Článek
A proč takový zájem? Do Dobrušky zavítaly herecké hvězdy Jiří Bartoška, Nina Divíšková, Zuzana Bydžovská se svými dalšími kolegy a přestavením Moje hra, které mělo světovou premiéru na den přesně před deseti měsíci - 17. ledna.
Autorem komedie o životě, který jeho hlavnímu hrdinovi – slavnému spisovateli Josefu Jankulovskimu – protekl mezi prsty, je divadelní režisér Petr Novotný pod pseudonymem Petr Abraham. Potom, co Jankulovski nečekaně opustil tento svět, plní jeho partnerka Mistrovo poslední přání a uspořádá soukromou smuteční slavnost na počest zemřelého. A najednou se stane, že Jankulovski „z druhého břehu“ promlouvá se svou poslední ženou o věcech, které ani my během života nepovažujeme za důležité, a pak bohužel mnohdy hořce litujeme, že jsme je nevyslovili.
„Měl jsem chuť napsat hru a pánbůh mi to laskavě dovolil. Celý život režíruju divadelní hry. Teď jsem měl chuť napsat svoji hru. Moji hru,“ vysvětlil, co bylo impulsem k napsání Mojí hry, autor Petr Novotný.
Hlavní roli charismatického spisovatele přijal po dlouhých letech hereckého půstu Jiří Bartoška. „Když jsem ten text dostal, přečetl jsem jméno autora jako Pítr Ebrhem, což mi nic neříkalo. Ale hned po prvních stránkách mě zarazilo, že se to v příběhu hemží českými reáliemi. Něco takového by žádný Brit nebo Američan nenapsal. Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o pseudonym divadelního režiséra Petra Novotného… Je to velice pěkně napsaná komedie, která ovšem není jenom na pobavení. Je daleko hlubší,“ řekl o tématu na vysvětlenou svého rozhodnutí.
A jak se o komedii vyjádřil Jan Kačer, který Moji hru režíruje? „Téma mě velmi zaujalo, je to hra ve svém žánru ojedinělá. Všechno kolem odchodu člověka na věčnost se v ní odehrává s vážností a upřímností, zároveň je to ovšem veselé a komické. Život se tu ukazuje ve všech barvách, v celé složitosti. Všichni víme, že jednou přijde den, kdy budeme muset účtovat. A Moje hra na toto vědomí nahlíží s velkým humorem i uznáním jak pro ty, co zůstali, tak pro toho, kdo odešel. V tom je podle mého názoru významná.“
Průběh představení potvrdil názor Jiřího Bartošky, že "rakev na jevišti nevylučuje smích v hledišti", protože diváci se opět dobře bavili a závěrečný dlouhotrvající potlesk byl toho jasným důkazem.
A když právě on na úplný závěr svého pobytu na jevišti Společenského centra v Dobrušce věnoval - možná zcela nevědomky, ale velmi trefně a s velkou grácií - kytici, kterou za svůj výkon dostal, jedné z nejstarších členek dobrušského ochotnického souboru, aplaus publika gradoval.
Jiří Bartoška odchází s květinou do hlediště