná pracovnice a kurátorka Městského muzea a galerie Hořice, i některé jiné Betlémy se stejně jako ten hořický nacházejí na svahu a jejich zástavbu v minulosti tvořily skromné chaloupky. Takový obrázek pak malíři a výtvarníci vtiskli betlémům coby vánočním dekoracím.

„Hořický Betlém se nachází v nejsevernější části města, kde malé domky bývaly obydleny tkalci a kameníky, příslušníky zdejších nejtradičnějších povolání nejchudších obyvatel. Život zde nebýval snadný a půda drobných políček nepříliš úrodná a kamenitá,“ říká Oldřiška Tomíčková.

Překrásný výhled do širokého okolí poněkud kazí fakt, že vrch zároveň sloužil jako popraviště.

„Cestou do kopce tak mohli hříšníci litovat svých provinění a výhledem do kraje se rozloučit s tímto světem. Dnes toto smutné místo připomíná kamenný křížek, zhotovený v roce 1890 v ateliérech sochařské školy podle návrhu učitele Karla Holuba. Krásy Betléma pak zachytil na svých kresbách nadaný kreslíř Rudolf Švajdler (1906-1928), který se sem s rodiči přestěhoval z rodné Žižkovy ulice,“ přidává Oldřiška Tomíčková zajímavosti z hořického Betléma.

Kde chaloupky nevypadají tak romanticky jako v lidových betlémech, přichází ke slovu spíše náboženská symbolika. Toleranční patent vydaný císařem Josefem II. v roce 1781 umožnil svobodněji žít i obyvatelům s nekatolickým vyznáním. Jimi zakládané osady pojmenované Betlém tak mohly být symbolickou kolébkou nového života nebo připomenutím jejich kořenů, vždyť i mistr Jan Hus kázal v pražské Betlémské kapli. Biblické místo zrození Spasitele je však stejně významné i pro katolíky.

Ten asi nejznámější český Betlém se nachází o 90 kilometrů jižněji od Hořic, v Hlinsku na Pardubicku. Pro náboženský výklad jeho jména neexistují podle Magdy Křivanové, ředitelky Muzea v přírodě Vysočina, důkazy, proto se odborníci kloní k lidové tvořivosti.

Na místě, kterému se původně říkalo obecní plac, si drobní řemeslníci stavěli ve 2. polovině 18. století chalupy. Zvláště v zimním období vypadají jako z Ladových obrázků.

„Na území Betléma se nachází celkem pětadvacet objektů lidových staveb, zčásti upravených, a tři novostavby v duchu původních objektů a na původních parcelách,“ uvádí ředitelka. Její muzeum má ve správě třináct objektů, dobové expozice jsou zařízené v sedmi z nich.

„Ročně jej navštíví v průměru sedm až devět tisíc platících návštěvníků, tedy těch, kteří jdou na prohlídku s průvodcem,“ upřesňuje. Další domky jsou v majetku města, v jiných fungují restaurace či kavárna, a v některých se dokonce stále bydlí.

„Letos se podařilo pořídit nové šindelové krytiny na pěti objektech. Ve velké části areálu proběhla generální rekonstrukce kanalizační sítě, která nám sice výrazně zkomplikovala celou sezonu, ale věříme, že nás v budoucnu uchrání před přívalovými dešti,“ říká Magda Křivanová.

Cesty napříč Betlémem jsou také nově předlážděné původními žulovými kostkami. Pandemie sezonu v Hlinsku pochopitelně narušila, avšak těsně před vládním zákazem tu na konci listopadu stihli uspořádat tradiční vánoční jarmark.

Kdo chce v jihočeském Římově s necelou tisícovkou obyvatel navštívit zdejší farnost, může zaparkovat například na náměstí J. Gurreho. Osoba, po níž je pojmenované, se do historie obce, ale především zdejšího poutního areálu, vepsala dost zásadně.

