Jak se rodí u nás a v Norsku

Ačkoli mají do babského věku daleko, rády se označují postaru, tedy jako porodní báby. Obě vystudovaly porodní asistenci na vysoké škole, což je dnes pro tuto profesi nutností, a seznámily se v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí. Pak se jejich pracovní cesty rozešly.

Barbora Smolová (34) se s partnerem usídlila v Norsku, kde porodila dceru a syna a našla zaměstnání v nemocnici ve městě Elverum. Alžběta Samková (42), matka sedmiletého syna, nastoupila před třemi lety do pražské Fakultní nemocnice Bulovka. Nedávno se opět shledaly na konferenci s názvem Rodíme se, kterou hostila 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze a po níž si našly čas na rozhovor.

Co vás k vašemu povolání přivedlo?

AS: Jsem ze tří dětí, mám staršího a mladšího bratra a máma vždycky chtěla, aby jeden z nás dělal medicínu, ale řekla bych, že jsme neměli výdrž na ten studijní dril. Dva roky po gymnáziu jsem nevěděla, co se sebou, ale přišlo jedno krásné odpoledne a mámu napadlo: „Pojď dělat porodní asistentku.“ Řekla jsem tak jo, aniž bych tušila, do čeho jdu. Ale máma věděla…

BS: Já jsem byla na „zdrávce“ první ročník zdravotnických asistentů, na které se změnila všeobecná sestra. Nebylo jisté, jaké budeme mít kompetence, a já jsem si řekla, že bych ráda měla nějakou specializaci. Tehdy jsem ani pořádně nevěděla, co všechno má porodní asistentka na starosti a že opravdu může sama vést fyziologický (přirozeně probíhající) porod. Od prvních přednášek na vysoké jsem tomu totálně propadla. Doteď je to pro mě i moje hobby, nejen práce. Je to můj život.

Vyprávěly vám někdy vaše matky, jaké to bylo, když vás rodily?

AS: Já svůj porod z vyprávění znám a dodnes si z toho někdy děláme legraci. Táta tenkrát zařídil pana docenta, dodnes nevím, jak se jmenoval, v jedné pražské porodnici, kam přivezl mámu s kontrakcemi. Docent mámu odvedl na porodní sál a řekl: „Tak se mi tady o paní Samkovou hezky postarejte.“ A odešel. U porodu stálo asi deset mediků, kteří se koukali na doktorku, jak vede porod bez nástřihu hráze (oblasti mezi pohlavním orgánem a řitním otvorem, která je při porodu silně namáhaná), což bylo tehdy ojedinělé. Ale druhý den na oddělení šestinedělí se máma díky tomu mohla jako jediná posadit.

Jak jste přišla na svět vy, paní Smolová?

BS: Doteď to není jednoduché téma, když o tom s mámou mluvíme. Vím, že to bylo velmi těžké. Prvorodička s klešťovým porodem (s použitím speciálních kleští, jimiž se uchopí hlavička plodu) a velkou krevní ztrátou. Jde hlavně o přístup personálu. Tehdy nebyl tak citlivý jako dnes, nerada na to vzpomíná. Jsem ročník 89, od té doby jsme s péčí úplně jinde.

V čem jsou nejvíc patrné změny?

BS: Obecně se mění přístup k porodu jako takovému. Není to tak, že žena přijde a nikdo si jí nevšímá, ale snažíme se ji provést porodem, víc to s ní prožít a nenechat ji ležet někde v bolestech samotnou. A velký rozdíl je i v komunikaci, poporodní péči, určitě třeba v kontaktu matky s novorozencem, protože dřív se vlastně vozili jen na kojení na krátkou dobu.

AS: Žena je v porodnici víc slyšet, i když je stále často neviditelná a v porodním týmu není vždycky středobodem dění. Jsou to právě ženy, které obor mění. Zároveň vidím, že generační obměna zdravotníků přivedla jiné porodní báby a jiné doktory, kteří respektují jejich potřeby. Oproti našim matkám rodíme krásně, ale stále je plno věcí, které je třeba změnit.

Co už je podle vás přežité?

