Jestli budu zítra naživu, natočím film, věří mladí lidé v Charkovské oblasti

(Od naší spolupracovnice z Charkova)

Vika s Nasťou natočily svou vůbec první filmovou scénu. Právě si vyzkoušely práci hereček.

Za oknem zazní salva z rychlopalné zbraně. Další a další. To se obránci Čuhujivu, města v Charkovské oblasti na Ukrajině, ve kterém obě dívky žijí, snaží sestřelit ruský útočný dron. Ozve se výbuch.

Vika s Nasťou jsou oblečené, jako by se právě vrátily ze školy, přesto si zabalí nohy do přikrývek a nahrnou na sebe plyšové hračky. V tomto pokoji panelákového bytu se výjimečně trochu topí, ale i tak se dá do člověka, pokud se nehýbe, brzy chlad.

V ostatních místnostech třípokojového bytu je pak ještě výrazně méně příjemná teplota.

Dívky jsou však už zvyklé na to probouzet se do teplot jen pár stupňů nad nulou. Tak to zkrátka je, nemá cenu se nad tím pohoršovat nebo si stěžovat, říká Nasťa a Vika souhlasně přikývne. Výbuchy a salvy z rychlopalných děl, stejně jako sirény vzdušných poplachů, exploze po dopadu raket či klouzavých pum je už prý nebudí dávno.

„Já se ráda chodím sněhem procházet na kraj města do lesa. Tedy když je aspoň minus deset, jedenáct,“ dodává Vika.

Teď na ulici teploměr ukazuje minus jedenáct. Jsou tři odpoledne. Poloprázdným, místy rozbombardovaným městem krouží vojenské terénní pickupy s rušičkami dronů na střeše a rychlopalnými děly připravenými je sestřelovat na korbách. Z děl visí k zemi rampouchy.

Panelák, kde se hřejí v posteli Vika s Nasťou, patří mezi šťastné, protože v něm topení jakžtakž funguje. V bytě ovšem neteče voda. Kdo jde na toaletu, musí si s sebou vzít plastovou láhev na spláchnutí.

Také elektřina tady naštěstí je. To, že před chvílí v pokoji zhasla světla, byl pouze filmařský trik.

Záběry rozmluvy Viky s Nasťou o dronu, který je v tomto filmu deklasován na otravného komára, jsou dotočeny.

„Dobrý,“ řekne Vojtěch Hönig, zkušený český kameraman a vedoucí této skupiny ukrajinských náctiletých, kteří o svém životě ve válce točí film, a rozsvítí.

Z původní práce kameramana hlavně pro české zpravodajské štáby se stal tady na východě Ukrajiny vedoucím projektu, který se věnuje zdejším válkou poznamenaným dospívajícím. V Charkově velkou část roku žije.

Stejně jako jeho spolupracovnice Alice Mirovská. Češka, která v oblasti poslední tři roky tráví čas dobrovolnickou prací a zde působí v roli jakési produkční, klapky, organizátorky, zásobovačky, řidičky…

Pokojem se rozezní hlasy dalších mladistvých včetně režisérky Dáši. Ta oběma herečkám na posteli spolu s Vojtěchem vysvětluje, co mají udělat jinak.

Některé z dětí jsou zde ve funkcích kameramanek, Anton působí jako pravý mistr zvuku se sluchátky na uších, poblikávajícími přístroji za pasem a tyčovým mikrofonem.

Ale princip je takový, že se postupně střídají jak za kamerou, tak před ní. Jako třeba Varja, na pohled nejmenší ze všech. V ložnici nyní pod vedením Vojtěcha natáčela na jednu ze dvou kamer, ale hraje důležitou roli v závěrečné scéně filmu, kdy právě ona nebezpečný ruský dron-komára zničí růžovou baseballovou pálkou s nápisem Barbie.

Mezi natáčením byt naplňují veselé dětské hlasy. Za oknem znovu ječí sirény vzdušného poplachu. V sousedním studeném pokoji Saša, herečka z Charkova, která v rámci natáčení učí děti, jak hrát na kameru, zkouší také své maskérské dovednosti. Pomáhá dvěma náctiletým proměnit se ve staré babky. Jejich scéna se ale bude odehrávat v jiné lokaci.

Sedmnáctiletá Viktoria z Charkova to vše natáčí - dokument o vzniku válečného komediálního hororu. Také další z přítomných, Tia, zaznamenává celý proces vzniku snímku, tentokrát pro sociální sítě.

Ještě před několika týdny se většina těchto dětí a dospívajících neznala, dnes díky Vojtěchovi a Alici tvoří filmový štáb. To vše v rámci projektu Generace Nika.

Projekt odstartoval původně jako filmové workshopy pro mladé Ukrajince, kteří žijí u válečné fronty v Charkově a Chersonu.

Jak říká iniciátor a vedoucí Vojtěch Hönig: „Válka jim vzala domovy, bezpečí i dětství, ale ne jejich hlas. V projektu dostali prostor vyprávět své příběhy vlastním pohledem a vlastní kamerou. Začalo to tak, že jsem v létě 2024 v Charkově natáčel rozhovor se dvěma dívkami. O pár hodin později jednu z nich zabil raketový útok. Jmenovala se Nika.“

Díky projektu už právě náctiletí lidé z Charkova a Chersonu pod jeho vedením natočili dokumentární seriál a také své vlastní krátké hrané filmy.

V Česku je tento světově unikátní dokumentární seriál k vidění v televizi od 24. února.

„Po Charkovu a Chersonu jsme si řekli, že chceme pokračovat i v menších městech. I tam jsou děti, na které nemá nikdo čas, které jsou vystaveny válce. A první volba padla na Čuhujiv,“ vysvětluje Vojtěch Hönig.