Být, či nebýt online? Roste touha po odpojení i po samotě

Pětatřicetiletý Roman pracuje jako programátor a jeho náplní práce je být neustále na příjmu a odpovídat na zprávy co nejrychleji. Úkolů mu nedávno přibylo kvůli odchodu kolegyně, a tak když ostatním poslal vzkaz, že si bere týden volna, nikoho to nepřekvapilo.

Jenže jak mu poradila psycholožka, týden je příliš krátká doba na digitální detox, proto si ji prodloužil na tři měsíce. To už jeho spolupracovníky zaskočilo. Na e-maily nereaguje, místo nich všem chodí automatická odpověď: „Děkuji vám za zprávu. Aktuálně jsem na sabatiklu a k e-mailu se budu vracet až na konci léta. Digitální technologie jsou pro mě i pro naši práci nesmírně důležité, ale stejně důležité je umět se od nich na čas vědomě odpojit. Nemám tedy prostor vaši zprávu číst ani vyřizovat.“

Sabatikl je slovo, které vychází z hebrejského šabatu, tedy soboty, podle židovské víry dne zasvěceného odpočinku. Donedávna se spojovalo hlavně s akademickým prostředím a označovalo delší období, které si zaměstnanci berou na vědecké bádání nebo na psaní odborných publikací.

V poslední době se však skloňuje mezi manažery, IT profesemi nebo obecně lidmi, kteří většinu dne tráví u obrazovek a displejů.

Může to být skutečně pauza na nabrání nových sil, ale často se za tím skrývá vyhořelost, vyčerpání a potřeba přehodnotit svůj život. Pokud jim to situace umožňuje, jezdí si vyčistit hlavu někam daleko. Sami a bez neustálého kontaktu s technologiemi všeho druhu.

„Vyhoření definujeme jako odpověď na chronický stres,“ vysvětluje Martina Sebalo Vňuková, psycholožka a výzkumná pracovnice z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „Nějakou úroveň stresu zažíváme všichni dennodenně. Nepotřebujeme ale neustálé přetížení, protože pak naše tělo i hlava dojdou ke svému limitu a dají najevo, že už dál nemůžou.“

Za úplně nejhorší „pomoc“ lidem, kteří jsou na pokraji vyhoření, považuje věty typu „já bych to zvládl“ nebo „za mě to takové nebylo“. „Sami většinou poznáme, když je toho na nás moc a kdy už pomoc skutečně potřebujeme,“ dodává.

Spisovatel Aleš Palán zaznamenává ve svých knihách rozhovory se samotáři, kteří se z rozličných důvodů odvrátili od civilizace. Za jednu z nich – Jako v nebi, jenže jinak – obdržel literární ocenění Magnesia Litera. Kniha rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se dočkala volné filmové adaptace v podobě stejnojmenného dokumentu, jenž na loňském filmovém festivalu v Karlových Varech získal Křišťálový glóbus za nejlepší snímek. Jeho hrdiny jsou bratři Klišíkovi, jejichž příběh společně s dalšími zachytil v původní knize.

„Na základě rozhovorů se samotáři bych mohl nabídnout takový recept na odpojení,“ předkládá s nadsázkou tři základní rady. „Zaprvé potřebujete být hodně chudí, abyste neměli na data. Protože když si je nemůžete dovolit zaplatit, tak na nich ani nemůžete být závislí. Zadruhé je dobré žít v místě, kde není signál, a zatřetí nemít elektřinu, protože pak si mobil ani nemůžete dobít.“

Život v přírodě však podle jeho pozorování nutně neznamená touhu žít osamoceně. Potkávat se s ostatními je pro většinu lidí přirozená potřeba a samotáři potřebují mobil možná víc než kdo jiný. „Jenže zatímco my jsme schopni se domluvit, že se potkáme na rohu náměstí, pro ně je složité si domluvit schůzku někde za sto třicátým sedmým pařezem vlevo.“

Samotáři, které navštěvoval a zpovídal, jsou pro většinu lidí extrémním případem, ke kterému se nechtějí dopracovat. Zároveň ukazují, že život bez technologií znamená velký propad životního standardu, na který je naše společnost zvyklá.