Českokrumlovský lékárník a příslušník jezuitského řádu Jan Gurre měl mít v roce 1626 zjevení Krista Pána a Panny Marie, v němž se Ježíš vyslovil: „Na tomto místě chci spasit svůj lid.“ A Panna Maria pronesla: „Zde chci mezi svým lidem přebývat.“

„Toto zjevení mělo být potvrzením jiného, které měl současně františkánský mnich Alexius. Na základě toho se pak rozhodli vybudovat v Římově poutní místo,“ vysvětluje farář Jakub Václav Zentner, s nímž jsme se za doprovodu jeho psa Opata vydali na prohlídku obce, jejíž součástí je také ulice Betlém.

Sedmatřicetiletý člen Kněžského bratrstva sv. Petra zde působí od roku 2018. V tu dobu už bylo rozhodnuto o rekonstrukci celého poutního areálu, který kromě pašijové cesty s pětadvaceti zastaveními zahrnuje také kostel sv. Ducha a loretánskou kapli. Některá zastavení už prokoukla novou fasádou, jiná na opravu ještě čekají.

V minulosti byl Římov při poutích skutečně masově navštěvovaný, ovšem tradice žije i v současnosti. „Pašijová cesta se chodí několikrát do roka, pokaždé ji navštíví poutníci z různých míst, po otevření hranic v 90. letech i z Rakouska,“ říká farář.

Přibližně pětikilometrová stezka, která vede obcí včetně ulice Betlém a také po polních cestách, připomíná události před Kristovým zatčením a jeho následné utrpení. Jednotlivé kapličky se stavěly od poloviny sedmnáctého až do začátku 18. století.

Proč vlastně právě tady? „Statek Římov byl zabaven utrakvistické (kališnické) šlechtě během stavovského povstání. Připadl knížeti z Eggenbergu, který byl katolíkem, a ten ho dal obratem do užívání koleje Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) v Českém Krumlově,“ vrací se Jakub Václav Zentner na úplný začátek.

Jako vhodný se Římov podle jeho názoru jevil právě proto, že skýtal vhodné zázemí spravované duchovním řádem.

„Jezuité, kteří vedli misii a snažili se po bitvě na Bílé hoře o rekatolizaci, to dělali lidem přístupným způsobem, čehož je pašijová cesta ukázkou. V neposlední řadě je tu ta pověst o Janu Gurrem, jenž měl mít v Římově zjevení,“ připomíná farář.

Pak nasadí ostré tempo a vede nás zkratkou kolem farnosti blíže do středu obce a přes několik zastavení pašijové cesty až do Betléma. Není to na první pohled výstavní ulice. Nad pěkně opravenými domky převažují spíše ty omšelé, taky povrch ulice je samá záplata.

Nejhezčí pohled na chaloupky na svahu se naskýtá za mostem z břehu řeky Malše, která se za humny vlévá do vodní nádrže Římov. I kvůli ní bývají zdejší zimy podle faráře hodně studené a vlhké.

Posledním domem v ulici je mimochodem bývalý mlýn, v němž došlo před patnácti lety k vraždě. Muž, který ubil svou manželku a pak ji zakopal na zahradě, zprvu tvrdil, že se těla zbavil v řece. Potápěči tam pak zcela náhodou našli mrtvolu muže z jiného případu. Vrah ženy dostal osmnáct let za mřížemi.

„Betlém je čtvrť, která má docela velké patriotické uvědomění, a obyvatelé o sobě rádi říkají, že jsou Betlémáci,“ všiml si farář Zentner během svého působení. A co víc, dokonce tu mají i velký dřevěný betlém. Ne ledajaký, ale celoroční!

„Postavili jsme ho, protože lidi pořád chodili okolo a ptali se, kde nějaký betlém je. Vymyslela jsem to já s rodiči - táta je truhlář, kamarádka výtvarnice, ti mu dali podobu,“ říká Kateřina Bauerová, před jejímž domem se dílo nachází.

V Betlémě se skutečně narodila, v pěti letech se sice přestěhovala „nahoru“ do Římova, ale pak se sem znovu přivdala. „V domech okolo stále žijí rodiny, které si pamatuju před třiceti lety, na druhou stranu už to trochu vymírá. Mladí se odstěhovali a zůstali tu třeba jen jejich rodiče.“ Když někomu sdělí, kde bydlí, většinou se lidé rozněžní, jak je to krásné. Jak ale přiznává, po původu názvu ulice nikdy nepátrala.

