Jak si Stalin s Hitlerem dělili východní Evropu: Tajně a cynicky

Jeho vznik ovlivnilo dění po první světové válce - oslabení Ruska využily pobaltské národy a rovněž Ukrajina k vyhlášení samostatnosti. Jenomže na počátku roku 1920 získali v ruské občanské válce převahu bolševici a podařilo se jim znovu ovládnout Ukrajinu. Rudá armáda také pronikla hluboko do Polska, avšak v rozhodující bitvě u Varšavy v srpnu 1920 byla poražena a vyhnána ze země. Mírem uzavřeným 18. března 1921 v lotyšské Rize získalo Polsko západní Bělorusko a západní část dnešní Ukrajiny.

Sovětský svaz, který vznikl roku 1922 spojením Ruské, Ukrajinské, Běloruské a Zakavkazské republiky, se se ztrátou území na západě nesmířil. Ale až do počátku 30. let byl příliš slabý a nemohl pomýšlet na opětovné získání těchto oblastí.

Proto v roce 1932 souhlasil s podpisem sovětsko-polské smlouvy o neútočení, která znamenala potvrzení hranic stanovených v Rize.

V druhé polovině třicátých let už se SSSR vrátil mezi světové mocnosti a Stalin si uvědomoval, že znovuzískání západního Běloruska a západní Ukrajiny bude možné jen v případě, když vypukne válka.

V září 1938, v době československé krize, se zdálo, že situace je příznivá: Sovětský svaz počítal s válkou proti nacistickému Německu na straně Francie a Československa, se kterými měl SSSR od roku 1935 spojenecké smlouvy. Německo a SSSR spolu ale nesousedily, a tak útok proti Německu i pomoc Československu předpokládaly, že Rudá armáda projde Polskem. Polsko ovšem o vpuštění sovětských vojsk na své území nechtělo nic slyšet, protože považovalo SSSR za potenciálně nebezpečnějšího nepřítele než Německo. Ve Varšavě se obávali, že pokud jednou tato armáda do Polska přijde, už tam zůstane.

Mnichovská dohoda z 30. září 1938 pak učinila úvahy o přechodu Rudé armády přes Polsko bezpředmětnými.

Na jaře 1939 vzneslo Německo územní nároky proti Polsku, od kterého žádalo souhlas s připojením svobodného města Gdaňsk a tzv. polského koridoru, který odděloval Německo od německého Východního Pruska a zajišťoval Polsku přístup k Baltskému moři. To Polsko odmítlo. Velká Británie a Francie (spojenec Polska) začaly znovu jednat se SSSR o alianci proti Německu.

Německo 15. března 1939 obsadilo zbytek českých zemí a pod hrozbou války si 23. března na Litvě vynutilo odevzdání přístavu Klajpeda s okolím.

Stalin dospěl k názoru, že se Německo stalo rozhodujícím činitelem ve východní Evropě, a pro Sovětský svaz bude proto nejvhodnější s ním spolupracovat a získat s jeho pomocí území ztracená na západě a možná i Pobaltí.

Rada sovětského velvyslanectví v Berlíně Grigorij Astachov se 7. dubna 1939 obrátil na německé ministerstvo zahraničí s návrhem, aby obě země bez ohledu na ideologické rozdíly zlepšily své vzájemné vztahy. O deset dní později sovětský velvyslanec v Berlíně Alexej Merekalov navštívil státního tajemníka Zahraničního úřadu Ernsta von Weizsackera, aby mu sdělil, že neexistují žádné důvody, proč by SSSR a Německo nemohly mít přátelské vztahy. Krátce na to byl Merekalov, představující v očích německé diplomacie dosavadní protiněmeckou politiku Moskvy, odvolán z Berlína.

Změna sovětské zahraniční politiky se projevila ještě výrazněji v tom, že z funkce lidového komisaře zahraničních věcí byl 3. května 1939 odvolán Maxim Litvinov, který jako žid a stoupenec spolupráce s Francií a Velkou Británií byl pro Němce těžko přijatelný. Nahradil ho Vjačeslav Molotov, který od roku 1930 zastával funkci předsedy rady lidových komisařů.

