Šojgu otevřeně hlásí stalinské metody a tuhou totalitní centralizaci

„Vítězství by nebylo možné bez jednoty vlády a společnosti, bez víry lidu v ideály a bez jeho spirituality,“ napsal Šojgu v textu pro Rossijskuju gazetu.

„Politický systém, který fungoval během Velké vlastenecké války, se ukázal jako přiměřený výzvám a hrozbám, jež přinesla bezprecedentní válka o přežití. Pro armádu i lid bylo nesmírně důležité mít vůdce, o jehož schopnosti dovést zemi k vítězství byla většina obyvatel přesvědčena. Země byla řízena v rámci přísně centralizovaného rámce, který umožňoval efektivní koordinaci úkolů na frontě i v týlu a provádění strategie a operačního vedení,“ řekl bývalý ministr obrany.

Velkou vlasteneckou válkou Rusko označuje konflikt, v němž Sovětský svaz bojoval proti nacistickému Německu. Jde o období od roku 1941 do roku 1945. Předtím se Sovětský svaz spolu s nacisty podílel na okupaci Polska a útočil také na Finsko.

Šojgu zdůraznil význam Výboru obrany státu, tzv. Stavky, který byl založen 30. června 1941 a měl absolutní moc. I podřízené místní obranné výbory založené stranickými organizacemi „zahrnovaly všechny složky vlády: moc stranickou, moc výkonnou Sovětů, politickou a kontrolní“.

„V zemi byla vytvořena flexibilní a komplexní struktura, která pro účely mobilizace umožňovala v maximální možné míře využít všechny potřebné zdroje a v tomto ohledu se ukázala jako mnohem efektivnější než systém nacistického Německa,“ pokračoval Šojgu.

Rusko podle něj po rozpadu SSSR čelí „cynickému“ oživování fašismu v postsovětském prostoru, zejména na Ukrajině a v Pobaltí. „V těchto zemích jsou zločinci, kteří si během poslední války pošpinili ruce krví svých krajanů, prohlašováni za národní hrdiny,“ napsal Šojgu.

Podobné výstřelky se sice objevovaly, ale postupně s tím, jak umírali pamětníci, utichaly. Šojgu z toho přesto vyvodil , že „myšlenka vstupu Ukrajiny do NATO odráží sen sil, které bojovaly na straně nacistického Německa, o revanši v blízké budoucnosti“.

V textu upozornil, že po rozpadu SSSR zažilo Rusko krizi národní identity, ale je přesvědčen že „mnohonárodnostní lid Ruska se dobře poučil z Velké vlastenecké války proti fašismu“.

„Dnes jsme povinni udělat vše pro to, abychom porazili vzkříšený nacismus, zabránili projevení jeho protilidské podstaty a naplnění jeho globalistických plánů na překreslení politické mapy světa. Právě to určilo jeden z hlavních cílů speciální vojenské operace na Ukrajině,“ napsal Šojgu. Požaduje tedy stejný přístup jako za druhé světové války, kdy byl Sovětský svaz navzdory smlouvě o neútočení napaden Německem.

Z jeho textu plyne, že místo Stavky postupně zaujímá ruská Bezpečnostní rada, v jejímž čele stojí prezident. Zmiňuje komplexnost jejích úkolů, kdy se zaměřuje „na vnitřní i zahraniční politiku v oblasti zajištění bezpečnosti i na strategické problémy ve státní, ekonomické, občanské, obranné a informační sféře a vypracovává účinná opatření“ – Bezpečnostní rada alespoň v jeho pohledu představuje mocenské centrum dnešního Ruska.

Srovnání s Velkou vlasteneckou válkou vyvolává dojem, že dnešní dobyvačná válka na Ukrajině je obdobou druhé světové války a také vyžaduje mobilizaci celé společnosti.

Institut pro studium války vyzdvihuje, že Šojgu, který zcela pomíjí pakt Stalina s Hitlerem, přiznává chyby, jichž se dopustilo sovětské vedení: „Začátek války odhalil chyby, kterých se SSSR dopustil v procesu přípravy na válku: v zásobování vojsk zbraněmi a vojenskou technikou, ve strategickém plánování a v řízení vojsk.“

„Byly také odhaleny slabé stránky ve vojenském umění. Při odrážení prvních útočných operací wehrmachtu měla Rudá armáda potíže se zadržováním nepřátelských vojsk a byla nucena ustoupit. Protože wehrmacht získal k dispozici ekonomické a lidské zdroje dobyté Evropy a získal bojové zkušenosti na evropském bojišti, převzal strategickou iniciativu a navzdory velkým porážkám (v bitvě u Moskvy, bitvě u Stalingradu atd.) ji udržel až do roku 1943,“ píše Šojgu.

Vyvozuje z toho, že jde o skrytou paralelu s chybami na počátku agrese na Ukrajinu, kdy slabá, špatně zásobovaná, nedostatečně organizovaná a nekooperující jednotlivá uskupení bez jednotného velení nedobyla Kyjev a musela rychle ustoupit.

Ve skutečnosti ale Šojguův text ukazuje mnohem více – rychle se prohlubující totalitarizaci Ruska.