Článek
Oblast Polynésie je tvořena přibližně tisícovkou ostrovů v Tichém oceánu, které jsou rozesety na ploše téměř 50 milionů km². Všeobecně se předpokládalo, že původní obyvatelé osidlovali jednotlivé ostrovy postupně směrem ze západu na východ.
A že následně po této jednosměrné kolonizaci zůstaly nejvzdálenější části Polynésie, zejména právě Velikonoční ostrov, izolované a vyvíjely se osamoceně od zbytku tichomořského světa. Tuto představu posilovala i skutečnost, že slavné sochy moai se nacházejí pouze na Rapa Nui.
For years, researchers believed Rapa Nui (aka Easter Island) was isolated from the wider Polynesian world, developing independently following its initial colonisation.
— 🅰ntiquity Journal (@AntiquityJ) July 7, 2025
New radiocarbon dates of Pacific monuments cast doubt on this interpretation.#AntiquityThread 1/13 🧵 pic.twitter.com/rp9Kh1lYzv
Nový výzkum Uppsalské univerzity publikovaný v červenci v časopise Antiquity ale odhaluje, že Velikonoční ostrov ve skutečnosti nebyl tak osamělý, jak se myslelo. Švédští vědci pod vedením Paula Wallina a Helene Martinsson-Wallinové zároveň zpochybnili, že kulturní vývoj Polynésie probíhal pouze po jednosměrné trajektorii ze západu na východ.
Vědci zjistili, že některé druhy architektury mají starší datování na Velikonočním ostrově než na ostrovech na východ od něj, což znamená, že zcela izolovaný být nemohl, když se jeho „architektonické inovace“ dostaly zpět na ostrovy na východ od něj.
Velikonoční ostrov
Velikonoční ostrov se nachází v jihovýchodní části Tichého oceánu, přibližně 3600 km západně od pobřeží Chile, ke kterému administrativně přísluší, a 2000 km východně od nejbližšího obydleného ostrova Pitcairnu. Geograficky spadá do oblasti Polynésie.
Název vznikl díky nizozemskému mořeplavci Jacobu Roggeveenovi, který jej pro Evropany objevil o Velikonoční neděli 5. dubna 1722. Na počest svátku ostrov pojmenoval Paasch-Eyland neboli Velikonoční ostrov.
Původní název zní Rapa Nui neboli „Velká země“. Polynéští mořeplavci jej pravděpodobně použili k odlišení většího ostrova od menšího Rapa Iti.
Pro místní obyvatele je Rapa Nui nejen názvem ostrova, ale i označením jejich jazyka a kultury. V domorodých legendách se ostrov někdy nazývá též Te Pito o Te Henua, což lze přeložit jako „pupek světa“.
První lidé dorazili na ostrov pravděpodobně nejdříve koncem 1. tisíciletí n. l. z jiných částí Polynésie a vytvořili zde komplexní společnost s vlastní hierarchií, náboženstvím i kulturními zvyklostmi.
Civilizace vybudovala sofistikované systémy zemědělství a správy přírodních zdrojů. V pozdějších staletích ale téměř zanikla, mimo jiné v důsledku ekologických problémů, nemocí a otroctví.
Od roku 1996 je ostrov součástí Seznamu světového dědictví UNESCO, což pomáhá zachovat jeho kulturní a přírodní bohatství.
Ze západu na východ a zpět
Podle autorů studie obyvatelé Velikonočního ostrova konkrétně udržovali kontakty s jinými ostrovy, jako jsou Markézy nebo Havaj, a tato propojenost se projevovala sdílením mnoha prvků, včetně rituálních praktik a monumentálních staveb.
Vědci se rovněž domnívají, že přenos rituálních tradic signalizuje vysokou úroveň zdejšího mořeplavectví.
Výzkumníci se zaměřili především na rané rituální prostory, označované jako marae, které sloužily ke komunitním obřadům, jako byly oslavy sklizně, uctívání předků nebo rituály spojené s plodností. Tato místa pod širým nebem se objevují na mnoha ostrovech ve východní části Polynésie.
Nové radiokarbonové datování a detailní analýza archeologických nalezišť skutečně překvapivě odhalily, že nejstarší z těchto prostor se nacházejí právě na Rapa Nui, tedy na nejvýchodnějším ostrově.
