Alzheimerova choroba: První příznak nemusí být paměť

Důležité je, že prevence těchto nemocí stáří existuje. „Známe dva přístupy, které mohou pomoct. Prvním je pravidelný kontakt s praktickým lékařem. Ze světových studií víme, že dlouhodobý vztah s jedním praktikem nejen snižuje riziko vzniku nemocí, ale také zmírňuje jejich průběh a zvyšuje šanci na delší a kvalitnější život,“ připomíná Astrid Matějková.

„Druhou cestou je to, co můžeme dělat sami. Patří sem správná životospráva, ideálně středomořská dieta. Ta prokazatelně snižuje šanci na onemocnění Alzheimerovou chorobou. Naprosto zásadní je také pohyb,“ vyjmenovává lékařka.

„Stejně jako svaly v posilovně musíme cvičit i hlavu. Zatěžovat mozek při aktivitách, které nás baví. Hrát karty, luštit sudoku, učit se cizí jazyky. A chodit mezi lidi. Sociální kontakty jsou ohromně důležité. Staří lidé se nesmějí izolovat doma.“

„Příznaky Alzheimerovy choroby na začátku mohou být takové nijaké. Nemocný se začne chovat egocentricky, je vznětlivý, často telefonuje se stejnou otázkou. Vůbec se nemusí ještě ukazovat problémy s pamětí,“ vysvětluje lékařka.

„I když se objeví, nemusí naopak jít vždy o demenci. Stěžejní je důkladné vyšetření. Špatná paměť může mít příčinu v porouchané štítné žláze nebo být následkem pádu a subdurálního hematomu, který je odstranitelný. Nebo nám paměť neslouží kvůli akutnímu stavu, třeba srdečnímu selhání. Na vině mohou být i léky, například ty na močovou inkontinenci paměť zhoršují,“ upozorňuje.

Screeningový program zachytává problémy s pamětí a projevy demencí u osob ve věku 65 až 80 let. „Buď zaznamenáme počínající problémy při preventivní prohlídce, kdy děláme kratičké vyšetření paměti. Poté umíme říct, zda je u pacienta podezření na demenci, a dovyšetříme ho. Nebo toto podezření uslyším z druhé strany. Od samotného pacienta - často jsou to lidé, kteří se sami starali o nemocného s demencí a projevují se u nich obavy z toho, že vnímají změny už i na sobě,“ popisuje geriatrička.

„Nebo od blízkých. V takových případech narážíme ale na problém, že nemocný s alzheimerem ztrácí nadhled, problémy si nepřipouští a nechce je řešit. Takže po domluvě s rodinou plánujeme pacientovi návštěvu ordinace z jiného důvodu.“

Alzheimerova nemoc je nevyléčitelná, ale existují způsoby, jak zpomalit její průběh a zlepšit kvalitu života pacientů. „Ve stadiích, která demenci předcházejí, je vhodné užívání preparátů z extraktu ginkgo biloby. Léčebné přípravky, nikoli jen doplňky stravy,“ radí Astrid Matějková.

„Jakmile se Alzheimerova nemoc projeví, je důležité nasadit léky co nejdříve. Pacient se pak dostává daleko pomaleji do těžkého stadia. Zachovává si své lidství. Bez léků se nemocní mohou stát jen karikaturami své osobnosti,“ míní lékařka.

První cestou je farmakologická léčba -inhibitory acetylcholinesterázy (donepezil a memantin) pomáhají zlepšit komunikaci mezi nervovými buňkami. Antidepresiva a anxiolytika mohou pomoci zvládat úzkost nebo deprese.

„Antipsychotika, která ovlivňují vznětlivost, bludy a halucinace, se snažíme používat co nejméně. Jen když jsou příznaky velmi nepřívětivé. Zvyšují totiž riziko pádu, cévní mozkové příhody a úmrtí,“ doplňuje.

„Klíčová je nefarmakologická léčba. Nemoc pacienta změní. My se s nemocným musíme naučit znovu komunikovat, aby se nedostával do agrese, která je mnohdy jen výrazem bezmoci. Nemá smysl se s ním dohadovat, poučovat ho. Už to nepochopí. Žije okamžikem a ten může být šťastný,“ zdůrazňuje Astrid Matějková.

„Je potřeba, aby s ním blízcí měli společné aktivity. Naučili se zase společně smát. Nenechte nemocného jen sedět a koukat, hrajte s ním karty nebo počítačové hry. Zásadní je pohyb. Vezměte ho ven. Pořád ještě dokážou tito nemocní šťastně žít,“ doplňuje s tím, že tyto aktivity v mozku vytvářejí nové synapse.

Alzheimerova nemoc není jen porucha paměti. Demence je závažné onemocnění, které postihuje celý organismus a postupně ovlivňuje všechny oblasti života. Vede k postupnému zhoršování zdravotního stavu a nemocnému krátí život. Postupně ničí mozkové buňky a nervové spoje, což vede ke ztrátě schopnosti mluvit, pohybovat se, polykat, také k těžké dezorientaci a imobilitě.

Většina pacientů je ve věku nad 65 let, méně než deset procent případů se vyskytuje u lidí pod touto věkovou hranicí. Nemoc postupuje pomalu a může trvat tři roky až dvacet let, přičemž průměrná doba od diagnózy do úmrtí je přibližně devět let.

V minulosti se lidé často nedožívali věku, kdy se demence rozvine. Když, tak byli považováni za senilní či posedlé. Moderní poznání demence se zrodilo počátkem 20. století, kdy německý psychiatr a neurolog Alois Alzheimer popsal první případ. Rozvoj neurověd, psychiatrie a geriatrie v letech 1960-80 přinesl oddělení demence od normálního stárnutí a byly pojmenovány i další typy demencí. V Česku se geriatrie a gerontopsychiatrie etablovaly v 80. letech.

Farmakologický výzkum se zaměřil na zpomalení progrese demencí a přinesl nové léky. „Lék na vyléčení žádného typu demence zatím nemáme, ale výzkum je intenzivní. Hodně se mluví o biologické léčbě, ale stále bez přesvědčivých výsledků. Není jasné, v jaké fázi a pro jaké pacienty bude vhodná,“ říká Astrid Matějková.

„S dlouhověkostí většího počtu obyvatel u nás bude demencí nevyhnutelně přibývat. V afrických zemích, kde jsem nedávno krátký čas léčila, se pětašedesáti let dožije zhruba pět procent obyvatel a s demencí se tu jednoduše nesetkáte,“ dokládá geriatrička.

„Do budoucna budu doufat, že se efektivní léčba najde. Snahy o vývoj účinných léků jsou usilovné. Ale stále nevíme ani to, proč Alzheimerova nemoc vzniká.“