Jednání s Německem za sovětskou stranu převzal Grigorij Astachov, chargé d´affaires v čele velvyslanectví. První důležité setkání se uskutečnilo 26. července 1939, kdy na pokyn německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa pozval ministerský rada Karl Schnurre na večeři Astachova a vedoucího sovětské obchodní mise Е. I. Babarina.

Astachov na schůzce, která se protáhla až přes půlnoc, předložil komplexní plán na zlepšení vzájemných německo-sovětských vztahů. Astachov také zdůraznil, že ideologické rozdíly obou vlád nepřekážejí úzké spolupráci.

V dalším rozhovoru se otázal Schnurreho, zda má Německo nějaké politické zájmy v Pobaltí a vyslovil názor, že svobodné město Gdaňsk by mělo být připojeno k Německé říši. Už 29. července poslal von Weizsäcker německému velvyslanci v Moskvě hraběti Friedrichu von Schulenburgovi šifrovaný telegram s žádostí, aby ihned prověřil u Molotova, zda sovětská strana skutečně myslí návrh na jednání o politických otázkách vážně. Odpověď byla pozitivní. Konkrétní tajná jednání byla pak zahájena 3. srpna souběžně v Berlíně, kde nadále jednal Astachov se Schnurrem, a v Moskvě, kde jednal velvyslanec Schulenburg přímo s Molotovem.

Paralelně se sovětským jednáním s Německem probíhala v Moskvě také jednání s Francií a Velkou Británií, ta ale nevedla k úspěchu. Naproti tomu sovětsko-německé sbližování pokračovalo úspěšně: 19. srpna 1939 byla v Berlíně podepsána sovětsko-německá hospodářská smlouva. Německo poskytlo Sovětskému svazu úvěr 200 milionů říšských marek na nákup průmyslových výrobků, strojírenských celků a vojenského materiálu, přičemž úvěr měl být splácen dodávkami nerostných surovin, především ropy.

A 20. srpna se Adolf Hitler obrátil osobně na Stalina s žádostí, aby byl pakt o neútočení podepsán nejpozději 23. srpna. Stalin souhlasil a oznámil, že v uvedený den očekává v Moskvě Ribbentropa.

Pakt mezi Německem a SSSR byl podepsán v Moskvě Ribbentropem a Molotovem krátce po půlnoci. Fakticky tedy došlo k podpisu až 24. srpna, byť v textu je uvedeno datum z předešlého dne. Veřejná část smlouvy zavazovala obě strany upustit proti sobě od jakéhokoliv násilného aktu a nevstupovat do spojenectví se zeměmi, jejichž činnost je namířena přímo či nepřímo proti druhé smluvní straně. V případě, že se jedna ze smluvních stran dostane do válečného konfliktu s třetím státem, zavazovala se druhá strana neposkytnout tomuto státu žádnou pomoc.

To znamenalo, že v Moskvě stále ještě probíhající jednání s Francií a Velkou Británií se stala bezpředmětnými, na což delegace obou těchto států reagovaly odjezdem ze země.

Mnohem důležitější než samotný pakt o neútočení byl ale jeho tajný dodatkový protokol, kterým byly stanovena hranice sféry vlivu v případě, že by „došlo k novému územnímu a politickému uspořádání ve východní Evropě“.

Podle článku 1 protokolu se linií německého vlivu v Pobaltí měla stát severní hranice Litvy; do sovětské sféry tedy připadlo Finsko, Estonsko a Lotyšsko a do německé Litva.

Podle článku 2 bylo rozděleno území polského státu podle řek Narev, Visla a San; území na západ od těchto řek připadalo Německu, na východ Sovětskému svazu. Otázka, zda má být v nějaké formě zachována existence zbytkového Polska, byla ponechána zatím otevřenou.

Článek 3 konstatoval „zájem sovětské strany na Besarábii“ (tehdy součást Rumunska), přičemž Německo vyslovilo nezájem na této oblasti.

Poslední čtvrtý článek zavazoval signatáře zachovat obsah protokolu v tajnosti.

Po podpisu paktu přijal Ribbentropa v doprovodu Molotova Stalin; vyměnili si názory na různé mezinárodní problémy a Ribbentrop při té příležitosti sovětského diktátora informoval o nadcházející německé invazi do Polska. Řekl Stalinovi, že německý lid si samozřejmě přeje mír, ale na druhé straně „nehodlá nadále snášet polské provokace.“ Protože Velká Británie a Francie poskytly Polsku záruky, znamenal německý vpád do Polska ve skutečnosti novou velkou válku.

