S rodinou se odstěhovali do Irska, za rok uznali chybu a vrátili se zpět. Na Česko už nedají dopustit

Eva, která se rozhodla sdílet své roční zkušenosti s rodinným životem v zahraničí, je mámou batolete a malé školačky. V nové epizodě se ptáme na to, jak k takové myšlence vůbec došlo, jestli byla hlavní motivací práce, nebo životní podmínky. Eva je ale plná překvapení a všechny naše předpoklady nám velmi rychle vyvrací.

Celá rodina se vloni odvážně odstěhovala do Irska. Chtěli začít znovu. Jenomže v novém prostředí to s miminkem a malou školačkou nebylo jednoduché a oba rodiče obětovali značnou část svého pohodlí, aby se přizpůsobili. Eva zůstala doma s dětmi, dceru učila sama a muž dojížděl za prací. Když potřebovala někam vyrazit sama Eva, modlila se, aby jel vlak či autobus (který občas ale nejel vůbec), protože neřídí. V Irsku jste zkrátka bez auta jako bez ruky.

„Hned pár týdnů po přestěhování jsme museli navštívit pohotovost s nejmladší. To byl první ostrý střet s místním zdravotnictvím. Šest hodin jsme čekali v čekárně. Říkali jsme si, že tohle už není situace, že nejede autobus. Co když se stane příště něco závažnějšího? V čekárně pro dospělé lidé čekali i 24 hodin. Tahle zkušenost mě hodně nalomila a začala jsem přemýšlet o návratu.“

Kromě zkušenosti v nemocnici a zdlouhavého hledání obvodního lékaře, se potýkala rodina i s odlišnými názory na výchovu a stravu dětí. Všudypřítomné reklamy na sladkosti plné cukru a energetické nápoje měly logicky vliv i na starší dceru. Očekávaná euforie po přestěhování tedy nepřicházela a za rok se značně obohacená rodina raději vrátila.

„Bydleli jsme v desátém největším městě v Irsku, které má 40 tisíc obyvatel. A v celém městě bylo jenom jedno hřiště, na které chodili navíc pouze cizinci.“

Všichni členové rodiny se v české kotlině cítí o mnoho lépe. Hřiště tu totiž máme na každém rohu, vlaky nakonec někdy jedou a na pohotovosti nečekáme běžně celý den. Nové bydliště našli v malém městě ve středních Čechách. Na spokojenosti jim přidává i fakt, že se oba cítí šťastní v momentálním nastavení, kdy se muž stal primární pečující osobou a je tedy na rodičovské.

Eva dojíždí pracovat do pražského knihkupectví, které se specializuje na neurodiverzitu a rozmanitost lidské mysli i identity. Místo slouží jako prostor pro dovzdělání o odlišnostech a potřebách, které pociťují například lidé s autismem nebo ADHD, ale vlastně kdokoli, kdo se necítí ve své kůži nebo nestíhá. S podnikem pořádají i různé workshopy mindfulness a akce, které napomáhají lidem třeba proti vyhoření.

Příběh Evy přináší zajímavý pohled na adaptabilitu a proces hledání domova, kdy ve štěstí stojí občas jen to, že budete u ostatních za slabochy nebo naivky. Nápad to byl krásný a vypadal slibně. Přípravy provázelo nadšení i pálení starých mostů. Střet s realitou ale rodinu vyškolil.

Jak se Eva a její rodina přizpůsobili novému prostředí, kulturním rozdílům a jazykové bariéře? Co vnímá jako pozitivní aspekty, které jim velká životní zkušenost přinesla? Jak byla spokojená s domškoláctvím? A kam si jít něco zjistit o neurodiverzitě? Poslechněte si celý náš rozhovor v přehrávači.