Článek
Hamás původně plánoval navrhované příměří odmítnout, informuje agentura Reuters. Regionální zdroje i zdroje přímo z řad Hamásu potvrdily, že toto stanovisko změnil až na základě nátlaku ze strany Turecka, které vedení hnutí jednoznačně řeklo, že je na čase s příměřím souhlasit.
Tímto zásahem se Ankara Trumpovi velmi zavděčila. „Tento gentleman z místa jménem Turecko je jedním z nejmocnějších na světě. Je to spolehlivý spojenec. Kdykoliv ho potřebuji, je tam,“ řekl pak minulý týden o tureckém prezidentovi Recepu Tayyipovi Erdoğanovi Trump.
To, že dohoda o příměří nese i Erdoğanův podpis je obrovským krokem v jeho snahách získat Turecku zpět ústřední roli na Blízkém východě. Podle ředitele istanbulského think tanku EDAM Sinana Ulgena role Ankary v dojednání příměří poskytla Turecku významné diplomatické výhody.
Ty nyní může využít k tomu, aby ve Washingtonu opět rozhýbala zaseklý prodej stíhaček F-35 a zajistila si snížení amerických sankcí. Americká administrativa jí též může jít na ruku v otázkách bezpečnostní situace v sousední Sýrii. „Pokud ta Trumpova oslavná vyjádření přerostou v dlouhodobou dobrou vůli, Ankara by toho mohla využít k vyřešení některých dlouhodobých neshod,“ zhodnotil Ulgen.
Náprava americko-tureckých vztahů podle diplomatických zdrojů začala, když Erdoğan v září navštívil Bílý dům. Učinil tak poprvé po šesti letech. S Trumpem se bavil o sankcích, které na Turecko Spojené státy uvalily v roce 2020 kvůli nákupu ruských raketových systémů S-400. Ze stejného důvodu bylo Turecko vyloučeno i z programu F-35.
Dalším klíčovým tématem byla Sýrie. Turecko chce kurdské Syrské demokratické síly (SDF) podporované Američany donutit, aby se sjednotily se syrskou armádou. SDF považuje Ankara za hrozbu kvůli jejich vazbám na Stranu kurdských pracujících, již označuje za teroristickou organizaci.
Tyto turecké snahy se v současnosti zdají úspěšné. Velitel SDF Mazlúm Abdí potvrdil vypracování mechanismu, který by vedl k jejich sloučení se státní armádou. Vliv Turecka v Sýrii také vzrostl po loňském sesazení tamního prezidenta Bašára al-Asada vzbouřenci.
Znepokojení tureckých rivalů
Trump již dříve Erdoğana chválil i za to, že Turecko letos hostilo mírová jednání mezi ukrajinskou a ruskou delegací. Možná právě proto se na něj obrátil i v otázce konfliktu v Gaze. Turecko přitom o vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu v předešlých letech jevilo výrazně menší zájem než ostatní vlivné arabské státy a Izrael jeho zapojení do mírových jednání dříve vetoval.
Trump tímto krokem, možná nevědomky, Turecku udělil pozici dominantní sunnitské velmoci v oblasti, po které dlouho toužilo. Diplomatické zdroje potvrdily, že tento tah zneklidnil nejen Izrael ale i rivaly Turecka z řad arabských států, Egypt, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty, které se dlouhodobě obávají Erdoğanových islamistických ambicí.
„Erdoğan je mistrem v rozšiřování svého vlivu, využívání příležitostí a událostí, jejich obracení ke svému vlastnímu zájmu a přebírání uznání za ně. Státy Perského zálivu očividně nebyly nadšené, že se Turecko v záležitosti Gazy ujalo vedoucí role, ale zároveň chtěly, aby tento konflikt skončil a Hamás byl odsunut do postranní,“ zhodnotil arabský politický komentátor Ajman Abd an-Núr.
Dalším důvodem ke znepokojení je pro arabské státy i minulost, kdy nad jejich územími vládla Osmanská říše. Právě na její odkaz se turecké vedení často odkazuje.
