Článek
Jeho loučení s národním týmem by vydalo na tlustou knížku. Že v reprezentaci končí, hlásil Jaromír Jágr už po zlaté olympiádě v Naganu, následně pak svou derniéru naznačoval po Světovém poháru 2004 i o dva roky později po zisku bronzu z her v Turíně. Svůj názor nakonec vždy přehodnotil. Jenže pak přišel 25. květen roku 2014 a zdálo se, že tentokrát už s nejlepším hokejistou české historie nikdo a nic nehne.
Od prohry 0:3 se Švédy v zápasu o třetí místo na šampionátu v Minsku uplynulo jen několik desítek minut, když tehdy dvaačtyřicetiletý Jágr předstoupil v mixzóně před české novináře a natvrdo potvrdil to, co naznačoval už v průběhu šampionátu.
„V české reprezentaci končím. Nejsem z toho smutný. Život jde dál, nekončím s hokejem, to by bylo horší,“ prohlásil s tím, že propásl poslední šanci, jak ještě získat další medaili s nároďákem, s nímž vyhrál zlato nejen na ZOH v Naganu, ale i na světových šampionátech 2005 ve Vídni a o pět let později v Kolíně nad Rýnem.
Své rozhodnutí vysvětloval tím, jak těžké je pro něj zvykat si po sezonách strávených v zámoří na široká evropská kluziště. Hrát hokej na starém kontinentu nazýval „úplně jiným sportem“.
Odpověď na kritiku expertů
A dalším z klíčových důvodů byla i kritika některých hokejových expertů, která se na mužstvo během MS v Minsku snesla po nepřesvědčivých výkonech v základní skupině.
„Nemám zapotřebí, aby si moje jméno bral někdo do huby, když ví ho*no, jaká je situace. Chtělo by to trochu úcty. Když někdo vypustí nějaký názor, musí si být jistý, že má svůj smysl. Ovlivní to totiž spoustu dalších lidí. A mě štvou lidi, kteří si udělají nějaký názor a nevědí přitom nic ani o ho*ně. Nezlobte se na mě. Nedělám tu ze sebe génia, ale hokej hraju 25 let, takže vím možná víc než oni,“ rozohnil se už tehdy nejproduktivnější Evropan v dějinách NHL.
Když jen pár minut poté zavítal mezi žurnalisty jeho spoluhráč z MS v Minsku, ale i z toho zlatého z roku 2010 Jiří Novotný, nevěřil, že by Jágr opravdu dal nároďáku sbohem. „Doufám, že končit nebude, protože by ho byla hrozná škoda,“ prohlásil Novotný a připomínal, že Jágr byl na turnaji v běloruské metropoli s osmi kanadskými body nejproduktivnějším hráčem mužstva.
Jenže to skutečně vypadalo, že JJ68 už nezviklá vůbec nic. Ani petice proti jeho konci v národním týmu, kterou zklamaní čeští hokejisté najednou začali podepisovat.
„Prostě mám pocit, že je čas odejít. Už nejsem takový hráč, jakým jsem byl. V daný moment nejsem schopný rozhodnout zápasy a mužstvu tím pomoct. Dřív jsem byl zvyklý ten pocit mít, ať se dělo cokoliv. Teď ho postupně ztrácím,“ stál si za svým Jágr i s dvoudenním odstupem poté, co se vrátil z Minsku zpátky do Prahy.
„Když se řekne Jágr, lidi očekávají, že bude rozhodovat zápasy. I já to od sebe očekávám. Ale už cítím, že na to nemám. Ta doba už je pryč. Mám pocit, že takhle je to nejlepší pro mě, fanoušky i celý český hokej,“ klopila zrak legenda a odmítala, že by změnila názor kvůli domácímu MS, které se v Praze mělo hrát už za rok.
„Na něm budu dělat už jenom mexické vlny v hledišti. Prostě už nastal můj čas,“ dodával.
Návrat do Prahy
Zdálo se, že přes to nejede vlak. Přesto se rok s rokem sešel a Jágr nakonec v pražské O2 areně neseděl v publiku, nýbrž zase válel na ledě. A přestože z toho nakonec znovu byla jen „brambora“, třeba jeho tehdejší spoluhráč Jakub Voráček nikdy nezapomene na Jágrovu dvougólovou show ve čtvrtfinále s Finskem.
„Když si vzpomenu na ty pocity, jak dal Džegr čtyři minuty před koncem za stavu 3:3 vítězný gól, vážně jsem si myslel, že O2 arena spadne,“ vybavuje si ryšavý útočník.
Po konci domácího šampionátu ohlásil Jágr svou reprezentační derniéru znovu. A tentokrát už se tak opravdu stalo. Jeho bilance v nároďáku (i v součtu s tím československým), v němž debutoval už v roce 1990, se zastavila na 152 zápasech a 55 trefách.