Umírání za zdmi nemocnic. Proč neumíme říct sbohem a co to dělá s naší duší

Nejenže jsme vytěsnili smrt z každodenního života, ale sami sobě jsme odepřeli možnost vědomě projít poslední etapou života s otevřeným srdcem. Následky nejsou jen praktické, ale hluboce vnitřní a zanechávají jizvy v duši.

Většina lidí si přeje zemřít doma mezi svými blízkými. Výzkum agentury STEM/MARK ve spolupráci s hospicem Cesta domů ukazuje, že takto chce zemřít 78 % Čechů. Realita je ale často jiná.

Podle dat Českého statistického úřadu zemřelo v roce 2023 ve věku 65 let a více přibližně 61 % lidí v lůžkových zdravotnických zařízeních, zatímco v domácím prostředí odešlo pouze 24 % z nich. Tato čísla odhalují propast mezi přáním lidí a skutečností, v níž poslední chvíle života často probíhají v anonymním nemocničním prostředí místo v kruhu nejbližších a v místě, kde se cítí dobře.

Psychoterapeutka Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče upozorňuje, že společnost příliš tlačí na výkon a pevnost. Bolest i konec života přitom vyžadují odvahu a schopnost přijmout svou slabost.

„Od dětství slyšíme ‚nebreč‘ nebo ‚buď silný/á‘. Místo sdílení však často zažíváme osamění,“ vysvětluje Lenka Pelechová. Vědomí nevyhnutelného konce podle ní dodává životu smysl a učí nás vážit si opravdové blízkosti – té, která jde pod povrch a není jen povrchním společenstvím.

„Není to o tom, nebát se, ale nenechat strach, aby nám zabránil být spolu. I když už nejsou žádná řešení ani léčba, je tu přítomnost, která dává sílu,“ dodává.

Tento postoj ukazuje, že nejsme připraveni na bolest a ztrátu. Zármutek často skrýváme nebo jej zlehčujeme, přitom to není slabost, ale důkaz významného vztahu. Konečnost by nás měla učit žít vědoměji, přesto často mlčíme a tím se strach zvyšuje. Především děti, které ztratí blízké, potřebují pravdu, rituály a rozhovory, aby bolest zvládly.

Nemocnice umírajícímu často berou důstojnost. „Místo posledního objetí slyšíme pípat přístroje, místo držení za ruku slyšíme od personálu: ‚Teď nemůžete dovnitř.‘ Pozůstalí si pak často říkají: ‚Neřekli jsme si sbohem.‘ ‚Nestihla jsem to.‘ Takové neuzavřené loučení bolí dlouho a stává se jizvou,“ říká Pelechová. Stačilo tak málo – vědět dřív, mít informace, být spolu.

Na závažný problém českého zdravotnictví upozorňuje také Martin Loučka z Centra paliativní péče: „Plánování podpory na závěr života často přichází pozdě, kdy už není čas zajistit potřebnou pomoc. Domov nevyhovuje všem, ale měli bychom usilovat o to, aby lidé mohli zemřít tam, kde chtějí.“

Dodává, že pacientovi je třeba položit otázku: „Jak chcete prožít poslední chvíle?“ Rozhovory o smrti jsou těžké, ale nezbytné. Často je odsouváme a zjistíme, že už není čas.

Podle Lenky Pelechové je doma prostor nadechnout se, vzpomínat, plakat. Nemocnice je cizí prostředí, které vytváří izolaci a zhoršuje utrpení. Na konci života nejsou důležité jen léky, ale především vztah, dotek, přítomnost, uznání, které pomáhají zachovat důstojnost. Naučili jsme se bolest skrývat, racionalizovat nebo zlehčovat.

Velkým problémem je také nedostatečná informovanost rodin. Mnoho lidí si neuvědomuje vážnost svého stavu a rodiny nejsou připravené na jeho zhoršení. „Často se setkáváme s mýty, že mluvit o smrti ji přivolá nebo že podání morfinu znamená blízký konec. Ve skutečnosti opiáty výrazně zlepšují kvalitu života a ulevují od bolesti i dušnosti,“ dodává Loučka.

Rituály nejsou jen formalitou. Pomáhají uzdravit a přijmout ztrátu. Truchlení potřebuje čas a každý ho prožívá jinak. Proto je důležitá podpora poradců, terapeutů, kaplanů a krizových interventů, kteří připomínají, že smutek a truchlení jsou normální a žádné „už bys to měla mít za sebou“ neplatí.

V Česku pomáhají:

Podle Pelechové téma smrti a péče o pozůstalé chybí také ve vzdělávání zdravotníků, psychologů či sociálních pracovníků. Osvěta a edukace jsou proto klíčem ke změně.

„Truchlení není nemoc, ale proces uzdravení vztahu,“ zdůrazňuje. Pozůstalí potřebují místo a rituály, kde mohou projevit bolest a najít útěchu. Ticho po pohřbu často bolí víc než slzy. Nikdo by v tom neměl být sám.