Útok proti Polsku zahájila německá armáda 1. září 1939 a 3. září vypověděly Francie a Velká Británie Německu válku. Týž den poslal Ribbentrop Schulenburgovi instrukci, aby ihned projednal s Molotovem možnost obsazení sovětské zóny vlivu v Polsku Rudou armádou. A 9. září Schulenburg ohlásil do Berlína, že Molotov souhlasil. Sovětský útok na Polsko začal 17. září 1939.  Velké přesile se Polsko nemohlo ubránit.

Sovětsko-německou agresi proti Polsku formálně ukončila sovětsko-německá smlouva o hranicích a přátelství podepsaná v Moskvě 28. září 1939. Smlouvu opět podepsali Molotov a Ribbentrop. I tentokráte byly mnohem důležitější než samotná smlouva dva tajné dodatkové protokoly. Prvním se měnil původní dodatkový protokol tak, že Sovětskému svazu připadlo území Litvy a Německo naopak získalo Lublinské vojvodství a část Varšavského vojvodství. Druhý zavazoval oba státy netrpět na svém území žádnou polskou agitaci „namířenou proti území druhé strany“.

Ve společném veřejném prohlášení Molotov a Ribbentrop jménem svých vlád dále vyzvali vlády Francie a Velké Británie, aby okamžitě zahájily s Německem jednání o míru; pokud by Francie a Velká Británie mírovou nabídku odmítly, činí je Německo a SSSR odpovědné za pokračování války a v takovém případě si vyhrazují právo provést po vzájemných konzultacích „nutná opatření“. Jak Francie, tak Velká Británie ale bez obnovení samostatnosti Polska odmítly s Německem o míru jednat.

Tajný protokol k paktu Molotov-Ribbentrop umožnil Německu vyhnout se nebezpečí války na dvou frontách, která byla pro německé velení po zkušenostech z první světové války noční můrou. Sovětský svaz dostal možnost anektovat na podzim 1939 území západního Běloruska a západní Ukrajiny, zahájit tzv. zimní válku proti Finsku a získat část finského území a pak v létě 1940 připojit ke svému území tři pobaltské státy a na úkor Rumunska Besarábii a Bukovinu.

Hospodářská dohoda, která byla dvakrát doplněna (nejprve 11. února 1940 a potom 10. ledna 1941) už pro Sovětský svaz tak výhodná nebyla: zatímco totiž SSSR své závazky skutečně plnil, Německo pod různými záminkami od konce roku 1940 dodávky strojírenských celků a především vojenského materiálu brzdilo. Příčina byla v tom, že v listopadu 1940 zkrachovala jednání o přistoupení Sovětského svazu k „paktu tří“ (Německo-Itálie-Japonsko) a Hitler začal připravovat proti SSSR válku.

Závazek udržovat obsah protokolu v tajnosti Německo i Sovětský svaz dodržely, i když různé nepotvrzené zprávy o existenci tajných protokolů na veřejnost pronikaly už od podzimu 1939.

Fotokopie německé jazykové verze protokolů se na konci války dostala do rukou americké armády v Německu, nicméně z politických důvodů tehdy americké úřady zabránily jejímu publikování.

To se změnilo po vypuknutí studené války. Anglické překlady protokolů včetně německé dokumentace o sovětsko-německých jednáních vyšly v USA na počátku roku 1948 a způsobily senzaci. Sovětský svaz je označil za podvrh a tvrdošíjně odmítal uznat jejich existenci po celou dobu studené války.

Tajný protokol se stal pro sovětské a východoevropské historiky a publicisty trvalým „tabu“. Teprve v roce 1989, v souvislosti s politikou „glasnosti“ Michaila Gorbačova, sovětská vláda existenci tajných protokolů přiznala. Tyto dokumenty byly ale už před rokem 1989 známé i historikům ve východní Evropě. V Polsku byly opakovaně publikovány jako samizdat a kolovaly ve stovkách kopií. V roce 1989 vyšel překlad některých dokumentů také u nás v samizdatovém nakladatelství Česká expedice.

Autor je historik.