To tím pádem zpochybňuje dřívější představu, že zdejší společnost byla pouze pasivním příjemcem kulturních tradic a že tento prvek převzala od svých západních sousedů. Naopak se zdá, že Velikonoční ostrov se na formování jedinečné rituální architektury ve východní části Polynésie velmi aktivně podílel.
Marae s centrální kamennou plošinou ahu na ostrově Mo'orea
„Nejdůležitějším zjištěním je, že na základě radiokarbonového datování můžeme sice pozorovat počáteční šíření rituálních představ ze západu na východ, ale komplexní rituální prostory, známé jako marae, vykazují dřívější dataci na východě,“ poznamenal pro portál Phys profesor Wallin.
Vědci se rovněž domnívají, že přenos rituálních tradic signalizuje vysokou úroveň zdejšího mořeplavectví, což je též v rozporu s představou, že obyvatelé Rapa Nui zůstali od sousedních společností izolováni.
Od jednoduchých obřadů k velkolepým sochám
Autoři studie identifikovali tři fáze rituální činnosti ve východní oblasti Polynésie. První fáze odráží expanzi ze západu na východ, během níž se praktiky soustřeďovaly především na specifické akce, jako je pohřbívání.
Ancient Easter Island Civilization Was Not Isolated https://t.co/uC8CiFhmZk pic.twitter.com/bwOyLnrXee
— Greek Reporter (@GreekReporter) July 10, 2025
Ve druhé fázi došlo ke zhmotnění rituálu prostřednictvím výstavby marae. Radiokarbonová data naznačují, že tato myšlenka „zviditelnění“ rituálních míst vznikla právě na Rapa Nui a poté se prostřednictvím existujících výměnných sítí rozšířila směrem na západ.
Třetí fáze byla definována změnami ve společnosti, k nimž docházelo přibližně od poloviny 13. století. Růst populace a zvyšující se konkurence o zdroje vedly k větší hierarchii. Elity potřebovaly ukázat svou autoritu a moc, a tak začaly stavět monumentální památky.
Na Velikonočním ostrově se objevily masivní kamenné platformy ahu, na nichž stály ikonické sochy moai. Na Havaji vznikaly rozlehlé chrámy heiau, které sloužily politickým i náboženským účelům. Na Markézách se budovaly kamenné sochy tiki, jež dodávaly rituálním místům jedinečný charakter.
Co jsou moai?
Moai jsou kamenné sochy, které vytvořili původní obyvatelé Rapa Nui mezi 13. a 16. stoletím. Většina z nich má podobu velké lidské hlavy s krátkým tělem.
Typickými rysy jsou dlouhý nos, hranatá brada, výrazné obočí a často i uši protažené dolů. Sochy mají obvykle mezi 3 a 6 metry na výšku, ale největší měří téměř 10 metrů.
Na Velikonočním ostrově bylo vytvořeno přes 900 moai.
Celkem bylo na ostrově vytvořeno přes 900 moai. Více než polovina ale zůstala nedokončena v kamenolomu Rano Raraku, odkud většina soch pochází.
Byly tesány z měkkého vulkanického tufu a následně byly transportovány na různá místa na ostrově. Způsob, jakým byly přepravovány, zůstává předmětem diskusí. Podle jedné z teorií mohli domorodci sochy „rozpohybovat“ pomocí kombinace dřevěných saní, lan a lidské síly.
Moai představují zesnulé předky, náčelníky nebo významné osobnosti, které měly chránit komunitu. Domorodci věřili, že sochy ztělesňují duchovní sílu, jež zajišťovala prosperitu a stabilitu klanu.
Některé sochy jsou umístěny na kamenné platformě zvané ahu, jiné mají na hlavě kamenný „klobouk“ z červené horniny zvaný pukao, který mohl symbolizovat účes nebo korunu.
V čem spočívá význam studie?
Celkově lze říci, že nová studie nezavrhuje obecně uznávanou migrační trasu ze západní do východní části Polynésie, ale zpochybňuje představu jednosměrného pohybu osob a kultury.
Zjištění naznačují, že vývoj rituálů byl mnohem složitější, než se dosud předpokládalo, a že kulturní vliv se pohyboval oběma směry.
„Proces migrace z jádrových oblastí Polynésie, jako je Tonga a Samoa, na východ není sporný,“ shrnuli pro Archaeology News autoři studie. „Je ale zpochybněna myšlenka jednosměrné disperze kultury pouze ze západu na východ a přesvědčení, že ostrov Rapa Nui se vyvíjel zcela izolovaně.“
