Krátké intenzivní cvičení. Vědci přicházejí s novou léčbou panické poruchy

Panické ataky jsou náhlé záchvaty intenzivního strachu bez zjevné příčiny. Odhaduje se, že alespoň jednu panickou ataku během života zažije přibližně deset procent lidí. U dvou až tří procent populace jsou však panické ataky natolik časté a závažné, že splňují kritéria pro závažné a výrazně omezující onemocnění nazývané panická porucha.

Současným standardem léčby panické poruchy je kognitivně-behaviorální terapie (KBT), a to s antidepresivy nebo bez nich. Jednou z metod KBT s prokázanou účinností je interoceptivní expozice, při níž terapeuti v bezpečném a kontrolovaném prostředí záměrně vyvolávají běžné příznaky panických atak, jako jsou bolest na hrudi, pocení, zrychlené dýchání nebo bušení srdce. Cílem je zvýšit toleranci vůči těmto příznakům tím, že se pacient naučí, že nejsou nebezpečné.

Interoceptivní expozice se obvykle provádí pomocí cvičení v terapeutické ordinaci, například záměrnou hyperventilací nebo otáčením na židli. Nyní však vědci ukázali, že méně umělá a intenzivnější forma interoceptivní expozice – krátké intervaly intenzivního fyzického cvičení – je účinnější. Výsledky byly publikovány v časopise Frontiers in Psychiatry.

„Ukázali jsme, že dvanáctitýdenní program krátkého intenzivního intervalového cvičení lze využít jako strategii interoceptivní expozice při léčbě pacientů s panickou poruchou,“ uvedl pro web Medicalxpress Ricardo William Muotri, postdoktorand programu pro léčbu úzkostných poruch na University of São Paulo Medical School v Brazílii.

V této randomizované kontrolované studii Muotri a jeho kolegové porovnávali po dobu 12 týdnů účinky krátkého intenzivního intervalového cvičení s relaxační terapií běžně používanou v KBT. Studie se zúčastnilo 102 dospělých žen a mužů s diagnostikovanou panickou poruchou.

Účastníci byli rozděleni do dvou skupin a třikrát týdně absolvovali přidělený typ cvičení. Během studie nebyly žádné skupině podávány léky.

Pacienti v experimentální skupině zahajovali každé cvičení protažením svalů, následovalo 15 minut chůze a poté jedna až šest 30sekundových epizod vysoce intenzivního běhu, mezi nimiž bylo vždy 4,5 minuty aktivního zotavení. Na závěr následovalo dalších 15 minut chůze.

Pacienti v kontrolní skupině prováděli cvičení zaměřená na postupné stahování svalů paží, lopatek, krku, obličeje, zad, břicha a dolních končetin, po nichž následovala cílená svalová relaxace. Během cvičení všichni účastníci nosili zařízení pro biometrické monitorování.

Hlavním sledovaným ukazatelem byla změna skóre na Škále paniky a agorafobie (Panic and Agoraphobia Scale – PAS) během 24 týdnů. Tato škála hodnotí závažnost panických příznaků na základě odpovědí na 13 otázek v dotazníku.

Vedlejšími sledovanými ukazateli byly obdobné změny skóre v dotaznících hodnotících úzkost a depresi a také pacienty udávaná četnost a závažnost panických atak. Výsledky posuzoval psychiatr, který nevěděl, do které skupiny byl konkrétní pacient zařazen.

Průměrné skóre na škále PAS i skóre úzkosti a deprese se v průběhu času snížilo v obou skupinách, ale výrazněji ve skupině absolvující krátké intenzivní intervalové cvičení. Podobně se v této skupině více snížila také četnost a závažnost panických atak.

Autoři proto dospěli k závěru, že krátké intenzivní intervalové cvičení představuje účinnější metodu interoceptivní expozice než relaxační terapie při léčbě panické poruchy, přičemž pozitivní účinky přetrvávají nejméně 24 týdnů.

Protože pacienti uváděli, že je tento způsob léčby bavil více než relaxační terapie, lze očekávat vyšší zapojení do léčby a lepší dodržování léčebného programu.

„Zdravotničtí pracovníci mohou krátké intenzivní intervalové cvičení využívat jako přirozenou a finančně nenáročnou strategii interoceptivní expozice. Nemusí probíhat v klinickém prostředí, takže vystavení příznakům panické ataky se více přibližuje běžnému životu pacienta. Tuto metodu by také bylo možné začlenit do léčebných programů pro úzkostné a depresivní poruchy,“ shrnul Ricardo William Muotri.