AS: Velké místnosti, ratejny, jak říká náš vedoucí lékař doktor Matěcha, kde jsou ženy v kójích a s minimální možností pohybu. Ty už naštěstí mizí. Problém je, že české porodnice nebyly stavěny tak, aby se vyhovělo ženám. Naše mámy ležely po porodu na sále bez nás, pak na sedmi- nebo osmilůžkových pokojích, děti jim vozili v pravidelných intervalech bez ohledu na potřeby jejich nebo dětí. Dnes máme pokoje po dvou po třech, ale i to je špatně. Pojďme se dostat k tomu, že budou na pokoji opravdu samy.

Paní Smolová, jaké jsou rozdíly mezi porodnicemi v Česku a v Norsku, kde pracujete?

BS: Statistické výstupy jsou velmi podobné, v obou zemích je to bezpečné místo pro porod, ale rozdíly jsou obrovské. Například v tom, že ženy jsou tam velmi otevřené a svěřují se, pokud prožily nějaké trauma, byly znásilněné, zneužívané, a my s tím pracujeme. V Česku se mi nic takového nestalo. Nemyslím si, že by se to u nás nedělo, jen o tom ženy nemluví. Nebavím se s nimi jako s pacientkami, ale jsme si naprosto rovny. Rozdíl je i v kompetencích. Může se stát, že několik směn po sobě neuvidím lékaře, protože ho nepotřebuju. Sama ženu přijmu, vypíšu papíry, vedu porod, všechno si zašiju, opět vypíšu papíry a předám ji na šestinedělí. Lékaře volám, když je problém a potřebuju, aby vyřešil nějakou komplikaci. Posílená role porodních asistentek je jednou ze změn, které se dějí i u nás.

V čem je to ale změna k lepšímu, když rodička nepotká lékaře?

AS: Lékař je odborník, který má řešit problémy, rizika a patologie. Pokud mám nízkorizikovou ženu, která je v pořádku, stejně tak její těhotenství, tak sice s lékařem úzce spolupracuji, ale hlavním odborníkem by v takovém případě měla být porodní asistentka.

BS: Žena je se svou porodní asistentkou třeba mnoho hodin, a když vejde lékař, ale i kdokoli jiný, může to působit jako rušivý element, kontrakce mohou být slabší, může to přibrzdit průběh. Nebavíme se samozřejmě o komplikovaném porodu. Mezi ženami zaznívá názor, že v gynekologii a porodnictví je příliš mnoho mužů a že by tyto intimní věci měly spíše sdílet ženy mezi sebou.

Souhlasíte?

AS: To je hrozně těžké, protože když se podíváte na skladbu mediků, tak je mezi nimi zhruba 70 procent žen, budoucích lékařek. Projdou třeba pěti lety praxe a většina z nich otěhotní, přijde mateřská, hodně z nich se už do porodnic nevrátí a jdou někam do ambulance.

Pro muže je budování kariéry daleko jednodušší. Ze zkušenosti porodní báby vám ale řeknu, že ti nejlepší porodníci, ale na druhou stranu i ti nejhorší, které znám, jsou muži. Z rozhovorů se ženami taky vím, že pokud dojde k nějaké formě „porodnického násilí“, tak skutečnost, že ho způsobil muž, je pro ně mnohdy snesitelnější, protože od ženy nic takového v hloubi duše nečekají.

S manželkou jsme chodili na předporodní kurz pod vedením asistentky, která byla vůči porodnicím velmi kritická a nabádala nás, ať sepíšeme svoje přání do porodního plánu, nenecháme si nic líbit a nebojíme se protestovat. Přitom jsme se nakonec setkali s velmi vlídným prostředím. Není takové strašení zbytečné?

BS: Je hrozná chyba, když žena přichází do porodnice s vidinou konfliktu, protože se pak na něj soustředí víc než na porod, což ji brzdí a tělo nemusí správně fungovat.

AS: Lidé, kteří straší, často hodí zodpovědnost na tátu: „Vy musíte bojovat za svoji ženu proti porodníkům!“ Chlap tomu vůbec nerozumí, přitom by si podle nich měl stoupnout mezi partnerku a autoritu lékaře. Na konferenci zaznělo, že pokud přijdete bojovat, nemůžete vyhrát. My v porodnici ale taky ne. V porodních plánech nastávající matky uvádějí svá přání, pokud jde o zásahy během porodu. Zda si třeba přejí nebo nepřejí nástřih hráze, léky na posílení kontrakcí nebo na tlumení bolesti.

Jaké s nimi máte zkušenosti?

