Článek
Víkend by měl být od toho, abychom si odpočinuli od povinností. Jenže místo relaxu většina z nás přepne z pracovních e-mailů na zprávy, sociální sítě a rychlé projíždění internetu. A pak přijde neděle večer a my cítíme ještě větší únavu než v pátek odpoledne. Není divu. Jak bychom se mohli cítit odpočatí, když jsme byli celou dobu „na příjmu“?
Stále více lidí proto zkouší víkend úplně bez telefonu a počítače. Nejde o žádný experiment nebo bláznivý výstřelek, ale o součást digitálního wellbeingu.
Pořád ve střehu
Pro většinu z nás je těžké se odpojit. „Online svět je navržený tak, aby nás nepustil. Ví, co na nás funguje. Kombinuje okamžitou odměnu v podobě lajků, a zároveň v nás umí aktivovat strach, že o něco přijdeme, a také tlak na přesvědčení, že musíme být neustále k dispozici,“ vysvětluje vztahová expertka a koučka Jana Řehulková.
Výzkumy z Texaské univerzity v Austinu ukazují, že už to, že máme v ruce, nebo poblíž sebe, chytrý telefon, snižuje naši schopnost soustředění. Také už po něm saháme automaticky – ve frontě, v tramvaji, uprostřed rozhovoru. Vždyť přece o nic nejde, říkáte si. Nic se neděje, když se jen mrkneme na displej. Jenže ono se děje. Zareagování na pípnutí, rychlá kontrola zprávy nebo „jen na vteřinu“ otevřená aplikace. Tenhle digitální multitasking často končí tím, že máme i v hlavě pomyslně otevřených deset oken najednou.
Na vlně odvykání
Popravdě, ani já jsem si neuměla představit stoprocentní odpojení. Nedávno jsem ale odjela na chalupu a zapomněla jsem si nabíječku k notebooku i mobilnímu telefonu. Nejprve přišlo zděšení. Říkala jsem si: „Co teď? Vrátím se zpátky domů, nebo si objednám náhradní adaptéry přes internet?“
Najednou mi došlo, že budu offline. A přesně v tu chvíli se ke slovu přihlásil syndrom FOMO, lehký neklid, strach, nutkání zkontrolovat, co se děje, a pocit, že mi něco utíká. Dochází k němu, protože mozek byl zvyklý na pravidelné „odměny“ v podobě zpráv a notifikací. Když najednou chybí, mysl chvíli protestuje. Reaguje podobně jako při odvykání. Postrádá zkrátka stimul, na který je zvyklý.
„Důležité je nepříjemný pocit neodmítat, ale pozorovat ho. Uvědomit si a ptát se, co nejhoršího se reálně stane? A připomenout si, že většina věcí počká. Jedna klientka si pomáhala větou: Když to bude opravdu důležité, někdo mě sežene. A měla pravdu,“ říká Jana Řehulková.