Článek
Pojem digitální demence je výmysl médií. Ne. S tímto termínem přišel neurovědec Manfred Spitzer, který varoval, že spoléhání se na technologie oslabuje mozek a snižuje schopnost učení. Dnešní mladí mají od dětství v ruce telefon či počítač. Veškeré informace, které potřebují, si najdou v nich. Nemusí se tolik zamýšlet, hledat, vytvářet, pamatovat si…
Zároveň se tím oslabuje jejich myšlení, názory, paměť, pozornost, ale i cílevědomost a lidskost.
Někdo se dívá do telefonu, jiný na televizi. Je to stejné. Zatímco televize je „pasivní“ digitální technologie, telefon „aktivní“. V obou případech na nich můžeme být závislí. S televizí se pojí deficit spánku, zanedbávání povinností, a dokonce i hygieny. Závislost na telefonu je závažnější a vzniká rychleji. Manipulace s ním přináší vzrušení. K abstinenčním příznakům patří neustálé nutkání sledovat telefon, vstávání v noci, nervozita, hádky a agrese.
Čtyři hodiny denně online jsou v pohodě. Závislost nelze definovat časem. Spíše je dobré sledovat, co telefon s člověkem dělá. Do ambulance odborníků na závislosti chodí rodiče, kteří dítěti vzali telefon, a ono se s nimi začalo prát. Konkrétně s dětmi a mladými je potřeba mluvit, k čemu telefon mají. Je špatně jej prezentovat jako hračku.
Zakázat celoplošně sociální sítě dětem do 15 let má smysl. Zákazy přinášejí opačný efekt. Navíc tato věková hranice některým odborníkům nedává smysl. Děti do patnácti let jsou nezralé, děti nad patnáct zase hledají identitu, zkoumají a zkoušejí. Obě skupiny jsou tak ohrožené stejně. V dnešní digitalizované společnosti je výhodou, že vše potřebné vyřídíme online. Zároveň jsme ale nuceni neustále sledovat telefon či počítač. Z těch se pak stávají hračky, díky nimž se baví děti i dospělí. Vlak digitální technologie je rozjetý a společnost neví, jak naložit s negativními důsledky tohoto faktu. Smysluplná ochrana dětí a mladistvých před sociálními sítěmi není v zákazech, ale ve výchově. Pokud rodiče půjdou příkladem, budou své děti vnímat a otevřeně s nimi mluvit, vysvětlovat jim, ty v nich pak budou mít důvěru a nebudou utíkat do virtuálního světa.
Jeden den v týdnu offline nic nezmění. Je zajímavé se na jeden den odpojit a pozorovat své chování a pocity, když nemáme telefon po ruce. Přijde nervozita? Budeme se nudit? Anebo naopak? Když se klienti léčí se závislostí, právě na toto řešení přistoupí. Po pár dnech jsou překvapeni, jak je ticho nádherné. Odcházejí s rozhodnutím zachovat tiché večery s rodinou bez telefonu.
Závislost odhalí jen odborník. Na internetu najdete Chenovu škálu závislosti, což je dotazník, který umožňuje po vyhodnocení odhadnout závažnost problému. Pokud zjistíme, že telefon nadužíváme, je možné obrátit se na některou z adiktologických poraden a začít problém řešit. Dostat se ze závislosti je totiž možné.
Digitální detox je stejně náročný jako alkoholový či cukrový. Alkoholový detox odborníci považují za nejhorší z těchto možností. Závislost na cukru je podobná, protože ho užíváme niterně. Konzumace cukru stejně jako jiné návykové látky spouští uvolňování dopaminu a navozuje pocit slasti. Tělo pak vyžaduje stále větší dávku. U telefonu a dalších digitálních závislostí jde o návykové chování. Touha po „lajcích“, zprávách a virtuálních videích způsobuje, že neustále kontrolujeme telefon. S každou zpětnou vazbou přijde uspokojení takzvanými kyber-cukry. Digitální podněty v mozku vyvolávají pocit štěstí, s čímž se uvolňuje dopamin. Když se dlouho nic neděje, pocit štěstí klesá. Saháme po telefonu znovu. Pokud nedokážeme odolat, je dobré řešit závislost s odborníky či poradci.