BS: V Norsku píšou dopisy pro porodní asistentku. Ženy v nich také zmiňují, co si u porodu přejí nebo nepřejí, ale dost často začínají slovy: „Drahá porodní asistentko…“ Pak popisují, jak se jmenují, jak dlouho se s partnerem znají, jak dlouho se třeba snažili o dítě, jak reagují na bolest, na stres nebo co je uklidní. Úplně jinak se s tím pracuje, když místo „nechci kanylu“ napíšete, že máte třeba od dětství fobii z jehel.

AS: Někdy říkám, že v porodních plánech je budoucnost našeho porodnictví, protože v nich jsou potřeby žen.

Mají otcové u porodu jen tiše stát, nebo smějí do něčeho mluvit?

AS: Určitě máte právo, jste otcem dítěte a partnerem ženy, nicméně v Česku budou zdravotníci vždycky komunikovat především se ženou, které se to děje. Sama vidím, jak jsou tátové někdy zahnaní do kouta. Záleží na přístupu páru. Jsou ženy, které rozhodnou: „Půjdeme k porodu spolu, abys viděl, jak budu trpět!“ To je podle mě cesta k rozvodu. Je třeba otce nenutit, případně mu umožnit odejít. Také by měl vědět, že držet ženu za ruku nebo se jí jenom dívat do očí může být velká pomoc.

BS: V Norsku s otci hodně mluvíme i v rámci poporodních rozhovorů, kdy se jich ptáme, jak celý porod prožívali. Často jsou unavení, jako by uběhli maraton, přitom mají pocit, že nic neudělali a že nemají nárok být unavení. Vysvětlujeme jim, že je to v pořádku. Také se mi líbí, že v Norsku má otec takzvané právo první noci. Nemůže se stát, že by po porodu odešel od manželky a dítěte a nebyl hospitalizován s nimi. Většinou spolu první dva tři dny stráví. Z kapacitních důvodů se může stát, že na pokoj umístíme druhou ženu, ale nikdy ne na tu první noc. Úkolem muže je přebalovat dítě, nosit ženě jídlo a pití, pomáhat jí zvednout se z postele. Tam se v tu chvíli narodí celá rodina.

Paní Samková, na Bulovce jste byla u zavádění Centra porodní asistence (CPA). V čem spočívá?

AS: Zatím je to koncept péče, který tak nazvalo ministerstvo zdravotnictví ve své vyhlášce o spuštění konceptu CPA. Až na Bulovce přistavíme pavilon, bude to samostatné oddělení. Když k nám přijde žena poprvé do těhotenské poradny, proběhne takzvaný check-in s lékařem, který zhodnotí její stav. Pokud je nízkoriziková, má možnost jít do ambulance CPA a být v péči porodní asistentky. Když pak přichází na příjem k porodu, znova projde tímto filtrem, a pokud je stále nízkoriziková, dostane do papírů, že je ve výhradní péči porodní asistentky. To je pro mě v českém porodnictví zásadní věta, protože od té chvíle by měla porodní asistentka fungovat stejně jako holky v Norsku. Stále se učíme.

A co porody doma? U nás je to stále kontroverzní téma.

BS: Jejich popularita určitě stoupla během covidu a ta potřeba tu bude vždycky. Jsou to ženy, které mají třeba špatnou zkušenost z předchozího porodu nebo nemají důvěru v systém.

AS: Což jsou přesně ty důvody, které by k tomu neměly vést. Měly by rodit doma, pokud je to jejich vlastní potřeba, přání. Vždycky tu bude část žen, které se tak rozhodnou, ale přitom nejsou nízkorizikové a do porodnic patří. V Česku bohužel působí v terénu i mladé holky, které nemají potřebnou kvalifikaci ani praxi na sálech. Doma taky někdy probíhají porody, které by tam vůbec probíhat neměly, což vytvořilo nedůvěru zdravotníků vůči domácím porodům. Za mě je každopádně základ, že u toho musí být zkušená porodní asistentka.

Jak se na domácí porody pohlíží v Norsku?

BS: Dalo by se říct, že je to běžná alternativa. Jsou tam ale podmínky, které musí žena splňovat, a nízkorizikovost je základ. Musí tam být i určitá dojezdová vzdálenost do porodnice. Pracuji s několika kolegyněmi, které k domácím porodům jezdí a na všechno mají definované postupy. Všechno jsou to zkušené báby.