Syndrom karpálního tunelu lze řešit i správným postavením a sezením

„Nejčastěji lidé chodí kvůli bolavým zádům a kyčlím, což spolu úzce souvisí. Ramena jsou také častým důvodem k vyhledání pomoci. Problém s rukou ale klienti zmíní spíše mimochodem. Což nevadí. Bolesti rukou řešíme obdobným způsobem jako problémy se zády, tedy celotělovým vzpřímením. Začínáme nastavením a aktivací chodidel, nad tím postavíme pánev a hrudník,“ popisuje Václav Rázl.

„Podstatné je to, že veškerý pohyb děláme s konkrétní představou. Zapojujeme mozek. Když bezúčelně napřímíte ruku, není důvod k celotělovému zapojení. Ale v momentě, kdy v ní držíte kamínek a chcete ho někomu podat, nebo ho položit na poličku, najednou se opřete do jedné nohy, uvolníte ramenní kloub a napřímíte záda. Právě o tom je metoda ideomotorické terapie,“ vysvětluje pohybový terapeut a dodává: „Tělo reaguje vytvořením optimálních opor pro daný pohyb a ve všech kloubech se vytvoří větší prostor. Tedy nejen mezi obratli, kde dojde ke snížení tlaku na ně, ale i v kyčlích, ramenou a v zápěstích. Začneme i jinak dýchat.“

Nejčastější příčinou bolestí ruky není zvýšený pohyb, ale nevhodná opora a nedostatek napřímení. „Stačí člověka ideálně posadit a problémy s utlačeným středovým nervem, který jako jediný nerv prochází karpálním tunelem, se ihned zmírní. Klasicky trpí bolestí rukou lidé ze sezení u počítače s častým pohybem myší. Kolikrát opravdu stačí už to, že je posadíme jinak,“ říká Rázl.

U poloviny klientů zmizí bolesti opravdu rychle. „U druhé skupiny lidí, kteří pravidelně cvičí a jsou naučení stahovat tělo, se tyto naučené stereotypy obtížněji odbourávají. Ale pozitivní výsledky i u nich máme vesměs vždy do šesti týdnů,“ dodává. Příznakem je brnění, mravenčení a necitlivost v palci, ukazováčku, prostředníčku a polovině prsteníčku. Bolest vystřelující do předloktí. Objevuje se i noční buzení bolestí. Sníží se síla úchopu.

Nemocní mají obtíže s jemnou motorikou. Syndrom karpálního tunelu se léčí ze začátku odpočinkem, ortézou na zápěstí, fyzioterapií a kortikosteroidními injekcemi.

„Stále panuje názor, že prostor karpálního tunelu nejde změnit, zmenšit ani zvětšit. Každá tkáň, tedy i kosti a vazy, je však schopna pohybu, takže názor o nemožnosti zvětšit prostor je diskutabilní. Ortézy a různé masti řeší problém jen krátkodobě. Naší snahou je srovnání celého těla a vytvoření podmínek pro trvale zlepšený stav,“ dokládá autor metody.

„Ovšem pochopitelně jsou stavy, které prostě nerozcvičíte. Například utržený meniskus. Neexistuje jiné řešení než to operativní. Pokud je bolest ruky zapříčiněna například vyhřezlou krční ploténkou, i to lze cvičením řešit. Ale musí člověk přijít včas. Když jsou nervy dlouhodobě utlačovány, přestanou fungovat a je pozdě,“ varuje terapeut.

„Měli jsme tu nedávno pána, který kdyby přišel o dva měsíce dříve, zkusili bychom to a věřím, že bychom mu dokázali pomoct. Takto ale nebyla jiná cesta než chirurgický zákrok. Stejné je to samozřejmě, když jsou bolesti způsobené nemocí. To nelze rozhýbat,“ upozorňuje.

V případech těžkého poškození karpálního tunelu musí lékaři přistoupit k chirurgickému rozříznutí vazu (retinakula), aby se uvolnil tlak na nerv. Plné zotavení mohou operovaní očekávat od šesti týdnů do tří měsíců. U těžších forem, kdy je poškození nervu chronické, i rok.

Pokud byl nerv dlouhodobě stlačen, některé příznaky, jako například necitlivost, nemusí zmizet nikdy. Endoskopická operace (oproti klasickému řezu) mívá rychlejší rekonvalescenci, méně bolestivou jizvu, ale je vhodná pro lehčí formy onemocnění.

Fyzioterapeutická specializace se vyvinula z tradičních forem léčby pohybem až k modernímu vysokoškolskému studiu. Už ve starověku mluvili Hippokratés či Aristotelés o pohybovém cvičení a masážích jako součásti léčby. Na přelomu 18. a 19. století vznikaly fyzikální terapie spojené s lázeňstvím, kde se do rehabilitace promítaly hydroterapie a masáže.

Významným mezníkem byl rozvoj manipulační léčby, jíž se zabýval profesor Karel Lewit. V roce 1960 ji ministerstvo zdravotnictví zařadilo do programu dalšího vzdělávání lékařů. ČSSR byla první socialistickou zemí s touto školou. V 90. letech byly zavedeny bakalářské a následně magisterské fyzioterapeutické programy na lékařských a sportovních fakultách.

V Česku je dle odhadů více než osm tisíc fyzioterapeutů. Přibývá rehabilitačních oddělení v nemocnicích, roste počet lůžek i soukromých fyzioterapeutických klinik, jichž jsou u nás stovky. „Problém dneška je, že nikdo nedokáže stát smysluplně, správně. Kvůli stále pohodlnějšímu životnímu stylu se naše tělo hroutí. Nevysíláme impulzy k napřímení, jsme nahrbení,“ je přesvědčen Rázl.

Chuť to řešit se v nás však už probouzí. „Cíle lidí, kteří pravidelně cvičí, se už zásadně změnily. Ubývá kondičních cílů, snahy o nabrání svalové hmoty a vytvarování těla. Prim začínají hrát zdravotní problémy, jejich řešení a předcházení jim,“ dokládá pohybový terapeut.

„Trápení s bolestmi zad, pánve i rukou bude přibývat, protože jsme čím dál zkroucenější. I většina dětí má spadlou klenbu. A nelze to jednoduše ortopedicky vysvětlit špatnými botami. Když jsem byl malý já, byly v podstatě jen jedny boty, ale děti tento problém neměly. Chybí jim napřímení. Mají k němu méně impulsů, a to se bude v budoucnu jen horšit,“ myslí si Václav Rázl.

„O nervosvalovém přenosu víme málo. Není to přesně vědecky měřitelné a prokazatelné. Ale dokážeme změřit navýšenou hybnost. A díky zkušenostem, které získáváme, byť zatím vždy s malým vzorkem lidí, umíme následně prokázat zvýšenou hybnost. Věřím, že prosadíme rozšíření přístupu, který dokáže pomoci dlouhodobě,“ doufá terapeut.