K tomu však má co říct farář Zentner: „Poutní místo bylo jezuity v 17. století koncipováno jako napodobenina Jeruzaléma. Skutečný Betlém od něj není příliš vzdálený, je to vlastně takové předměstí. A tak se docela hodilo, že osada Betlém, postavená později než Římov, dostala stejné jméno.“

Přesunujeme se zpět do východních Čech, tentokrát do Žamberka. „Jsme na to hrdí. Neříkáme, že jsme Žamberáci, ale Betlémáci. Lidi se ptají, kde to je, tak jim vysvětluju, že u Žamberka, a každého zvu, protože na Vánoce se má přece chodit do Betléma,“ říká čtyřiasedmdesátiletá Marta Králová, místní starousedlice.

Jak předesílá, v Betlémě se nenarodila, nicméně už je to přes padesát let, co se sem přivdala, takže o nedávné historii tohoto místa ví hodně. Jak sama říká, vzala si pana Krále, což je důležitá informace, neboť zemědělec Král se na břehu Divoké Orlice jako první před stovkami let usadil. Všichni další Králové, kteří tu dodnes žijí, jsou tak jeho potomky.

Marta Králová pamatuje například slávu textilního podniku na výrobu vlněných tkanin, která je ve směru od východu prvním objektem v Betlémě. Dodnes se fabrice říká vonwillerka podle jejího zakladatele, švýcarského podnikatele Mikuláše Vonwillera. Za minulého režimu spadala pod národní podnik Mosilana a byla významným zaměstnavatelem lidí z širokého okolí. Dnes se v omšelých budovách nachází Muzeum starých strojů a technologií.

Ještě než se vybudovala blízká přehrada a provedla se regulace řeky, bývala oblast pravidelně zatopená. To už Marta Králová nepamatuje, nicméně ta největší povodeň nakonec dorazila až v roce 2000. „Vodu jsme měli až po vypínače,“ vzpomíná.

Sraz jsme si dali u Památníku Prokopa Diviše, který stojí na opačném konci než továrna. Kněz, teolog, léčitel, který proslul především vynálezem bleskosvodu, se tu narodil pravděpodobně v roce 1698. Ne přímo v chalupě, která je přístupná návštěvníkům a nedávno prošla citlivou renovací, ale v obydlí, které na jejím místě stálo dříve.

„Když se na chalupu podíváme, zjistíme, že je mladší a pochází nejspíše z první poloviny 19. století. Bydlelo se v ní až do 50. let minulého století, památník v ní vznikl v roce 1965,“ říká Petr Hažmuka, ředitel Městského muzea Žamberk.

Připomíná, že než vynálezce přijal řádové jméno, jmenoval se Václav Divíšek, a že nositelů tohoto příjmení najdeme v Žamberku stále dost.

„Betlém vždycky byla osada, kde lidé žili tak nějak soudržně,“ vrací se Marta Králová blíže k současnosti. „Na Vánoce děti chodily dům od domu a zpívaly koledy.“

I další tradice se držely hlavně díky elánu místního učitele Josefa Hubeného.

„Pamatuju si, že na vynášení Morany chodilo po revoluci třeba i dvě stě lidí, to byla doba největší účasti,“ říká kurátorka muzea Vladimíra Šulcová. Ohledně původu názvu Betlém, který je zmiňován již v 15. století, ale uspokojivé vysvětlení nemá. Nabízí se však souvislost s Jednotou bratrskou, za jejíž kolébku se považuje nedaleký Kunvald.

Spolek přátel Betléma ve spolupráci se skauty obnovil před dvaceti lety kapli, která je po většinu roku schovaná, dokud z okolních stromů neopadá listí.

„Dětí už tu není moc, ale některé dodnes, když se na Štědrý večer setmí, zpívají u kapličky Tichou noc,“ říká Marta Králová a pochlubí se: „Na zahradě teď pod velkým smrkem stavíme krásný dřevěný betlém v životní velikosti, který vyřezal můj syn. Přijďte se podívat,“ láká ty, kdo do Betléma zavítají.