Dětský neurochirurg Boris Živný: Blokáda páteře není jen o bolesti. Může vést i k psychickým problémům

V mnoha rodinách se denně opakuje stejný scénář: miminko neustále pláče, špatně spí a kroutí se do záklonu. Rodiče jsou vyčerpaní, obcházejí lékaře, dostávají rady na uklidňující techniky, přebalování, kojení, diety. Když však potíže neustupují a dítě začíná vykazovat známky opožděného nebo narušeného vývoje, či se objeví poruchy chování, rodiče si začínají zoufat a obávat se nejhoršího.

„Klasická medicína často tvrdí, že může jít o poruchu autistického spektra, ADHD nebo vývojovou dysfázii,“ říká Boris Živný, šedesátiletý lékař s více než třicetiletou praxí v neurovývojové medicíně, který v posledních pěti letech své praxe objevil zajímavou souvislost. U mnoha těchto dětí s podobnými obtížemi je skutečnou příčinou fyzická blokáda páteře, která vznikla nejspíš už před porodem nebo v jeho průběhu.

Po mnoha letech neurochirurgické praxe nakonec dospěl k poznání, že spoustu neduhů není potřeba řešit operativně, ale že ke zlepšení kvality života mnohdy stačí cílená reflexní a manuální terapie. Nyní hledá způsoby, jak poznatky o somato-psychickém syndromu rozšířit a vyškolit další odborníky.

Co to je somato-psychický syndrom, vysvětluje jednoduše: „Když o tom hovořím s laiky, říkám jim, že somato-psychický syndrom je opak psychosomatiky. Zatímco psychosomatika řeší psychické potíže vedoucí k tělesným problémům, tady je to přesně naopak. Tělesný problém ovlivňuje psychiku, a to zásadním způsobem.“

Typický příběh začíná už v porodnici. Miminko má hlavičku stočenou k jedné straně a nedokáže ji otočit. Lékaři to často odbydou slovy, že to přejde, ale ono to tak nebývá. Dítě je plačtivé, špatně spí, má problémy s kojením. Je věčně nespokojené. Už tady by se to dalo řešit, ale často tomu tak není.

„Kolem druhého roku věku se do té doby převážně tělesné problémy přesouvají do oblasti psychiky,“ pokračuje doktor Živný. „Jsou to děti, které jsou v trvalé duševní nepohodě, mají záchvaty vzteku, válí se po zemi v obchodě. Maminka si neví rady - s dítětem to nejde po dobrém ani po zlém.“

Pokud se ani tehdy s dítětem nic neudělá, tak s nástupem do školky přicházejí i sociální problémy. Dítě stojí v rohu, nekamarádí se, vyhýbá se kolektivu, je vyloučené. Může nastat i opačný případ, kdy potomek ubližuje druhým dětem. Často má takové dítě i komunikační problémy, protože i poruchy vývoje řeči jsou častým projevem somato-psychického syndromu. Ve školním věku pak k tomu přistupují i poruchy učení, špatná koncentrace pozornosti, úzkosti, deprese.

„Tito rodiče slýchají: vaše dítě má ADHD, dysfázii, poruchu autistického spektra. Jenže skutečnost je jiná - ty děti mají blokády páteře nebo pánve, které působí jako brzda jejich vývoje,“ tvrdí překvapivě doktor Boris Živný. Jde jen o spekulaci, nebo o novou teorii? Jenže tenhle neurovědec má za sebou stovky dětí vyléčených ze stavu, který se zdál neřešitelný.

Živný upozorňuje na něco, co je pro pochopení celého problému zásadní: tyto děti nejsou schopné svůj problém popsat.

„Představte si dospělého, kterého bolí záda. Řekne: ,Bolí mě záda, nemůžu otočit hlavou. Nechte mě všichni na pokoji.‘ Ale takto postižené dítě nic podobného nepronese, protože nezná život bez bolesti. Pro něj je to normální stav,“ vysvětluje Živný.

„Těmto dětem je špatně dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Znají jen život s chronickou bolestí. A jejich tělo a mozek na to reagují úzkostí, podrážděností nebo stažením se do sebe.“

Jak takový případ vypadá v praxi? Živný cituje dojemnou zprávu od maminky své pacientky:

„S dcerou jsem byla u zápisu do první třídy. Než jsme se dostali k vám do péče, bylo jí dva a půl roku a od několika lékařů nám bylo řečeno, že je dost možné, že vůbec nebudeme moci zvažovat klasickou školu pro zdravé děti. Děsí mě jen myšlenka na to, co by se dělo, kdyby… Ale je to bezpředmětné, protože mám doma zdravou dcerku. Vím, že všechen ten stres, pláč a neskutečná dřina za každý její pokrok, těch stovek kilometrů na cestách k vám směřovalo právě k dnešnímu dni. Za to vám musím z celého srdce za mě, a hlavně za dcerku poděkovat.“

Takových případů má Živný za svou praxi stovky. Děti, kterým hrozila speciální škola nebo celoživotní závislost na lécích, dnes vedou normální život.

Jak může blokáda páteře ovlivnit psychiku? Tady přichází na řadu vědecké propojení, které Živný učinil s prací amerického neurovědce Stephena Porgese. Tento americký neurovědec přinesl revoluční pohled na to, jak nervová soustava reaguje na bezpečí, ohrožení i trauma.

