V Oskilu na východě Ukrajiny. Úderem čtvrté tady začíná peklo

(Od naší spolupracovnice z Charkova)

„Rychle, za chvíli spustí. Jsou přesní a pravidelní. Jako by pro ně zabíjení bylo rutinním zaměstnáním. Úderem čtvrté tady každý den začíná peklo. Nonstop ostřelování a bombardování. Trvá hodinu. Pak znovu pozdě večer a v noci. Včera během útoku zničili dvacet domů,“ říká roztřeseným hlasem paní Natálie a strká na zadní sedadlo osobního auta poslední tašky se svými věcmi. Kufr vozu je už plný.

Z asi dvoukilometrové vzdálenosti k nám doléhají v několikaminutových intervalech zvuky dopadů zatím osamocených leteckých klouzavých bomb KAB, jimiž ruští okupanti zasypávají poslední týdny právě i obec Oskil. Rozkládá se na obou březích řeky Severní Doněc u hranic Charkovské a Doněcké oblasti, na doslech a nyní už i dostřel ruské armády.

Malebná řeka plná kouzelných meandrů, v nichž ještě před pěti lety bujel život, se stala tekutou frontovou linií nesoucí smrt. Po jejím druhém břehu okupanti postupují a terorizují vše tady, na naší straně.

Paní Natálie je ředitelka zdejší základní školy a musí se kvůli blížící se frontě a hlavně již několik týdnů trvajícím masovým vzdušným útokům evakuovat ze svého domu. Ještě před pár hodinami přitom chtěla věřit, že se to nestane. Teď nás se strachem v hlase popohání, abychom se nezdržovali. Blížící se zvuky výbuchů, které by snad amatérovi mohly připomínat vzdálené hromobití, v ní viditelně spouštějí paniku.

Pochopitelně - ani nespočítá, kolik dní a nocí už nespali.

„Já ten strach zkoušela i zajídat, ale to moc nepomohlo, zato jsem přibrala pár kilo,“ pokouší se o zlehčení situace, ale nedaří se. Hlas se jí třese smutkem a dojetím dál.

Obejme svého muže, který je velitelem zdejší vojenské správy a jednou z jeho povinností je dohlížet na Oskil, dokud zde budou nějací místní lidé a vojáci.

Ve vsi částečně funguje už jen jeden malý obchůdek, ale i ten brzy zavře. Z asi tří tisíc místních jich ještě obec neopustilo zhruba šest set. Plus několik desítek vojáků, kteří se snaží - dosud marně - zastavit pomalý, ale jistý postup okupačních vojsk.

V objetí se svým mužem ředitelka místní školy pláč nezadrží. Ten jí otře dlaněmi slzy a odvede k autu, slíbí, že bude krmit kočky a vůbec všechna zvířata, a paní Natálie si s povzdechem sedá na zadní sedadlo, bočním okýnkem se loučí i s jejich domem.

„Vidíte, kvetou a nějací Rusáci jsou jim jedno,“ řekne a ukáže na modřence na probouzející se zahradě.

Vedle tašek s osobními věcmi, a hlavně lejstry a počítačem, aby mohla i v Charkově dál každý den pracovat, leží pod sedadly neprůstřelné vesty - automatická výbava těch, kdo jezdí takto blízko k linii fronty.

„A nezapomeň na prádlo,“ ještě zavolá z okýnka na muže, aby mu připomněla, že pračka je plná a dosud pere.

Uvnitř domu i v nejbližším okolí, pokud si nevšimnete rozbombardovaných staveb, to na první pohled vypadá, že je slunečná jarní neděle na východě Ukrajiny zasvěcená tak trochu předvelikonočnímu úklidu.

Ještě ráno byla paní Natálie rozhodnutá navzdory kritické bezpečnostní situaci v Oskilu zůstat. Ona svého muže neopustí.

„Byla jsem tady s ním celou dobu, když začala válka a Oskil okupovali poprvé, nenechám ho samotného teď,“ věřila.