Článek
Galaxie NGC 7331 se nachází asi 40 až 45 milionů světelných let od Země v souhvězdí Pegase. Nejprve ji zachytil systém teleskopů GOTO (Gravitational-wave Optical Transient Observer). Jde o soustavu dalekohledů, která je umístěná na kanárském ostrově La Palma a na jihovýchodním cípu Austrálie.
Projekt GOTO financuje mnoho světových univerzit a zaměřuje se zejména na detekci gama záblesků a supernov.
Dvojče Mléčné dráhy
Galaxie NGC 7331 leží ve skupině galaxií, která je někdy označována jako Deer Lick Group. V okolí centrální galaxie se nacházejí další čtyři menší, jež jsou od nás vzdálené už v řádu stovek milionů světelných let. Zvláštní název této skupiny vznikl jako vzpomínka na pozorovací místo s názvem Deer Lick Gap v Severní Karolíně, na kterém astronom Tomm Lorezin strávil mnoho času.
Další zajímavost týkající se této galaxie je fakt, že se strukturou a velikostí pravděpodobně podobá naší domovské galaxii. Proto se jí někdy přezdívá i „Dvojče Mléčné dráhy“.
Srovnání záběrů na galaxii NGC 7331
Za posledních sto let byly v této galaxii detekovány celkem čtyři supernovy, a to včetně té objevené letos v červenci. Jedna z nejvýraznějších supernov zde byla zjištěna 28. června 1959 s magnitudou 13,4. Nově objevená září magnitudou 17,07, což znamená, že je prakticky nemožné ji spatřit pouhým pozorováním v teleskopu.
Co je to supernova?
Označujeme tak hvězdné exploze, které se projevují jako jasné objekty na noční obloze. Jsou složené z plazmatu a jejich jas během několika týdnů, měsíců a výjimečně i let klesá tak dlouho, až nakonec zmizí. Po explozích některých supernov nám do dnešních dnů zůstaly na noční obloze zajímavé útvary. Příkladem je třeba tzv. Krabí mlhovina, jež je pozůstatkem mohutné exploze supernovy z roku 1054. Její výbuch pozorovali čínští a arabští astronomové. Na denní obloze byla viditelná po dobu 23 dní, během noci ji šlo pozorovat ještě následující dva roky. Dalším příkladem pozůstatku výrazné exploze supernovy je Závojová mlhovina (Veil Nebula) v souhvězdí Labutě.
K zachycení té aktuální supernovy je nutné poskládat dostatek jednotlivých expozic, které až spojené do jedné fotografie supernovu odhalí.
Příkladem nádherného pozůstatku exploze supernovy je třeba Závojová mlhovina v Labuti.
Supernova je typu Ia a jde o závěrečné vývojové stádium dvojhvězdy. Vzniká v situaci, kdy dvojhvězdu tvoří bílý trpaslík a obr nebo hvězda hlavní posloupnosti. Dochází k vzájemné interakci a látky z obra se postupně přenášejí na bílého trpaslíka, který zvětšuje svoji hmotnost.
Ve chvíli, kdy dojde k překročení tzv. Chandrasekharovy meze, se projeví mohutná termonukleární exploze. A onen výbuch pak vnímáme jako explozi supernovy a můžeme jej detekovat.
Co je to hvězda hlavní posloupnosti?
Označujeme tak hvězdu, v jejímž jádru stále dochází k přeměně vodíku na helium. I naše Slunce je v hlavní posloupnosti už asi 4,5 miliardy let a po stejnou dobu ještě bude. Až v jeho jádru dojdou zásoby vodíku, zvětší se a přejde do fáze červeného obra. Hvězdy v této fázi mívají kolem sebe hustá oblaka plynů, nazývaná protoplanetární disk. Ten rotuje kolem hvězdy a v průběhu milionů let se v něm drobné částice slučují, což nakonec vede ke vzniku menších těles, která na sebe vzájemně působí gravitací. Z nich pak vznikají protoplanety a následně plnohodnotné planety.
Zachycení supernovy
Supernova v galaxii NGC 7331 byla zachycena pomocí tzv. automatického teleskopu. První sada dat vznikla už během května 2025, kdy ještě supernova viditelná nebyla.
Po objevení informací o její explozi byla tato galaxie znovu nasnímána nyní v červenci v noci z neděle na pondělí po dobu přibližně 3,5 hodiny. Celkem s daty z května se celková expozice blíží zhruba osmi hodinám. To umožnilo sestavit kvalitní snímek samotné galaxie s hvězdným polem, které zachycuje i supernovu.
Metoda snímání objektů hlubokého vesmíru vyžaduje tzv. stacking. Jde o metodu, kdy se skládají jednotlivé dílčí expozice. Například galaxie se snímá po dobu několika hodin vždy po dvouminutových krocích. Díky tomu se jednotlivé expozice nasčítají a výsledný obraz je pak jasnější a vidíme i kontury vesmírných objektů.
Koláž zachycující nově objevenou supernovu SN 2025rbs
Kandidát na blízkou supernovu
I v naší relativní blízkosti se s netrpělivostí očekává zajímavá noční podívaná. Hvězda Betelgeuze v souhvězdí Orionu je už dlouho považována za jednoho z nejlepších kandidátů na budoucí supernovu. Problémem je, že je od nás vzdálená přibližně 640 světelných let. To znamená, že i kdyby k explozi došlo například v roce 1900, dozvěděli bychom se o ní až kolem roku 2540. Tento časový posun je dán rychlostí, jakou putuje světlo prostorem.
V roce 1995 se Hubblovu dalekohledu podařilo vyfotografovat povrch hvězdy Betelgeuze. Díky tomuto snímku byla objevena povrchová skvrna, která byla výrazně teplejší než zbytek hvězdy. Tyto změny znamenají, že hvězda je ve své konečné fázi, jež nakonec zákonitě povede k jejímu zániku. Ukončení životního cyklu se projeví explozí, tedy supernovou.
Hvězda Betelgeuze je žhavým kandidátem na supernovu v naší blízkosti.
Pokud by se naše generace exploze dožila, spatřili bychom opravdu neopakovatelný astronomický zážitek. Hvězda by se rozzářila tak jasně, že by dosahovala svitu Měsíce v úplňku. Supernovu bychom viděli i během dne jako zářící tečku. Po několika týdnech zanikne a na jejím místě se vytvoří mlhovina.
Zda Betelgeuze už explodovala, nevíme, možná je tato informace na cestě k nám, možná ne. Odhady mluví o rozmezí v rámci několika století. To je ale z hlediska astronomie vlastně jen malý okamžik.
