Pravěké vosy chytaly kořist do pasti podobně jako masožravé rostliny

Fosilie vosy Sirenobethylus charybdis byla nalezena v jantaru z Kačjinského státu v Myanmaru. Jantar uchoval 16 samic tohoto hmyzu z období druhohor s jedinečnými detaily. Díky tomu mohli vědci zblízka prozkoumat anatomii vosy, včetně unikátní struktury na břiše. K analýze byla použita moderní technologie zahrnující nejen mikroskopická pozorování, ale též CT skeny.

Studie publikovaná v časopise BMC Biology popsala stavbu i funkci tohoto aparátu. Jednalo se o ústrojí složené ze tří pohyblivých chlopní pokrytých štětinkami, které v mnohém připomíná mechanismus lapacích listů masožravé rostliny mucholapky podivné (Dionaea muscipula).

Vosy jej ale nepoužívaly k zabíjení. Pomocí tohoto jedinečného aparátu zachycovaly létající hmyz, do kterého následně nakladly svá vajíčka a využily ho jako „živý inkubátor“. Larvy vosy pak začaly v těle hostitele žít jako parazité a nakonec jej pravděpodobně zahubily.

„Tento břišní aparát nemá v celé historii výzkumu druhohorního hmyzu obdoby a nic podobného nebylo zdokumentováno ani u současného hmyzu,“ uvedla jedna z autorek studie Qiong Wu (Čchiung Wu) z Capital Normal University v Pekingu pro časopis National Geographic.

Vědecký název této vosy Sirenobethylus charybdis na první pohled připomíná dvě bytosti z řeckých bájí a mýtů. Rodové jméno (Sirenobethylus) odráží podobu se sirénami, které lákaly námořníky svým zpěvem k útesům, kde jejich lodě ztroskotávaly. Paleontologové pravděpodobně chtěli tímto způsobem upozornit na povahu břišního aparátu vosy – láká kořist do pasti podobně, jako sirény lákaly své oběti.

Druhá část rodového jména odkazuje na čeleď Bethylidae, která je známá tím, že klade vajíčka do jiného hmyzu. To odpovídá parazitickému chování této pravěké vosy.

Druhové jméno (charybdis) odkazuje na mořskou příšeru jménem Charybda, která obývala Messinskou úžinu mezi Itálií a Sicílií. Byla známá tím, že vytvářela víry, které pohlcovaly lodě. Břišní aparát prehistorické vosy se třemi pohyblivými chlopněmi vědcům patrně připomínal „pohlcující“ mechanismus Charybdy.

Jantar z Kačjinského státu je světově proslulý biodiverzitou zkamenělin z období střední křídy. Zdejší ekosystémy, pravděpodobně tropické lesy, byly ideálním prostředím pro rozvoj rozmanitých forem hmyzu, včetně této vosy.

„Když jsem se podíval na první exemplář, všiml jsem si rozšíření na konci břicha a pomyslel jsem si, že to musí být vzduchová bublina. Vzduchové bubliny se kolem fosilií v jantaru objevují poměrně často,“ popsal pro americkou zpravodajskou stanici CNN spoluautor studie Lars Vilhelmsen. „Pak jsem se ale podíval na několik dalších exemplářů. To, co jsem viděl, bylo součástí vosího těla.“

Přirovnání pravěké vosy k mucholapce podivné není jen poetickým obratem. Podobnost lapacího mechanismu u masožravé rostliny a hmyzu naznačuje konvergentní evoluci neboli proces, při kterém se u různých druhů organismů, které nejsou blízce příbuzné, vyvinou podobné vlastnosti nebo struktury.

Tento objev, společně s jinou již dříve publikovanou studií o redukci křídel, zároveň ukazuje, že období křídy bylo pro evoluci hmyzu klíčovým okamžikem, během nějž se vyvinuly sofistikované strategie, které překračují naše dosavadní představy.

Kačjinský stát v severním Myanmaru