Hospic a lidské vazby: Jak péče o umírající spojuje nebo zatěžuje rodinu

Starost o umírajícího člověka je náročná jak po psychické, tak po fyzické stránce. Někdy postačí domácí hospic, jindy je potřeba lůžkové zařízení s komplexním týmem odborníků.

Přijetí blízkého do odborné péče bývá okamžikem plným rozporuplných emocí. Úleva se tu potkává se strachem, vyčerpání s nadějí. Rodina často cítí tíhu rozhodnutí, ale zároveň i klid z vědomí, že na to již není sama.

Podle Dobromily Vrabcové, primářky Oddělení zdravotně-sociální, domácí a paliativní péče ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně, se při přijetí nemocného objevují různé reakce: „V domácím hospici se s pocitem selhání téměř nesetkáváme, v lůžkovém ano. Je to ale naprosto normální a je důležité s tím pracovat. Snažíme se pečujícím vysvětlit, že každý má své hranice a je naprosto v pořádku říci si o pomoc.“

To potvrzuje i Jana Povolná, vedoucí domácí zdravotní a hospicové péče, Centrum sociálních zdravotních služeb Poděbrady. „Některé rodiny jsou vyčerpané dlouhou péčí, někteří pacienti unavení náročnou léčbou nebo nejsou plně informováni o svém stavu. V okamžiku přijetí do zařízení se péče uchopí komplexně a rodina má k dispozici tým empatických zdravotníků a sociálních pracovníků.“

Starání se o umírajícího často mění rodinné vztahy. Konflikty mohou vzniknout tam, kde se blízcí neshodnou na paliativním přístupu nebo vnímají péči jako omezení naděje. Někdy nemocný svými požadavky zatíží pečující natolik, že hrozí jejich vyčerpání.

Odborníci z hospicu či domácí péče tak mohou být těmi, kdo pomohou rodinu stmelit, a to třeba i tím, že začnou otevírat tabuizovaná témata týkající se smrti. Multidisciplinární tým vytváří prostor k otevřeným rozhovorům nejen o blížícím se konci života, ale i o citlivých otázkách mezigenerační komunikace. Rodiny se učí pojmenovávat své emoce, chápat potřeby nemocného, a zároveň chránit vlastní psychiku. Přijetí konečnosti jako přirozené součásti života pak umožňuje mladším generacím vnímat smrt s respektem a beze strachu.

Hospicový tým rodině pomáhá nést tíhu rozhodnutí a péče, odlehčuje stres a umožňuje soustředit se na to nejdůležitější – být s nemocným. „Je v pořádku očekávat, že to nebude jednoduché,“ vysvětluje Vrabcová. Pomoc a přítomnost druhých ale může velmi usnadnit závěr života, a to jak pro nemocného, tak pečující.

Význam zapojení rodiny potvrzuje i zahraniční výzkum. Studie z roku 2024 ukázala, že když jsou rodiny aktivně zapojeny do péče o hospitalizované pacienty v terminálním stadiu, zlepšuje se psychická i fyzická pohoda nemocných, komunikace s personálem i spokojenost. Příbuzní také lépe zvládají náročná rozhodnutí. I když účast rodiny někdy může přinést stres, celkově pomáhá prožít poslední dny života důstojně a bezpečně.

Jana Povolná k tomu doplňuje: „Už první rozhovor často přináší uvolnění. Pečujícím se uleví, mají jistotu, že na nadcházející dny nebudou sami. Rodina se stmelí, každý přispěje podle svých sil. Každá hospicová péče, se kterou jsme se setkali, byla oslavou lásky v té nejryzejší podobě.“

Hospicová péče je především o lidech. O jejich lidskosti, empatii, odvaze a schopnosti být oporou tam, kde je to nejvíc potřeba. Opírá se o angažovanost jednotlivců i institucí, což umožňuje rozvíjet služby, posilovat týmy a vzdělávat zaměstnance.

Zařízení poskytují komplexní a citlivou péči – zahrnují zdravotní služby, sociální poradenství, psychologickou i duchovní podporu a praktickou asistenci během péče, v době umírání i truchlení. Díky této pomoci mohou rodiny prožít poslední chvíle života důstojně, v bezpečí a s vědomím, že na to nejsou samy.

„Umírání je přirozený proces, kterému se nikdo nevyhne. My se snažíme, abyste na to nebyli sami a mohli dokončit vše, co je třeba,“ uzavírá Vrabcová.