Hlavní obsah

Zvládla jsem péči o malé děti, zvládnu i maminku s demencí a další mýty o domácí péči

Naděje na dožití je u české populace 79 až 80 let, uvádí Český statistický úřad. Ne každý má ale to štěstí, že je až do konce svých dnů soběstačný. Co poradit jejich blízkým? Na tyto otázky odpovídá psychiatr a spoluautor knihy Kdo pomůže pomáhajícím Radkin Honzák.

Foto: Adobe Stock

Ilustrační foto

Článek

Hlavně, aby nemohoucího dědečka neviděly děti. „Chránit“ děti před realitou stáří je nesmysl. Dítě, které neví, proč babička leží nebo proč se doma mluví šeptem, si často myslí, že udělalo něco špatně. Když se o péči nemluví, stává se z ní něco zakázaného, temného. Otevřenost pomáhá normalizovat to, co je součástí života. Vidět, že se o slabšího staráme, že nemoc není ostuda a stáří není tabu, je silná životní lekce. Děti by měly vidět, že starost o rodiče patří mezi činy ozářené slávou, stejně jako boj na barikádách blahé paměti. Je jen o trochu delší, složitější a méně oslavovaný.

Zvládla jsem péči o malé děti, zvládnu i maminku s demencí. Vždyť je to skoro stejné. Tuhle větu by pečující nikdy neměl vyslovit. I když máte doma třeba nemocného s Alzheimerovou chorobou, pořád je to dospělý člověk, který má svou důstojnost. Tu mají samozřejmě i děti, ale zcela jiného typu. Starší člověk musí mít stále pocit komfortu a úcty, nikoliv degradace.

Začíná to oslovením a pokračuje v jednání, v němž se výměny odehrávají na úrovni dospělý–dospělý. I když druhý slábne a třeba i zapomíná a je odkázaný na vaši pomoc, pořád má právo o sobě rozhodovat. Přístup k seniorovi jako k dítěti, třebaže je motivován laskavostí, je zhoubný. Výzkumy i praxe ukazují, že infantilizující chování zvyšuje úzkost, depresi a pocit zbytečnosti.

Nikdy bych svého blízkého nedala do ústavu! Mnoho rodin vstupuje do péče s představou několika měsíců. Realita jsou často roky. Někdy se stav blízkého zhorší natolik, že to laický pečující bez odborné pomoci nezvládne. Případně hrozí riziko zranění člověka, jenž potřebuje stálý dohled. Ve chvíli, kdy už nepomohou ani terénní a odlehčovací služby, musíte učinit rozhodnutí o umístění blízkého do ústavu. Berte to tak, že vaše péče tím nekončí. Jen se mění režim. Vy od blízkého nedáváte ruce pryč. Budete ho navštěvovat i každý den, jako to ostatně dělá spousta lidí.

Pořád jsi můj táta/moje máma. To je hluboká pravda. Ale také je pravda, že se role při péči o nemocného rodiče často otočí. Vy jste najednou ten, kdo přebírá zodpovědnost a rozhoduje. Pro někoho je tahle změna rodinné dynamiky matoucí, ale nové nastavení se většinou podaří nastavit. Nejdůležitější je vzájemný respekt.

Postarám se o tebe, i kdybych měl padnout. O slavném psychiatrovi Harrym Stack Sullivanovi, řediteli svého času nejslavnějšího psychoterapeutického institutu v USA, se vypráví historka, která, pokud není pravdivá, je dobře vymyšlena. Kráčel jednou kolem poledního ústavem a narazil na mladičkou lékařku. Otcovsky se jí zeptal, zda už byla na obědě. „Nebyla, nebyla, nemám čas. Musím se postarat o pacienty,“ špitla horlivě.

Místo očekávané pochvaly šéf zahřměl: „Tohle mi řeknete ještě jednou a máte padáka! Doktor, který se nedokáže postarat sám o sebe, neskýtá záruky, že se postará o někoho dalšího.“ To neplatí jen o lékařích, ale o všech, kteří někomu pomáhají. Ne nadarmo vás v letadle nabádají, že při poklesu hladiny kyslíku v kabině máte masku nasadit nejdřív sobě a teprve potom těm, kteří to sami nedokážou.

Výběr článků

Načítám