„Jejich život není žádná romantika, možná v létě za hezkých večerů,“ upozorňuje spisovatel. „Ti lidé neustále bojují. Ani ne tak o chleba, jako spíše o to, aby jim v noci nepršelo do postele. Je to trošku válečný stav a řada z nich si musí vybojovat svůj komfort, který je opravdu minimální. Mnozí z nich pracují, vstávají velice brzy, starají se o zvířata a makají opravdu až do večera.“

Do jaké míry se protagonisté jeho knih stahují do ústraní právě kvůli všudypřítomným technologiím, které nezvládají?

„Určitě je mezi nimi několik lidí, kteří by je zvládli velmi snadno,“ tvrdí. „Ale většina k nim má velký despekt. Záleží jim i na tom, jaký používám diktafon. Dlouho jsem měl MP3 přehrávač, takovou krabičku, která pro ně byla snesitelnější než mobil. Myslím si, že to vychází z jejich nedůvěry v systém obecně. To nejsou lidé z okraje společnosti, jak si je většinou představujeme. Je to spíše záležitost postoje než schopnosti či neschopnosti technologie zvládnout.“

Za svérázný příklad uvádí pana Mojmíra, bezdomovce z Českých Budějovic, jenž býval jaderným chemikem. „Má nějakou starou nokii, kterou věčně ztrácí, ale když jeden můj kolega nemohl nastavit něco na svém foťáku, hned se toho chopil a intuitivně našel řešení, ačkoliv takový přístroj nikdy neviděl. To je určitě člověk, který by se snadno sžil s jakoukoliv technologií.“

Martina Sebalo Vňuková by nikomu nechtěla radit úplné odpojení, jít z extrému do extrému, ale ubrat z času před obrazovkami není na škodu.

„Svým studentům na Fakultě humanitních studií UK v Praze, kde učím psychologii zdraví, často dávám výzvu, ať zkusí přepnout telefon do černobílého režimu a vydržet s tím nějakou dobu. Přijdou za mnou třeba po týdnu a někteří se přiznají, že to zvládli první večer, ale hned ráno ho museli zapnout, protože měli pocit, že o něco přicházejí. Neumějí se úplně izolovat.“

U mladých lidí pozoruje velký strach z toho, že jim něco unikne. „Mají pocit, že když nezkontrolují sociální sítě, když nepůjdou na všechny akce, nezúčastní se úplně všeho, tak jim něco ujde. Tlačí je strach z toho, že o to něco přijdou, i když vlastně nevědí, co to je.“

Sociální sítě tento pocit ještě přiživují. „Lidé si na nich budují image, jako by byli pořád na dovolených, přitom je to velmi opatrně opečovávaný obrázek, který prezentují. Neukazují chvíle, kdy se necítí dobře nebo kdy se jim něco nepovedlo.“

Odráží se to podle ní v duševním zdraví a třeba i v oblasti poruch příjmu potravy. „Znova se vracíme do doby, kdy dívky mohou snadno podlehnout dojmu, že musí vážit nanejvýš padesát kilo, protože tak vypadají všechny, jinak se ani nemůžou objevit na veřejnosti.“

Se svými studenty jednou počítala, kolik života ztratí, pokud budou na sociálních sítích každý den tři hodiny, což považuje ještě za nízkou denní dávku.

„Pokud to budou praktikovat od patnácti do pětatřiceti let, tak tím ztratí dva a půl roku života. To je čas, který jim nikdo nevrátí. Kromě možnosti komunikovat s kamarády tam přitom žádné jiné benefity moc nejsou,“ hodnotí.

To, že se sociální sítě, zprvu zamýšlené pro pěstování vztahů mezi lidmi, zvrtly ve svůj opak a staly se živnou půdou pro závistivé a nevraživé tendence, vnímají odborníci i běžní uživatelé. Není už výjimkou, když se známí lidé, kteří je dosud používali i k propagaci, od nich odvracejí.

Nedávno se takto rozloučil s Facebookem herec Štěpán Kozub. Zveřejňovat už chce napříště pouze termíny svých vystoupení. „Z této sociální sítě se stal prostor, kde nemám chuť sdílet nic jiného. V podstatě je to místo, kde si mnohdy traumatizovaní jedinci a pravděpodobně velmi smutné osobnosti vylívají svou nenávist a frustraci,“ napsal v posledním příspěvku a vysloužil si tím tisíce lajků a stovky souhlasných komentářů.

Nedlouho po něm se od Facebooku odpojila Simona Babčáková, která se už více než herectví věnuje moderování a kurzům komunikace – mimo jiné v rámci prevence syndromu vyhoření. „Po dlouhodobém zvážení a debatách s přáteli jsem se rozhodla, že již nebudu Facebook používat jako svou informační a sdílecí platformu. Nevnímám ji jako přátelský a bezpečný prostor. Proto již nebudu odpovídat a reagovat na komentáře,“ sama uvádí.