Ukazuje, že vedle známých reakcí boj nebo útěk existuje i méně známý stav ztuhnutí a disociace. Klíčem je bloudivý nerv, nervus vagus, který podle evolučního vývoje ovlivňuje nejen tělesné funkce, ale i naši schopnost tvořit vztahy, regulovat emoce a zotavit se z traumatu.

Znamená to, že existuje přímé spojení mezi naším tělem a emocemi. Když máte blokádu páteře, není to jen o bolesti. Tato blokáda dráždí nebo naopak omezuje nervy, které ovládají základní pocity klidu, bezpečí nebo ohrožení.

„Sympatikus je v těsném sousedství páteře, nervus vagus zase na krku, kde je spousta svalů, které jsou v křeči při blokádách. Když dítě nemůže otočit hlavou, nejde jen o fyzické omezení - jeho tělo je doslova v režimu neustálého stresu a ohrožení, což může vést k psychickým problémům,“ popisuje lékař.

Nicméně část odborníků zůstává k této teorii skeptická. „Je nutné se podívat, kdo dítěti vystavil psychiatrickou diagnózu. Jestli je ADHD stanoveno jako výsledek vyšetření u dětského psychiatra, je to nezpochybnitelná diagnóza,“ upozorňuje dětský psychiatr Jaroslav Matýs. Toto onemocnění podle něj provázejí změny na mozku, příval myšlenek, který se nedá zvládnout, a podobně.

„ADHD patří mezi neurovývojové poruchy, ale je pravda, že se tato diagnóza dnes obecně zneužívá. Existuje mnoho dětí, kterým školní psycholog vystaví diagnózu ADHD, avšak ve skutečnosti to jsou třeba jen digitální deprivanti. Autismus je navíc specifický v tom, že připomíná schizofrenii a její prepsychotický stav. U autismu se vývoj zastaví a pak se sociálně částečně kompenzuje, zatímco schizofrenie se prolomí do halucinací a bludů. Že se může nevyvinout například končetina nebo že srdce má vadu, chápe každý, ale ne všichni připustí, že s mozkem je to podobné,“ objasňuje problematiku psychických onemocnění Jaroslav Matýs.

Doktor Živný si však za svou teorií somato-psychického syndromu stojí. Dokonce se spojil se zmíněným americkým neurovědcem a psychologem Stephenem Porgesem, aby s ním svůj objev konzultoval. A tady začíná příběh s dobře vystavěnou zápletkou i happy endem.

„Pátral jsem po kontaktu na profesora Porgese, a dokonce jsem zapojil umělou inteligenci, abych zjistil, jak se s ním co nejdříve spojit,“ vypráví Živný s úsměvem. „A představte si, že mi vyskočila informace, že bude letos přednášet v Praze! Byl jsem v šoku.“

Živný okamžitě kontaktoval organizátory vědecké konference Body Mind Unity a získal na slovutného profesora Porgese přímý kontakt. Ten na jeho zprávu promptně odpověděl. Před setkáním v Praze se sešli i na Floridě, kde Porges žije.

„Strávili jsme spolu celý den neuvěřitelně zapálenou diskusí. Moje dcera, doktorandka klinické psychologie, která tam byla se mnou, to celé fotila a později mi vyprávěla: „To jsem musela zachytit, ty vaše výbuchy nadšení, to šermování rukama! Byla to vědecká diskuse, při které jsme zjistili, že naše dvě teorie do sebe dokonale zapadají. To setkání bylo až osudové. Okamžitě jsme začali plánovat společný výzkum a další aktivity. Bylo to, jako by se dva dílky skládačky konečně našly.“

„Léčba spočívá v odblokování páteře a uvedení těla do rovnováhy,“ vysvětluje Živný. „Vyvinul jsem a používám k tomu speciální techniku FPIT (False Proprioceptive Information Therapy) - tlaková stimulace reflexních bodů na těle, kterou jsme schopni cíleně uvolňovat nebo aktivovat určité svalové skupiny. K samotnému odblokování používám vlastní manuální manipulační techniky, protože ty běžné nejsou dostatečně šetrné a přitom efektivní.“

Výsledky jsou podle Živného často okamžité. „Rodiče nám říkají, že po odblokování a terapii jejich dítě poprvé v životě klidně spalo, začalo se usmívat, přestalo se bát cizích lidí, začalo se radovat z pohybu a vůbec ze života.“

Živný se setkává nejen s dětmi, ale i s dospělými pacienty. Většinou jsou to rodiče dětí, které léčí. „Když vidí, jak se jejich děti zlepšují, často řeknou: ,Ale vždyť já jsem tohle zažíval ve svém dětství také. A provází mě to dodnes,‘.“

Tito lidé si uvědomí, že dodnes nevědí, co je to cítit se dobře. Špatně usínají, budí se v noci, jsou nevýkonní v práci, neustále unavení. A najednou se v tom poznají: celý život žijí s problémem, který má řešení.

Dobrou zprávou je, že podle Živného se tyto potíže dají léčit v jakémkoliv věku. Samozřejmě existují omezení - například pokud se dítě do určitého věku nenaučí mluvit, je obtížné to později dohnat, protože mozek už není dostatečně tvárný.

„Ale pokud jde třeba o úzkostnou poruchu a deprese, tam vyřešení blokád přináší velkou úlevu v jakémkoliv věku,“ zdůrazňuje Živný.