Hitlerova DNA potvrdila skryté fyzické nedostatky i sklon k duševním poruchám

Dokumentární film stanice Channel 4 Hitler’s DNA: Blueprint of a Dictator přináší první genetickou analýzu vůdcova genomu. Výsledky odhalují mutaci, která ovlivňuje vývoj pohlavních orgánů, i zvýšené riziko některých duševních onemocnění.

Zdrojem pro analýzu DNA se stala látka potřísněná krví, kterou americký voják odřízl z pohovky v berlínském bunkru, kde si vůdce 30. dubna 1945 vzal život.

Podle vědeckého týmu vedeného Turi Kingovou z Univerzity v Bathu v Británii se podařilo prokázat, že krev skutečně patřila Adolfu Hitlerovi. Genetický materiál získaný z fragmentu látky byl porovnán s již existující DNA jednoho Hitlerova příbuzného a chromozom Y potvrdil shodu.

Následná analýza Hitlerovy DNA pak přinesla unikátní možnost prozkoumat, jaké genetické faktory mohly formovat tělesný i psychický profil muže, který zásadně změnil běh 20. století.

Nejvýraznější zjištění se týká Kallmannova syndromu, vzácné genetické poruchy, která ovlivňuje nástup puberty a vývoj pohlavních orgánů. V Hitlerově DNA totiž byla nalezena mutace v genu PROK2, která je přímo spojovaná s touto chorobou.

Syndrom vede k nízké hladině testosteronu, opožděné či nedokončené pubertě a často také k nesestouplému varleti, tedy diagnóze, kterou již dříve odhalila Hitlerova lékařská zpráva z roku 1923. Přibližně v deseti procentech případů pak bývá s Kallmannovým syndromem spojen i mikropenis.

Historik Ian Kay pro deník Daily Mail uvedl, že fyzické limity tohoto druhu „mohly přispět k Hitlerovu distancovanému vztahu k ženám a k asketickému životnímu stylu“. Se svou dlouholetou partnerkou Evou Braunovou se oženil až den před smrtí a zůstal bezdětný, přestože sám hlásal „kult plodnosti“.

Tým vědců dále využil metodu skóre polygenního rizika (PRS), která hodnotí souhrnný vliv mnoha genů na pravděpodobnost výskytu určitých duševních stavů. Podle výsledků vykazoval Hitlerův genom mimořádně vysoké skóre pro náchylnost k ADHD, autismu, bipolární poruše a schizofrenii.

Dokument tyto predispozice spojuje s jeho prudkými výkyvy nálad, paranoidními záchvaty a impulzivními rozhodnutími, která formovala jeho politické chování.

Odborníci však zdůrazňují, že genetika není diagnóza. Skóre polygenního rizika vyjadřuje pouze statistickou pravděpodobnost. Nemůžeme tedy s jistotou říci, že Hitler některou z těchto nemocí skutečně trpěl, pouze to, že jeho genetická výbava nesla vysoké riziko.

Ironií osudu tak Hitlerův genetický profil vykazuje rysy, které by podle vlastních rasových zákonů považoval za „degenerativní“ a které by ho odsoudily k vyloučení ze společnosti, kterou se snažil „očistit“.

„Kdyby se podíval na své vlastní genetické výsledky, téměř jistě by se poslal do plynové komory,“ uvedla Turi Kingová pro deník The Independent.