Když Martina Sebalo Vňuková zkoumá duševní stav vybraných lidí, ptá se ne na to, kolik mají přátel a jak často se s nimi potkávají, ale jestli mají subjektivně pocit, že se mají na koho obrátit. „Na sociálních sítích můžete mít třeba sto přátel, ale když přijde těžká situace, může se stát, že mezi nimi není nikdo, koho byste mohli požádat o pomoc. A to je osamocení. Oproti tomu samota nemusí být špatná, pokud si ji člověk záměrně vybere,“ porovnává.

„Řada těch mých přátel, knižních hrdinů, odchází do samoty, protože nemůžou jinak,“ navazuje Aleš Palán. „Tlak na výkon ve všech oblastech, v práci, ve vztazích, ale možná i nějaká jejich přecitlivělost je vytlačí na okraj. Potřebují si najít místo, kde se cítí bezpečně a kde můžou existovat. Samota je pro mnohé z nich jen vedlejší produkt.“

Když se do tématu před lety pouštěl, používal někdy výraz poustevník, ale narazil ve skutečnosti jen na dva, na něž tento popis sedí. Jsou členy řeholních řádů a mají výjimku k tomu, aby mohli žít mimo klášter. „Jeden z nich, bratr Anděl, se kterým jsem také udělal rozhovor, je snad jediný člověk, který je opravdu dlouhodobě rád sám. Je rád, když za ním přijdu, ale ještě radši, když odcházím. A pak mi ještě dlouho mává, dokud nezmizím za obzorem. Možná proto, aby si ověřil, že opravdu odcházím,“ popisuje s úsměvem.

Martina Sebalo Vňuková sleduje s kolegy už přes deset let míru depresivity a syndromu vyhoření v české společnosti. Zpočátku se zdálo, že obojí klesá, protože lidé začali o svých problémech více mluvit a starat se o své zdraví. „No a pak to přišlo,“ naráží na rok 2020, koronavirovou pandemii, potom strach kvůli válce na Ukrajině a ekonomické dopady s ní spojené. Naše psychická odolnost byla vyčerpána.

„Křivka vyhoření, která krásně klesala, šla opět nahoru. Zdůrazňuji, že to neznamená, že tu máme epidemii depresí a vyhoření, ale je tu určitá prevalence, která stoupá. Ruku v ruce s tím nám lidé říkají, že mají pocit, že se jejich subjektivní duševní zdraví zhoršilo a necítí se už tak dobře jako dříve.“

V Japonsku se období covidu promítlo v rozmachu fenoménu nazývaného hikikimori. Znamená doslova odtržení a označuje nejčastěji mladé muže, kteří žijí u svých rodičů a kteří se pod tíhou okolností uzavřou ve svých domovech a nevycházejí z nich měsíce i roky. Častým důvodem je neochota nebo neschopnost podvolit se vysokému tlaku na výkon, jaký se od nich v tamní společnosti očekává. V zemi se sto dvaceti miliony obyvatel se v takovém stavu nachází podle odhadů jedno až dvě procenta dospělých.

Může být dobrovolný odchod do samoty na Šumavu nebo do jiných odlehlých koutů receptem na štěstí a nalezení rovnováhy? Aleš Palán takové otázky „svým“ samotářům nepokládá, protože nevěří, že na ně lze odpovědět upřímně.

„Radši se ptám, jaké je počasí nebo jestli je dost ostrá sekerka. Tím se spíš dostanu k tomu, jestli jsou šťastní. Ale musím říct, že nějaké větší štěstí u nich nenacházím. Spíš je to pro ně forma přežití, která je pro ně nezbytná. Je to ekosystém, ve kterém bych já nepřežil, zatímco oni by nejspíš nepřežili mezi námi.“

Mladí lidé ve věku studentů Martiny Sebalo Vňukové rozmýšlejí svou budoucnost a pod tlakem online světa mají pocit, že toho musejí stihnout a vidět hrozně moc. „Pořád se před nimi míhají nové a nové podněty, až můžou ztratit přehled o tom, co je důležité a čím by měli trávit čas. Nemusíte ale vidět a zažít všechno,“ hovoří nejen k nim. „Stačí zpomalit, zůstat v přítomnosti a najít si něco, co vám dává smysl.“